Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Hitem televizních obrazovek posledních několika týdnů je kriminální seriál Jana Hřebejka Rédl. Ukazuje Československo počátku 90. let, estébáky a komunisty, kteří se těžce vyrovnávají s tím, že neprošli prověrkami a byli odstaveni. Hřebejk by klidně mohl dotočit pokračování po bezmála třiceti letech, v němž se estébáci a komunisti znovu sebevědomě derou na povrch.
I když čeští komunisté v loňských volbách dostali nejméně hlasů od roku 1990, respektive jim významnou část voličstva přebralo hnutí ANO, dočkali jsme se paradoxu – z KSČM je sice neoficiální, ale nejspolehlivější koaliční strana. Pomáhá držet u moci Andreje Babiše, před rokem 1989 člena KSČ.
Muže, který figuruje v seznamech spolupracovníků StB a který převratné události roku 1989 přečkal v teple v Maroku, aby se z něj poté stal dravý kapitalista.
A tak komunisté drží u moci bývalého komunistu, dnes velkopodnikatele, jednoho z největších zaměstnavatelů v Česku, v logice komunistů „buržousta“ a vykořisťovatele.
A to přesto, že sami komunisté například v posledním prohlášení k výročí 17. listopadu napsali, že „zemi řídí majetková oligarchie, nikoliv však v zájmu jejích obyvatel“ a že „kapitalistický společenský systém nemůže přinést řešení dnešních ekonomických a společenských problémů“.
Při nedávném hlasování o nedůvěře to však byli vedle ANO jen a pouze komunisté, kdo Babiše otevřeně podpořili. „Nám jde především o náš program, o stabilitu České republiky,“ komentoval to místopředseda KSČM Stanislav Grospič.
Komunistům za to, že podrželi vládu, poděkoval prezident Miloš Zeman, který státními vyznamenáními odměňuje normalizační umělce i agenty StB.
Pozoruhodný je pak i jazyk mediálního úseku ÚV KSČM: „Ke svržení kabinetu nedošlo. Pokus šesti opozičních stran zlikvidovat ji (vládu) kvůli posledním informacím v tzv. kauze Čapí hnízdo nevyšel.“ Svržení, zlikvidovat, náš program, klid na práci…
Klid na práci sami komunisté mají. Poslanci KSČM mají mimochodem díky různým příplatkům za funkce v průměru nejvyšší platy ze všech poslanců, 98 tisíc Kč.
Od původních požadavků na posty v dozorčích radách státních a polostátních firem nakonec oficiálně upustili. Jejich podíl na moci, stvrzený dohodou o toleranci, je však zjevný. Jak se potvrdilo při hlasování o důvěře i při schvalování rozpočtu na rok 2019.
Na zahraniční politiku sice KSČM přímý vliv nemá, vede si ale vlastní. Čeští komunisté jsou nejlepšími přáteli zoligarchizovaného Ruska, užitečnými idioty, kteří hájí každý krok Kremlu.
Takto třeba předseda KSČM Vojtěch Filip pouhý den před tím, než ruské lodě napadly ty ukrajinské u břehů Krymu psal (příznačně z mezinárodního setkání komunistických stran v Athénách) o tom, jaký je ta Severoatlantická aliance agresivní pakt a že roste „počet lidí nejen v Evropě, kterým vadí neustálé provokace paktu NATO zejména na východní hranici“.
I kvůli ruské hybridní válce a dezinformační mašinérii, jíž tuzemští komunisté ochotně napomáhají, se podobné výroky (ochotně přebírané weby typu Sputnik či Parlamentní listy) odrážejí v celkové atmosféře ve společnosti.
Do ní dokonale zapadá informace o tom, že poslední faktický vládce komunistického ministerstva vnitra a šéf kontrarozvědné části Státní bezpečnosti Alois Lorenc milostivě přijal pozvání k veřejné diskusi na pražské Fakultě sociálních věd.
