Jak jsem se rozpohybovala po rakovině prsu

Od předškolního věku jsem dvacet let dělala moderní tanec, než jsem začala hrát ragby. Jasně, jsou to trochu odlišné sporty, ale na tanec jsem nezanevřela. Kromě toho jsem od malička milovala lyže, měla jsem ráda i běžky. Během ročního pobytu v zahraničí, kde jsem žila v jiném prostředí, jsem začala pravidelně běhat a plavat. Manžel mě potom de facto dokopal, abych s ním začala jezdit na kole. Neměla jsem to ráda, necítila jsem se na kole moc bezpečně, dodnes čekám, kdy zase spadnu, ale postupně jsem si to oblíbila. V ragby jsem začala trénovat i děti a udělala jsem si trenérskou licenci.

Sport byl mou součástí

Ještě než jsem zjistila, že jsem těhotná, začal covid a zákaz sdružovat se, automaticky jsem přešla na individuální pohybové aktivity. Naštěstí bydlíme v přírodě, tak jsem po celodenním sezením za počítačem mohla vyběhnout nebo sednout na kolo. Později už jsem chodila každý den jenom na dlouhé procházky. Jakmile to můj stav po mateřství dovolil, vrátila jsem se postupně k trénování ragby nejenom sebe, ale i dětí a myslela jsem na to, že bych se ještě mohla vrátit na hřiště (myšleno, hrát ještě soutěž, ragby se totiž nedá hrát rekreačně, tam je potřeba zodpovědná fyzická příprava). Když nad tím teď přemýšlím, nikdy jsem si neuvědomila, že sport je vlastně nedílnou součástí mého života, brala jsem to jako něco zcela přirozeného, stejně jako vyhledání fyzioterapeuta při nějakém problému. 

Moje diagnóza mi jednoznačně překazila ragbyové plány, ale nezabránila mi v pohybu. S úsměvem vzpomínám, jak jsme každý víkend hned po chemoterapii, dokud mi bylo ještě trochu dobře, šli s dcerou na kolo nebo, jak jsem se celou léčbu bála, že nebudu moci chodit s dcerou do bazénu, kam chodíme od jejích devíti měsíců každý týden.

Ablace prsu a odebrání lymfatických uzlin pro mě byl poměrně šok. Už před operací jsem si zjišťovala nějaké informace a vyhodnotila jsem, že rekonvalescence a omezení budou podobná jako po operaci ramene. Snažila jsem se toho zjistit co nejvíc, abych byla připravená, a kontaktovala jsem i svoji známou fyzioterapeutku. 

Jak váhavě začala rehabilitace

Hned v nemocnici, druhý den po operaci, jsem se ptala na rehabilitační sestru, ale bylo mi řečeno, že je svátek a že v pátek nebude nikdo pracovat, že si všichni udělali prodloužený víkend. Při první kontrole po operaci mi operatérka doslova vynadala, že tu ruku nezvednu nad hlavu a že ji nemám rozhýbanou. Argumentovala jsem tím, že mě to hodně bolí a táhne, taky že nevím, jak mám cvičit, že mi nikdo nic neukázal, jestli by mi mohla poradit. Na to mi paní doktorka řekla, ať tedy nezvedám tu ruku nad hlavu, dokud mi nevyndají stehy, a ať dělám kroužky v rameni. Nějakým zázrakem za mnou nakonec přišla rehabilitační sestra, ale nakonec se žádný zázrak nekonal. Než jsem se stihla na něco zeptat, dala mi pět papírů s tím, co nesmím dělat, jaká budu mít omezení po operaci a jaká po zbytek života. Potom se divila, čím mám podloženou ruku. No tím, co jsem si vyprosila, mně vůbec nikdo ani neřekl, že ji mám mít podloženou, tak jsem si o něco sama požádala a sestřičky mi něco přinesly. Rehabilitační sestra pokrčila rameny a zmizela. 

