Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Nové logo a vizuální styl pro Národní galerii Praha (NGP) rozpoutalo bouři nejen v brčálech grafické obce, ale také ve vodách široké veřejnosti. Známé studio Aleše Najbrta vyhrálo uzavřenou soutěž a získalo tak zakázku za 1,3 milionu korun. Co je tedy špatně?
Všichni o tom píšou, každý si rád přisadí, jedni kopou za tábor takzvaných „Najbrtovců“, druzí už se dlouhodobě staví do opozice a tvoří kmen „Antinajbrtovců“. Všichni hlasitě křičí svou pravdu, nutno podotknout, že skupina házející špínu na tvorbu našeho dost možná nejznámějšího grafického studia, je o několik řádů hlasitější. Tak to v moderní době sociálních sítí a bublin bývá vcelku běžné.
Drtivá většina z nás soudí jen na základě pohledu klíčovou dírkou. Vidíme logo, vedle něj cenovku a už letíme psát nenávistné komentáře, jak bychom to splácali za pět minut a bůhví co ještě. Omyl vážení.
Ta cena je za obří díl práce, která k tomu patří, není to jen za fasádu (chápejte logo), ale za architekta (vymýšlení konceptu), stavební plán (licence za logo), základy (vizuální styl), bezpečností prvky (manuály), stavební dohled (následná spolupráce na uvedení celku do chodu) a dokončovací práce (další veliký objem víceprací).
Druhá věc je to, že cena byla předem stanovena Národní galerií a spolkem Czechdesign, který celou soutěž o nové logo pro galerii organizoval. Proč obdobná instituce jako je například Galerie hlavního města Prahy, dělala takřka totožnou soutěž „jen“ za 350 tisíc, opět ve spolupráci s Czechdesignem je spíše otázka na zadavatele a samotný Czechdesign. Zjednodušeně to vnímám tak, že více peněz láká větší ryby, chápejte věhlasnější studia, což zvedá i PR celé soutěže. Tolik tedy k ceně.
Jakkoli je grafický design a vlastně design samotný vnímán jako umění, kde musí být přece vše originální a jedinečné, opak je pravdou. Především design, ať už produktů nebo grafický se od umění dosti liší. Musí být účelný, což u umění rozhodně není základní premisou.
Tedy, hledání řešení a nástroje pro komunikaci například galerie vede k zamýšlení nad konkrétním tématem. Můžete sedět u svého jablíčka (grafici používají nejčastěji zařízení od společnosti Apple) na ocelové židli v New Yorku, na koberečku v Indii nebo v krokodýlí farmě v Austrálii, případně v nejmenované pražské kavárně, ale pokaždé budete hledat nápad ve stejné kaluži.
Podobné tvarosloví nebo myšlenky se pak často objevují napříč celým světem v mnoha a mnoha obdobných podobách, aniž by od sebe opisovali nebo se nutně vykrádali.
Nejlepší bude, když si uděláte obrázek sami a podíváte se na vyjádření samotného Aleše Najbrta v DVTV.
A teď jádro pudla. Celý tento komentář (gratuluji a připíjím každému, kdo to dočetl až sem) vznikl kvůli jediné větě, která zazněla ve výše zmiňovaném rozhovoru Aleše Najbrta s Emmou Smetana. Ve zkratce se hlavoun studia, které každoročně překvapuje osobitým vizuálem k filmovým varům, vyjádřil tak, že nemá důvod nebo potřebu nic vysvětlovat laikům. Takže lidi, držte hubu a na nic se neptejte. Třikrát sláva.
Tady se ve mě cosi hnulo, můžete spekulovat co, ale donutilo mě to sepsat tento už vcelku rozvláčný text. Proč? Protože jsem sám grafický designér a tohle bych si fakt za rámeček nedal. Kdy se stalo, že obyčejní lidé jsou vyškrtáváni z diskuzí, že jsou jim zapovězeny určité tématické oblasti a mají mlčet a stádovitě kráčet bez vyjádření dál?
Už delší dobu mám pocit, že se takzvaný „vrcholný“ grafický design u nás dělá jen pro grafické designéry a na normální lidi se kašle. Mám radost, že se zde pořádají soutěže, otevřené, uzavřené, transparentní, ale výsledky se často tvaroslovím podobají jako vejce vejci. Minimalismus vyhnaný do zasněžených výšin, kde je myšlenka tak prazákladní, že funguje pouze v obalení dalšího balastu, není na první pohled rozeznatelná a funguje mnohdy jen v očích znalého pozorovatele z řad grafického oboru.
Zkratkovitost, rádoby organické rozmístění motivů, překotná výrazná barevnost a samozřejmě originální písmo na míru, to vše poslední dobou více a více vidím napříč současnými vizuály. Uzavřená skupina grafiků průkopníků, udržovatelů nejvyššího standardu si pak plácá na ramena, jak jsou šikovní, jak opět posunuli obor dál a jak je jejich práce plná myšlenek, pozadí, důvtipu a podobně. Může být.
Pak ale přijde běžný turista nebo občan laik, koukne na plakát a když se rovnou nepozvrací za záchvatu způsobeného drastickým mišmašem křiklavých barev, bude rád, když vůbec rozezná o jakou instituci jde a bude mít chuť danou galerii, město nebo školu navštívit a vykonat zde potřebu, za jakou dané místo postavili.
Tím, že se zapomíná na normální lidi, se jen prohlubuje propast, kterou budou další a další podobná loga muset překonávat a mám obavu, že to prostupuje do více úrovní naší společnosti a laická veřejnost je více a více „nasraná“ a má pocit, že je na ní více a více zapomínáno. Právem?
Pokud to někdy bude číst pan Najbrt, tak se vším respektem se ptám: „Opravdu si myslíte, že normální lidi nestojí za diskuzi? Třebaže jsou omezení klíčovou dírkou?“
Další komentáře Ondřeje Musila najdete zde.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
