GLOSA: Je pražský primátor Tomáš Hudeček jako James Bond, nebo spíše Don Quijote?

Vřelý, avšak distingovaný projev, výčet pozitiv (včetně neutralizace sebechvály nastíněním negativ, na jejichž odstranění se pracuje), informace o nutnosti nápravy zděděných škod bez (nadbytečného) stěžování si a (pro voliče únavného) napadání konkurence, vypíchnutí provozních úspor, zdůraznění prováděného krizového managementu a nastínění vize do dalších let. Podobně formulované odpovědi by bylo možné dosadit do úst primátorovi jakékoliv světové metropole. Z  hlediska PR velmi dobrá profesionální práce, myšleno bez ironie či nadsázky. Nic z toho však primátorovi, který o sobě dal vědět při (v rozhovoru nezmíněných) povodních v loňském roce, nemusí na volební úspěch stačit. Proč? Vezměme to postupně.

Hlavní město Praha každý rok hospodaří s desítkami miliard korun (2014: plánované výdaje 48,2 mld. Kč; plánované příjmy 36,9 mld. Kč). To je slušný balík peněz, jehož redistribuce probíhá skrze tisíce tendrů a statisíce vystavovaných faktur, které zpracovávají další tisíce úředníků. Je naprosto přirozené (bohužel), že tyto peníze lákají nejrůznější lobbyisty, spekulanty, podnikatele a „politické podnikatele“, kteří se prostřednictvím všemožných nástrojů, legálních i nelegálních, etických i neetických, snaží vydobýt nějakou tu výhodu a uzmout veřejné prostředky pro sebe (ekonomové procesu říkají rent-seeking). Zarazilo mě, že toto v rozhovoru nezaznělo, respektive že z odpovědí primátora Hudečka vyplývá, jakoby se podařilo veškeré rent-seekery rozpoznat a eliminovat, zkrátka je zabalit do krabice a odeslat z Prahy pryč. To se rozhodně nepodařilo a nepodaří se nikdy a nikomu (bohužel). Pokud by měl pan primátor pocit, že nyní již je konečně všechno v naprostém pořádku, ztráta ostražitosti nad děním v magistrátních budovách a svěřených organizacích by se mu hrubě nemusela vyplatit.

Zadruhé, je nepřirozené myslet si, že všechny osoby magistrátu táhnou za jeden provaz, nebo tak budou dělat právě pod jeho vedením. Politik, který si toto myslí, se dopouští velké chyby. Proč? Zjednodušíme-li podhled na lidské zdroje hlavního města Prahy, najdeme zde politiky a úředníky. Ač se to na první pohled nezdá, zájmy těchto dvou skupin jsou diametrálně odlišné. Politik má jediný cíl – chce být znovu zvolen. Proto se věnuje takovým činnostem, které mu u voličů přinesou politické body a výhody oproti politické konkurenci, zvlášť před volbami. Například slavnostní stříhání pásek u nových projektů za přítomnosti novinářů je pro politiky třešničkou na dortu, přičemž politická konkurence se snaží práci vládnoucího politika zpochybňovat, ztěžovat a eliminovat prostor pro propagaci vlastní práce (vzpomeňme na letošní boj „otevře se – neotevře se – otevře se – neotevře se“ kolem tunelu Blanka). Tyto starosti způsobují, že má politik na faktickou správu úřadu a exekutivu s ní spojenou méně času, a proto ji svěřuje do rukou úředníkům.

Mají však úředníci stejné zájmy jako politici? Samozřejmě že nemají! Úředníky, zvláště ty s pracovní smlouvou na dobu neurčitou, totiž volby vůbec zajímat nemusejí. Úředníky, opět naprosto přirozeně, zajímají jiné věci – plat (co nejvyšší), vykonávaná práce (co nejjednodušší), zodpovědnost (co nejnižší), velikost kanceláře (co nejrozlehlejší), počet podřízených (co největší), kávovar v kuchyňce (co nejlepší), atd. Informační asymetrie zde hraje v neprospěch politika, který proto tahá za kratší konec. Na rozdíl od majitele firmy, který si své zaměstnance dokáže uhlídat lépe, musí politik věnovat velké úsilí politickému boji, a tak se úředníky nechává různými argumenty přesvědčit, že „tohle je dobrá cesta“, „toto tedy rozhodně nezvládneme“, „na tohle potřebuje zvláštní oddělení“, „sem je třeba přisypat další peníze“ a „tamto tedy rozhodně nepřipadá v úvahu“. Jen když má pocit, že zvolení je zas o krůček blíž.

Pokud by měl mít politik jen jednu jedinou vlastnost, měla by to být právě schopnost rozumět dvěma věcem: (1) přirozenému výskytu rent-seekingu všude, kde jsou veřejné rozpočty, a (2) přirozenému nesouladu mezi cíli politika a úředníka.

V takovém případě můžeme věřit, že se chod aparátu pod jeho vedením skutečně zefektivní.

Rozhovor s Tomášem Hudečkem si můžete přečíst zde.