Pokud by byl posluchačům narozeným dávno po roce 1989 důkladně pro studijní účely představen jako exponát politické zvůle a zločineckého režimu, budiž. Nelze se však zbavit dojmu, že ten večer se soudruh Lorenc ve veřejné debatě (v níž i podle samotné fakulty nezazněly podstatné kritické informace) dočkal jistého zadostiučinění.
Jak napsal i novinář České televize Marek Wollner, který mu v debatě oponoval: „Já jsem věděl, že pan Lorenc bude v roli toho sympatičtějšího, protože on bude nastavovat milou tvář gentlemana, zatímco já budu ten ošklivý, který je plný emocí.“
Přímo na Národní třídě se pak letos 17. listopadu hrdě vztyčen a v červeném baretu promenádoval major JUDr. Petr Šesták. Člověk, který právě 17. listopadu 1989 velel na Národní třídě brutálnímu zákroku Oddílu zvláštního určení správy vojsk ministerstva vnitra (tzv. „červené barety“).
Možná tam byl na výročí zavzpomínat i někdy dříve, ale spíše v podobně konspiračním stylu, jakým letos Babiš kladl k památníku věnec. Letos si však Šesták vyloženě pozornost užíval a fotografům nastavoval tvář.
Jak připomněl na svém facebookovém profilu účastník letošních demonstrací Dan Macek, Šesták je aktivní i jinak.
Vloni se Šesták u soudu zaručil jménem veteránů Útvaru rychlého nasazení za Pavla Šrytra – někdejšího osobního strážce bosse podsvětí Františka Mrázka – obžalovaného z vraždy Mrázkova rivala Antonína Běly.
Šesták také kvůli Šrytrově případu podal podnět Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS) na policisty speciálního týmu Tempus, kteří krátce před vypršením dvacetileté promlčecí lhůty případ znovu otevřeli.
Vražda Antonína Běly nakonec zůstává nevyřešena, s tím i možné (staro)nové stopy vedoucí k vrahovi Františka Mrázka. Připomeňme, že jednou z (nepotvrzených) vyšetřovacích verzí bylo i to, že si vraždu mohl objednat byznysový rival, konkrétně Andrej Babiš.
Sám Šrytr se letos účastnil demonstrace na podporu Andreje Babiše na Klárově. Přijel ve voze označeném písmeny VDV, což je zkratka pro ruské výsadkové vojsko, které se podílelo na anexi ukrajinského Krymu a Babiše označil za nejlepšího českého premiéra od roku 1989. Ale samozřejmě – premiér si své obdivovatele nevybírá.
Letos v březnu se nakrátko stal šéfem sněmovní komise pro kontrolu GIBS jiný aktivní účastník brutálních zásahů proti demonstrantům v roce 1989, komunista Zdeněk Ondráček.
Po protestech veřejnosti a protivládních demonstracích nakonec odstoupil. „Kolegové z pravé části spektra, já vás nazývám demokratická žumpo, nebuďte tak namyšlení,“ řekl při té příležitosti letos v březnu ve sněmovně.
Byly to mimochodem právě demokratické strany – ČSSD a KDU-ČSL, kdo v roce 2014 hlasoval pro změnu lustračního zákona tak, aby se nadále vztahoval jen na místa vedoucích úředníků státní správy, ale už ne na členy vlády a jejich náměstky. Babiš se tak mohl bez překážek stát ministrem.
O tom, že by se za komunismem měla udělat tlustá čára, ve smyslu čas běží, co jsme si to jsme si, pokročme dále, se mluvilo dlouho. Pokud bychom hledali bod, kdy tyhle výzvy konečně došly naplnění, skončíme právě u lustračního lex Babiš.
Dnes je Andrej Babiš premiérem a i když jeho ANO komunisty obírá o voliče, pomáhá soudruhům a soudružkám zpět nahoru.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
