Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Opovržení veřejnosti, erudované komentáře salonních novinářů a mediálních teoretiků i posměšky mluvčího prezidenta republiky Jiřího Ovčáčka. Když pomineme podmínky připomínající spíše dakarskou rallye, to všechno museli snášet novináři vyhlížející Jiřího Kajínka před rýnovickou věznicí. Ten opustil brány zařízení na okraji Jablonce přesně před týdnem. S upadajícím zájmem o jeho osobu se pozornost přenesla na novináře a samotné redakce, které se „absurdního divadla“ před věznicí zúčastnila. Během posledního týdne se v tuzemských médiích objevil nespočet reportáží a glos, kdy redakce „střílí do vlastních řad“ a odsuzují snad vše, co se v „novinářském kempu“ před věznicí událo. Jak je to ale skutečně? Je to opravdu s místními médii tak zlé?
Hyeny, mediální štváči i supi. To je jen krátký, a v první řadě slušný, výcuc toho, jak čtenáři Drbny nazvali novináře čekající na omilostnění Jiřího Kajínka. Na zodpovězení každého je ale fakt, zda se jen novináři nechopili tématu, které je v očích veřejnosti nepřípustné, ale stejně každého přeci jen tak trochu zajímá. Nechme za vše mluvit čísla. Například živý přenos, který Liberecká Drbna vysílala z propuštění Jiřího Kajínka, měl za týden 116 tisíc zhlédnutí, 1287 sdílení, přibylo pod ním 780 komentářů a oslovil dohromady 316 tisíc uživatelů Facebooku. To nejsou malá čísla… Ba naopak. Jsou to čísla, která například stránka Liberecké Drbny do té doby nezažila. Čtenost jednotlivých článků týkajících se propuštění jde do desítek tisíc přečtení.
Fakt, který asi nejvíce bil do očí mediální teoretiky a další odborníky, kteří se v posledních sedmi dnech nebáli jít daleko pro ostrá slova na vrub novinář, byl průřez otázkami, které padly na improvizované tiskové konferenci před věznicí. „Kam půjdete? Co si dáte dnes k večeři? Bude vám někdo z vězení chybět?“ To je jen krátký nástřel na první pohled hloupých otázek, které by podle slov novináře Jána Simkaniče v DVTV dokázala položit i cvičená opice. Naopak podle dalšího zkušeného žurnalisty Filipa Rožánka měli novináři konfrontovat Jiřího Kajínka s tím, co měl spáchat a byl za to pravomocně odsouzen.
Je opět na zvážení každého, zda média pouze nekladla otázky, ne které by se jednoduše čtenář toho či onoho plátku zeptal. Ač může působit můj názor jakkoliv amatérsky, podobné otázky prostě každého v onen moment napadnou a ruku na srdce, řadu z vás na ně zajímá odpověď. Možná absurdněji se může zdát pokládání otázek týkajících se případu, na které bylo odpovězeno před desítkami let. O vině či nevině stále, díky bohu, rozhoduje soud, u kterého se celý případ dost možná v obnoveném procesu vrátí. A otázky týkající se osudného dne, kdy mělo ke střelbě dojít? Jiří Kajínek od začátku tvrdí, že jen těžko si lze vzpomenout, co bylo před několika týdny, natož co před desítkami let.
Ano, propuštění dvojnásobného vraha, dnes už v očích veřejnosti samozvané celebrity, není standardní událostí. Šestidenní kempování médií před věznicí, na parkovišti vyhrazeném pro novináře, rovněž není standardní věcí, ale pouze plnění poptávky (chápejte zájmu) odběratelů (chápejte čtenářů), kteří byť každý článek nebo reportáž „na oko“ zkritizují a jeho obsah později přetlumočí dál své rodině, známým nebo kolegům. „Vždyť přeci Kajínek si svoje už odseděl, a ty hyeny mu nedají ani šanci odejít.“
Jaká by byla asi reakce čtenářů v případě, že by před věznicí nečekal žádný štáb, žádný fotograf ani novinář. V žádném médiu by nevyšla ani čárka o propuštění dvojnásobného vraha a na titulní straně novin byste si přečetli o opravě silnic na Českolipsku nebo vysazování pstruhů za Ještědem. Média, ať chceme nebo ne, totiž pod tlakem veřejnosti udělala z Jiřího Kajínka za poslední dvě desítky let jakého křížence Jánošíka s novodobým akčním hrdinou, který se pyšní přízně veřejnosti, kterou by mu mohla leckterá celebrita závidět. Vlastně, Jiří Kajínek je celebritou. Pokud ne, jak si tedy kromě zájmu médií vysvětlit skandující a tleskající příznivce, kteří ho hlasitě v onen den „D“ vítali na svobodě a co víc, nejcennějším úlovkem před věznicí bylo selfie s doživotně odsouzeným dvojnásobným vrahem.
Možná nastal právě ten moment, kdy je na místě přiznat si, že se doba nejspíš změnila a média, která před necelými třemi desítkami let servírovala pouze „společensky únosný“ obsah, jsou nyní obrazem společnosti. Společnosti, která si žádá příběhy svých „celebrit“ bez ohledu na jejich přínos a média jim pouze uspokojují jejich chtíč.
Ať hodí kamenem ten, koho dění týkající se omilostnění Jiřího Kajínka minulo.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
