Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž, to je známá věc. Nemusí být dokonce totéž, ani když dělají totéž titíž dva, jen v jiném čase. V našem případě když jdou ze prezidentem Zemanem předsedové nejvyššího soudů, jen pokaždé v trochu jiné situaci. Co jednou dvakrát mohlo dopadnout úspěšně, příště může skončit jako průšvih.
O konkrétním případě H-System hovořit nebudeme, ani nemůžeme, tvrdili shodně před schůzkous hlavou státu předsedové Ústavního a Nejvyššího soudu Pavel Rychetský a Pavel Šámal. Pozvání na schůzku prý vnímali jako možnost diskuze o obecných otázkách soudnictví.
Jenže člověk míní a Zeman mění; v českých podmínkách platí, že každá kauza, zejména není-li po ruce jiná vhodná, bude populistickými politiky zneužita a řádně vyždímána až do úplného hadru. V tomto případě zneužita k útoku na justici jako celek, přičemž předsedové soudů v tom sehráli smutnou úlohu komparsistů.
Samozřejmě, že o H-System šlo. A že to Hrad jasně dopředu deklaroval.
A že na to oba justiční představitelé přistoupili. Hráli Zemanovu hru. Otázka zní, proč. A pokud k tomu měli dobrý důvod, zda cena za takovou riskantní strategii nakonec nebude vyšší než její případný přínos. Ve hře není nic míň než ústavní systém dělby moci a nezávislost justice.
Je vhodné, aby hlava obecné justice a šéf Ústavního soudu, který bude ve věci ještě činný, projednávali kauzu s prezidentem a veřejně ji komentovali? Jaký dopad bude mít například Šámalův názor, že by měly být oběti podvodů odškodněny, na soudce nižších soudů, kteří by se kauzami zabývali?
Zkusme si to představit na jiné úrovni. Okresní město, kauza, která jím hýbe a na které mají tamní komunální politici zájem, protože zajímá jejich voliče. Starosta si tedy zve na kobereček předsedu okresního soudu. Ten jde a po jednání vysloví před shromážděnými novináři regionálních médií na věc svůj názor.
Jsme si takřka jisti, že pokud by taková situace neušla pozornosti vyšších justičních funkcionářů nebo ministra spravedlnosti, měl by dotyčný soudce na krku kárnou žalobu.
Situace na nejvyšší úrovni samozřejmě tak jednoduchá není, a to z jediného důvodu: Justice stále ještě v Česku nemá svou vrcholnou reprezentaci. Neexistuje Rada soudnictví, jejíž představitelé by měli jednání s politiky v popisu práce.
Neexistující orgán suplují soudci, kteří jsou vybaveni jak funkční, tak přirozenou autoritou. A předsedové nejvyšších soudů mezi ně samozřejmě patří.
Jen musí vždy pečlivě uvažovat, ve které roli se aktuálně nacházejí, případně která složka jejich vystupování zrovna převažuje. Zda se k věci vyjadřují jako funkcionáři soudu, nebo představitelé justice jako celku, kteří ji zrovna zastupují navenek.
Ne vždy to musí skončit špatně. V roce 2015 to byli Pavel Rychetský s předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou, kdo se Zemanem separátně vyjednali odchod Ivy Brožové z čela Nejvyššího soudu a instalaci Pavla Šámala. A už spolu se Šámalem pak s vládou vyjednali řešení zablokované situace kolem doplatků platů soudců a státních zástupců. To byl velký úspěch.
Roli vyjednavačů věci justice pak na sebe Pavel Rychetský a spol. vzali ještě jednou. Letos na jaře požádali o schůzku prezidenta Zemana, aby s ním řešili budoucí obsazení postu předsedy NSS, kde Baxovi v říjnu vyprší mandát. Věc je o to důležitější, že může mít dopad i na Ústavní soud, v jehož čele Rychetský skončí – možná už za dva roky.
Nebyla to snadná jednání a Zeman, o němž se říká, že justici nerozumí, ukázal, že to neplatí, pokud se za věcmi justice skrývá možnost hrát širší politickou hru.
Žadatele o schůzku si vychutnával. Rychetský o ni požádal na začátku dubna. Zeman se sešel nejprve s Baxou, a to až na konci května. Po schůzce neoznámil nic.
Na konci června si pozval celou Velkou trojku – a zase mlčel. Když v polovině července řekl, že už téměř zná jméno budoucího šéfa NSS (samozřejmě nikoho nejmenoval), mezi těmi, kdo měli na jeho rozhodnutí vliv, jmenovitě zmínil bývalou ministryni spravedlnosti a svou poradkyni Marii Benešovou. O tom, jaký vliv měla na jeho rozhodování přímluva předsedů nejvyšších soudů, ani slovo.
A pak přišla kauza H-System.
Jak pravděpodobné je, že soudci Zemanovi vyšli vstříc v očekávání reciproční vstřícnosti v řešení otázky, kterou sami považují pro budoucí chod justice za klíčovou? Nebo jinak: Jak velký ještě může být ústupek ze soudcovské nezávislosti, pokud jde o prosazení skutečně silné a nezávislé osobnosti dejme tomu do čela Ústavního soudu?
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
