Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Na dnešní den připadá podle výpočtu Liberálního institutu ostře sledovaný Den daňové svobody! Tedy den, kdy přestáváme vydělávat na pokrytí veřejných výdajů a začínáme pracovat sami na sebe. Prací pro stát jsme letos strávili 149 dní, což je rekordně „krátká“ doba – v minulém roce to bylo o 4 dny více. Slovo krátká jsem si přesto dovolil vložit do uvozovek, a sice ze dvou důvodů.
Tím prvním je fakt, že stále existují země, v nichž daňovou svobodu vídají o poznání dříve než v České republice. Irsko, Jižní Korea, Švýcarsko, Austrálie, Spojené státy americké, Estonsko… To je jen výběr zemí, v nichž jsou daňoví poplatníci ekonomicky svobodnější, jelikož státní instituce přerozdělují relativně menší část produkce než v České republice; jinými slovy z každé vyprodukované koruny si erár činí nárok na její menší část.
My bychom se neměli nechat uchlácholit tím, že se někde mají ještě hůře, ale měli bychom se porovnávat s těmi nejlepšími. A tady je třeba konstatovat, že máme stále co zlepšovat – kdo by nechtěl mít Den daňové svobody v dubnu?
Tím druhým je fakt, že rekordní výsledek, kterého bylo v tomto roce dosaženo, bohužel není v žádném případě zásluhou politiků. Den daňové svobody je totiž počítán jako zlomek veřejných výdajů (čitatel) a produkce ekonomiky zastoupené hrubým domácím produktem (jmenovatel).
Politici mohou snadno ovlivnit veřejné výdaje, ale zásluhy za růst ekonomiky si přisuzují, jak se jim hodí – většinou zcela irelevantně. V ideálním světě by měly veřejné výdaje stagnovat (nebo klesat) a produkce ekonomiky podpořené ekonomickou svobodou růst. Pak by bylo zaručeno, že se bude Den daňové svobody systematicky posouvat k začátku roku a my všichni budeme daňově svobodnější.
Bohužel však veřejné výdaje kontinuálně rostou, což vytváří velké riziko propadu daňové svobody při krizi, jakou jsme zažili při mezi lety 2008 až 2010 – mezi těmito roky se Den daňové svobody zpozdil skokově o 11 dní právě kvůli nezastavitelnému, kontinuálnímu růstu veřejných výdajů.
Co z toho plyne? Pokud by se našel politik, kterému by záleželo na daňové svobodě jeho voličů, měl by se snažit o jedinou věc – měl by se snažit zarazit bobtnání státního sektoru, vyjádřené jako objem veřejných výdajů, počet úřadů a úředníků, počet byrokratických nařízení, které následně generují potřebu nových úřednických míst, či poměru státem přerozdělované produkce. Jedině tato opatření budou znamenat, že Češi budou rok od roku daňově svobodnější.
P.S.: A kdyby se někdo z nich náhodou podíval do Estonska, kde již od roku 2002 vyplňují kompletně daňové přiznání přes internet (náročnost zhruba tři až pět minut) a od roku 2015 jen jedním kliknutím potvrzují předvyplněné údaje, které v průběhu roku tak jako tak zaměstnavatelé reportují o svých zaměstnancích finančnímu úřadu, správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně (tento úkon trvá řádově desítky vteřin), pak by se nám určitě i ty stávající daně platily s menším nechutí.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
