Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Zděšení bylo první pocit, který mne napadl, když jsem si prvně přečetl o rozhodnutí soudu ve městě Dalian, píše v autorském textu pro HlídacíPes.org Tomáš Hülle. Právník, publicista a zakladatel společnosti European Centre For Career Education Čínu pravidelně v posledních deseti letech pracovně navštěvuje.
Poprava? Kanadského státního příslušníka? Za pašování drog z Austrálie do Číny v množství přesahujícím 220 kg? V Evropské unii nebo Spojených státech by člověka napadla jako první slova „nepřiměřený trest“. Zejména pro Evropana je to potom něco naprosto nepředstavitelného.
Vždyť i jednou z podmínek pro vstup do EU je odstranění trestu smrti z právního řádu. V celé Evropě je tak jediným státem s trestem smrti nyní Bělorusko. Není se proto čemu divit, když podobné rozhodnutí jako to z Dalianu vyvolává zděšení.
Mne jako první napadlo, že se do Číny nyní chvíli nepodívám, a to jsem pašerákovi vzdálený asi jako Krteček Batmanovi. Potom jsem si ale uvědomil, že je to podobná úvaha jako když příznivci prohrávajících politiků volají při každých volbách po emigraci.
Stejně tam nakonec pojedu, protože jsem měl štěstí zažít na rozdíl od mnoha lidí skutečnou Čínu, skutečnou povahu jejich občanů a mám tu zemi rád. Je rozhodnutí soudu správné? Nevím! Na to nemám dostatek informací. Je jeho načasování vhodné? Ani trochu.
Podíváme-li se na situaci v širším kontextu, je ve světě trest smrti v právním řádu v 55 zemích. To je více než čtvrtina států.
Z tohoto pohledu by se to nemělo jevit jako až tak výjimečné. Zejména s ohledem na skutečnost, že 32 zemí má v právním řádu trest smrti za trestné činy související s pašováním drog.
Co je ale alarmující: Pouze šest z nich trest smrti skutečně běžně ukládá. Šest z celého světa, právě včetně Číny, kde je to ještě poměrně běžně.
Od uložení trestu do sepsání tohoto textu uplynul jediný den a již nyní je jasné, že budou významně eskalovat již tak extrémně napjaté vztahy mezi Kanadou a Čínou. Je to podobné jako v případě kauzy Huawei v Česku.
Politici a aktivisté křičí na všechny strany, ale kdo má skutečně pravdu, vlastně nikdo neví. Že je ale vše velká politická hra, nejspíše nikdo nepochybuje. A do té běžní občané nevstupují.
Smutné na tom je, že na základě zpětných názorů občanů se potom tato politická hra přetváří a hraje. Je tak třeba doufat, že politici na obou stranách dokáží najít dostatek síly, aby se dokázali vzepřít za pár měsíců názoru veřejnosti masírované ze všech stran jednoznačnými názory na internetu a sociálních sítích.
I zde vidím právě klíčové riziko pro Čínu. Nepochybuji vůbec o tom, že se celá situace vyřeší diplomaticky a vztahy se urovnají, ale pachuť z jejich vyostřování v občanech obou států zůstane.
Což je velká škoda pro zemi (Čínu), která má (alespoň veřejně dle slov čínského prezidenta Si Ťin-pchinga) ambice být světovým lídrem globalizace a férového obchodu.
Vedení je vždy založeno na důvěře a podobné kauzy jako je případ Huawei nebo zatím stále aktuální popravy ji rozbourávají.
Nakonec, pokud by k urovnání sporu nedošlo, může se stát, že bude-li chtít z Česka někdy někdo cestovat do Číny, tak to bude už jedině s telefonem Huawei v ruce.
