Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Jeden z nejdůležitějších termínů v interakci s veřejným sektorem máme za sebou. Ekonomicky aktivní jedinci nevyužívající služby daňových poradců podali daňové přiznání a zaplatili daň z příjmu. A jako každý rok nás čekalo administrativní peklo v podobě ručně vyplňovaného, zbytečně složitého formuláře, zjišťování slev a výjimek, shromažďování příloh, nekonečné stepování na pobočkách České pošty, nehledě na proces platby samotné. Skutečně to nejde jinak?
Vždyť volby co volby nám politici napříč politickým spektrem slibují, že byrokratické peklo spojené se zákonnou povinností platit daně zjednoduší. Že už toho bylo dost a nyní konečně nadejde čas na:
Hezky se to poslouchá. Už zhruba dvacet tři let. Ale, a dovolme si citovat z díla velikána Járy Cimrmana, sliby politiků pouze vytváří „zvláštní atmosféru plnou svérázného napětí, které je neustále stupňováno pravidelným střídání dvou prvků: prvku očekávání a prvku zklamání.“
Ve skutečnosti totiž poptávka po změně neexistuje. Složitý daňový systém politikům vyhovuje. Extrémně vyhovuje. Velmi nepřehledná soustava placení daní totiž zastírá možnost rychle a jednoduše spočítat reálnou daňovou zátěž a porovnat ji s ušlými příležitostmi. Daň z příjmu fyzických osob je „parádně“ zastřena strháváním daňových záloh v čase, díky kterým u poplatníka nenásleduje při podání daňového přiznání infarkt po vyčíslení jednorázového odvodu daňové povinnosti, ale konstatování, že je vše v pořádku, případně vrácení přeplatku po uplatnění slevy (třikrát hurá!). Odvody na zdravotní a důchodové pojištění, které nejsou ničím jiným než kreativně označenou daní, slouží k rozložení daňové povinnosti do tří, zdánlivě nesouvisejících směrů. Nepřímé daně se promítají přímo do cen produktů. Daň z přidané hodnoty ani spotřební daně tak často vůbec nevnímáme, i kvůli tomu, že státy trvají na tom, aby spotřebitelské ceny obsahovaly „v zájmu ochrany spotřebitele“ informaci o konečné částce včetně nepřímých daní – proč asi?
Ukrajovat z peněženky nenápadně, netransparentně a po kouskách je totiž politicky daleko preferovanější a snazší, než postavit voliče před krutou realitu. Stačilo by totiž vydat zákon o dvou větách: „Rušíme všechny daně a pojistné odvody kromě jediné povinnosti – každý daňový poplatník je povinen státu jednorázově zaplatit daň z hlavy ve výši 150 tisíc korun.“ Zdá se vám to šílené? Věřte, že pro drtivou většinu daňových poplatníků by to bylo o poznání levnější než současný daňový systém.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
