Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
V minulém komentáři jsem se zaměřil na otázku výroby a složení fotovoltaiky. Dnes budu v ekologické tematice pokračovat a posvítím si na téma recyklace panelů.
Solární elektrárny se totiž všude ve světě instalují ve velkém a ekologové v tom právem vidí riziko. Zařízení nebudou sloužit věčně: jejich životnost se počítá přibližně na dvě desetiletí. Dnes se objem fotovoltaického odpadu v Evropě pohybuje kolem 4 000 tun, do roku 2020 mohou tato čísla stoupnout na desetinásobek a v polovině století až na úroveň 80 milionů tun. Jak si s touto horou elektronického odpadu poradíme?
Tyhle důsledky naštěstí předvídali zákonodárci. Ještě předtím, než začal boom solárních elektráren, určili, že v nich obsažené materiály mají být lehce a vysoce recyklovatelné. Díky tomu neskončí staré panely na skládkách: specializované firmy je mohou zpracovat, a to téměř na 100 procent. Zatímco hliníkový rám není problém recyklovat beze zbytku, sklo a křemík pak vykazují pouhých 5, respektive 15 procent odpadu. Tyto tři složky pak tvoří devět desetin panelu.
České ministerstvo životního prostředí kromě toho myslelo na zadní kolečka víc než jiná a již v roce 2012 zavedlo pro provozovatele solárních elektráren zvláštní povinnost platit příspěvek na budoucí recyklaci modulů. Poplatek se pohybuje v celkové výši 8,50 až 11 Kč/kg. Jen pro představu: studie, kterou si ministerstvo nechalo vypracovat, předpokládá zhruba poloviční náklady. A celoevropský systém pro recyklaci fotovoltaiky si účtuje jen třetinovou cenu. Poplatek by tedy náklady spojené s recyklací měl výhledově pokrýt.
Háček vězí snad jen v tom, že ne všichni producenti vyrábějí solární panely tak, aby podobným nárokům odpovídaly. A ne všichni také dokáží opakovaně zpracovat krystalický křemík ze svých vlastních modulů.
Tady podle mě leží velká odpovědnost na dodavatelích a instalačních firmách. Ty, kterým jde nejen o tržby, ale i o životní prostředí, mohou sledovat například webové stránky neziskové organizace Silicon Valley Toxics Coalition (SVTC) a její každoroční srovnání výrobců. Sám jsem si díky němu vybral značku panelů, která se snaží zefektivňovat své výrobní procesy a díky tomu se dostává mezi celosvětově nejzelenější producenty.
Vraťme se ale k recyklaci. Jsem přesvědčen, že představuje skvělou obchodní příležitost, o kterou se podniky zanedlouho poperou. Čísla hovoří jasně: Mezinárodní energetická agentura pro fotovoltaické elektrárny odhaduje, že kolem roku 2050 dosáhne hodnota trhu s recyklací solárních panelů 15 miliard dolarů.
Toto odvětví má své nesporné výhody. Nejen kvůli tomu, že na recyklaci přispívají sami provozovatelé, ale také proto, že moduly obsahují velmi cenné materiály, které skýtají možnosti dalšího ekonomického využití. A když k tomu připočtete, že cena mědi nebo hliníku pravděpodobně poroste, fotovoltaický panel můžete brát jako materiálovou pokladničku.
Není ovšem recyklace jako recyklace. Již zmíněná SVTC například upozorňuje na to, že recyklace lokální snižuje uhlíkovou stopu, vytváří v daném místě pracovní příležitosti, a tím podporuje lokální ekonomiku. Ze stejného důvodu se také SVTC snaží o to, aby se recyklace stala jedním z hlavních pilířů fotovoltaického průmyslu.
Sečteno a podtrženo: za tři desetiletí se budeme muset vypořádat s miliony tun fotovoltaického odpadu s astronomickou hodnotou. Tím naléhavější se ukazuje nutnost připravit cestu ke komplexní, efektivní a masové recyklaci i likvidaci.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
