Proč fotbalisté vydělávají víc peněz než lékaři?

Sám jsem několik takových debat ve svém okolí zaznamenal. Proč fotbalisté vydělávají mnohonásobně více než lékaři zachraňující životy nebo učitelé vzdělávající naše děti? A neměl by někdo s touto „nehorázností“ konečně „něco“ udělat? Vezměme to postupně…

Začněme odpovědí na druhou otázku. A ani neztrácejme čas úvahami nad tím, kdo by s tím tak něco dělat mohl. Rovnou konstatujme následující: Nikdo by se svobodnými rozhodnutími lidí participujícími na kolotoči jménem profesionální fotbal rozhodně nic dělat neměl. Kontrakt fotbalisty s majitelem klubu je stejně jako každá jiná smlouva dobrovolnou a dvoustrannou dohodou, která je dle ekonomické terminologie paretoefektivní, tj. přináší oběma stranám užitek.

Fotbalistovi práci a peníze, majiteli klubu konkurenční výhodu v podobě posilnění mužstva. A zároveň tahák pro diváky a sponzory, ať již to znamená cokoliv. Proto smlouvu přeci obě strany podepsaly. Jak dennodenně vidíme na přísně regulovaných trzích či explicitně zakázaných aktivitách (například korupce, drogy, prostituce…), preference jedinců ani ochotu platit zkrátka nelze potlačit žádným nařízením ani zákonem. Zakažte to, co nyní běžně probíhá, a bude to probíhat stejně, jen o tom nebudete vědět.

První a důležitější otázkou bylo srovnání zdánlivě „společensky neužitečné“ pozice fotbalisty se „společensky užitečnými“ pozicemi lékařů nebo učitelů. Tento problém je o něco málo složitější, přesto mají rozdíly v platech vysvětlení a opodstatnění. Ptáte se, proč to tak je? Ze tří důvodů.

Zaprvé proto, že systémy, v nichž srovnávané pozice fungují, jsou rozdílné. Výše uvedené konstatování (tj. že fotbalisté berou více než lékaři) totiž nemusí být tak úplně pravdivé. Učitelé na státních školách či lékaři ve státních nemocnicích budou pravděpodobně brát méně peněz než průměrný fotbalista hrající nejvyšší tuzemskou soutěž. Ale učitelé či lékaři v soukromých institucích na tom pravděpodobně hůř nebudou, spíše naopak. Náš výběr tedy zúžíme na státní zdravotnické a vzdělávací instituce; státní fotbalové kluby neexistují. Vysvětlením nízkých platů v těchto institucích i pro společensky potřebné pracovní pozice je zejména komplikovanost vazeb, které se ve veřejném sektoru vyskytuje. V tom totiž dochází ke kaskádovitému přerozdělování peněz z veřejných rozpočtů, tedy statisícům až milionům plateb, smluvních transakcí a vyplněných formulářů. To samozřejmě neefektivně spotřebovává prostředky, které pak zákonitě chybí ve školách či nemocnicích. Průměrný úředník na ministerstvu školství nebo ministerstvu zdravotnictví za rok jen na mzdě „spolkne“ mezi 400 až 500 tisíci Kč viděno optikou superhrubé mzdy. K tomu energie, kancelářské vybavení, sem tam nějaký další benefit. Fotbal generuje řádově méně úředníků. Až se příště budeme ptát, proč lékaři berou tak málo nebo proč fotbalové stadiony mnohdy vypadají lépe než nemocnice, ptejme se jinak: Neživí si náhodou každý lékař nebo učitel, na rozdíl od fotbalisty, „svého“ úředníka?

Zadruhé proto, že srovnání „společenské užitečnosti“, tj. např. větší důležitost lékařů v porovnání s fotbalisty, by bylo možné provést jen u racionálního jedince, který si plně uvědomuje „hodnotu“ svého zdraví, proti které je fotbal (mimochodem může zdraví snižovat) zcela zanedbatelná položka. Jenže, jak dobře víme, my lidé nejsme racionální. Podléháme různým svodům a emocím, při rozhodování nevyhledáváme dostupné informace, protože přeceňujeme náklady a podceňujeme užitky, často dáme na rady lidí, jejichž zájem se nemusí shodovat s tím naším, důležité věci odkládáme na neurčito nebo jim věnujeme méně času než věcem zcela nepodstatným, které jsou bezesporu zábavnější… Proto například tisíce Češek a Čechů neváhaly ponocovat, vynaložit obrovské množství úsilí a utratit tisíce korun, aby přijely do Prahy přivítat „zlaté hochy z Nagana“, avšak oslavit povedenou operaci srdce na špičkovém pracovišti v tom samém městě, která celosvětově změnila vývoj lékařské vědy a zachrání tisíce lidských životů, již nikdo oslavit nepřišel. Zápas na mistrovství světa v hokeji si rozhodně nenecháme ujít, ale školu bereme jako nutné zlo. Jako fanoušci oslavujeme nebo kritizujeme trenéry za dobrou či špatnou strategii, avšak většinu nemocí léčíme sebediagnózou, vitamíny a nákupem medikamentů v lékárně. Je to z pohledu ekonomie špatné? Samozřejmě, že není. Je to přirozené. Ale zároveň to ukazuje druhý důvod, proč přetrvává rozdíl mezi pohledem na profesionální fotbalisty a lékaře či učitele a proč trhy „racionálně“ nerozlišují mezi společenskou užitečností těchto profesí.

Zatřetí, fotbal je – na rozdíl od zdravotnictví – zábava, konkrétně v dějišti mistrovství světa srovnatelná snad jen s náboženstvím. Na fotbale, stejně jako na zdravotnictví, vydělávají velké peníze další subjekty. Ale je zde zásadní rozdíl. U fotbalu mluvím především o výrobcích sportovního oblečení, sportovního vybavení a sázkových kancelářích. Protože tyto firmy prodávají zbytné, spotřební zboží široké veřejnosti, je v jejich zájmu dělat z fotbalistů „rockové hvězdy“ a platit desítky miliard korun ročně za jejich propagaci (tj. propagaci svých výrobků). Přímá komunikace VÝROBCE – SPOTŘEBITEL je zde naprosto zásadní, a cílit na zákazníky pomocí fotbalistů na billboardech či poutavými reklamními spoty prostě funguje. To však úplně neplatí o trhu s farmaceutickými výrobky či zdravotními pomůckami. Jejich producenti se snaží přesvědčit především zdravotní pojišťovny (aby léky zařadili do databází prostředků hrazených zdravotními pojišťovnami), lékaře (aby tyto prostředky předepisovali pacientům) a lékárníky (aby je nabízeli zákazníkům). Jak bylo naznačeno výše, prevenci zdraví často měníme za zábavnější aktivity. K lékaři či do lékárny jdeme, až když je to nezbytné, a tam si, z důvodu nedostatku znalostí, necháme poradit. Proto producenti léků nemusí z majitelů ani zaměstnanců nemocnic, ordinací či lékáren budovat rockové hvězdy. Stačí se s nimi dohodnout a počkat, až pacienti přijdou sami.

Výše zmíněné důvody lze velmi zjednodušit: každý, kdo dočetl článek až sem, zná jména několika světových fotbalových superhvězd a pár českých reprezentantů k tomu. Ale málokdo dá dohromady jména pěti lékařských kapacit, které vám vyoperují nádor na mozku, transplantují srdce nebo třeba zachrání rozdrcenou nohu, která byla amputována od zbytku těla.

Jste na tom stejně? Tak vidíte…

Foto: Jan Homolka