Když mě propouštěli z nemocnice, sestřička mi řekla, že mám ve zprávě napsáno, že mi dali brožurku se cviky, ale že žádnou brožurku nemají k dispozici a ukázala mi jeden cvik, abych lezla prsty po stěně co nejvýš, kam mi to operovaná strana dovolí. Doma jsem na nějaké cvičení neměla pomyšlení, strašně mě to bolelo a nabyla jsem dojmu, že dokud mi nevyndají stehy, vlastně ani moc cvičit nemám. Na další kontrolu a vyndání stehů jsem měla jít za dva týdny. Čekala jsem, že se dozvím, co a jak cvičit, nebo že dokonce dostanu žádanku na fyzioterapii. Nic z toho se nekonalo a ještě jsem si musela doslova vybrečet poukázku na pooperační epitézu. Doma jsem zjistila, že stehy stejně nemám vyndané, proto jsem se chystala za týden na další kontrolu v naději, že budu moudřejší. Tam jsem se opět setkala se svou operatérkou, které hned došlo, že já jsem „ta, co nezvedne tu ruku“. Tak jsem opět dostala vynadáno, že tu ruku stále nemám rozhýbanou a že budu mít omezenou hybnost.

Brožury asi vládnou světu

Aha, takže jsem neměla čekat, než mi vyndají stehy. Hlavním problémem bylo, že jsem už od operace měla v ruce tzv. strunu, která mě táhla a bránila mi v pohybu. Nevěděla jsem, co s ní. Paní doktorka mi ukázala, jak si to mám rozmasírovávat. Málem jsem se tam počůrala bolestí a při představě, že si tohle budu muset způsobovat sama, se mi sice protáčely vnitřnosti, ale hned jsem cítila, že ta struna povolila. Opět jsem se zkusila zeptat, zda bych neměla nárok na rehabilitaci, tak na ty jsem opravdu nárok neměla, ale měla jsem nárok na černobílý stokrát překopírovaný papír s nějakými cviky. I ten mi dávala paní doktorka s velkou neochotou, protože ve zprávě jsem měla napsáno, že jsem přece dostala tu brožurku se cviky. 

Po prostudování toho „slavného“ papíru jsem nebyla o nic moudřejší, i přestože jsem sportovec a mám nějakou zkušenost s pohybem. Tady jsem opravdu nechápala, co se po mně chce. Opět jsem tedy zasedla k internetu a našla jsem nějaké dvě propracované brožury se cviky a spoustou fotek, spojila jsem se s ragbyovou fyzioterapeutkou, která náhodou měla s tímto případem zkušenost, protože její maminka si také prošla rakovinou prsu. Začala jsem ruku postupně rozcvičovat a masírovat sama. Během necelých dvou měsíců se mi podařilo ruku opět rozhýbat do plného pohybu.

Setkání s onkofyzioterapeutkou bylo štěstí osudu

Věděla jsem, že musím, protože jsme s kolegy připravovali předtančení učitelů na maturitní ples, na němž jsem se chtěla podílet, navíc jsem byla vybrána právě do skupiny, která měla tančit obtížnější choreografii. Myslím, že tehdy ke mně byl osud hodně milosrdný, protože jsem všechny taneční nácviky na ples absolvovala během ozařování a naštěstí jsem nebyla vůbec spálená.

Během mého bádání po internetu jsem narazila na fyzioterapeutky Editu Struskovou
a Petru Holubovou, u nichž jsem se potom inspirovala pro další cviky a pohybové aktivity. Také jsem narazila na Bellisky, skupinu mladých žen s rakovinou prsu, přidala jsem se k nim a pravidelně společně cvičíme online onkojógu nastavenou přímo pro nás na míru. Rovněž se motivujeme k dalšímu pohybu a účastníme se společně různých běhů.

Sama se snažím pravidelně hýbat, ať už je to běh, kolo, nebo jakékoliv jiné cvičení, ale s návratem do práce je všechno náročnější. Když mám pocit, že už nemám na nic čas ani sílu, snažím se alespoň vystoupit dřív z tramvaje a jít několik zastávek pěšky. Plavání s dcerou jsem během léčby téměř nepřerušila a teď si pohrávám s myšlenkou vrátit se opět k ragby, ale tentokrát už jenom za píšťalku.