Dnes uplynulo přesně 81 let ode dne, kdy byla v naší zemi zakázána činnost důležitého tělocvičného spolku Sokol. Ten byl založen již v 19. století, konkrétně v roce 1862. Dnes zase již naplno funguje a po celé zemi má řadu aktivních členů.
Za den, kdy byl Sokol založen, je považován 16. únor 1862. Na první ustavující schůzi se tehdy sešlo 75 členů. Starostou byl zvolen Jindřich Fügner, místostarostou, později náčelníkem, Miroslav Tyrš. Hlavním heslem, které razil Tyrš, bylo „Tužme se!“, mezi dalšími návrhy se objevil pozdrav „Nazdar!“, Fügner pak navrhnul tykání a oslovování „Bratře“, Mánes namaloval první prapor a skicu prvních krojů.
Cvičení v Sokole bylo zahájeno již v březnu 1862. Cvičební program byl již tehdy značně progresivní – kromě cvičení prostných, pořadových a vičení na nářadí se cvičenci věnovali také disciplínám úpolovým (šerm, vzpírání, zápas, vrh břemenem aj.) a základům atletiky (běhy a skoky). V Sokole byl také bohatý společenský a kulturní život. Konaly se vzdělávací přednášky, hudební, divadelní a loutkové soubory, koncerty, plesy a zábavy.
Pokud uděláme skok v čase, do doby první republiky, pak lze říct, že v tomto období se Sokol stal opravdu celonárodní organizací. Každý 15. občan byl jeho členem a celkový počet se blížil k milionu. Vrcholila výstavba sokoloven, které vyrostly v téměř každé československé obci. Sokolští sportovci se stali páteří reprezentačních výběrů mladého státu a na jejich konto jde také zisk většiny předválečných československých olympijských medailí. Včetně té první zlaté, kterou získal na OH 1924 v Paříži gymnasta Bedřich Šupčík. Činnost a vliv Sokola se v době mezi válkami ale neomezoval jen na tělovýchovu - zásadně se podílel na československém dění kulturním, sociálním, ekonomickém a politickém a stal se takřka zástupným symbolem českého národa a samostatného státu.
Během druhé světové války přišly první trhliny v činnosti Sokola. V roce 1938, v atmosféře plné nejistoty, strachu o osud republiky i odhodlání ji bránit vrcholily přípravy X. všesokolského sletu. Nejpůsobivějším okamžikem sletu – a možná celé historie sokolského hnutí – se stala již zmiňovaná sletová skladba Přísaha republice, které se účastnilo na 30 tisíc sokolů. Zářijová Mnichovská dohoda a okupace českých zemí v březnu 1939 ale rozmetaly veškeré naděje. Byli to opět sokolové, kdo se od prvních dnů po vzniku Protektorátu Čechy a Morava zapojil do činnosti prakticky všech odbojových organizací. Vytvořili ale i vlastní organizaci Obec sokolská v odboji. V dubnu 1940 byla v Paříži založena Sokolská župa Zahraniční, její vznik přivítal náčelník československé vojenské správy generál Sergěj Ingr slovy: „Tak jako vždy, kdy národ náš potřeboval pomoci sokolského bratrstva, tak i nyní spoléhá na všechna věrná československá srdce, že se ozvou, když Vlast zavolala. Jsem rád, že opět mohu zařaditi naše Sokolstvo mezi nejvěrnější.“
Tyto odbojové organizace bohužel nezůstaly před gestapem dlouho utajeny. V dubnu 1941 nařídil K. H. Frank, aby byla zastavena činnost Sokola. V noci ze 7. na 8. října 1941 byla zahájena „Akce Sokol", při které byli systematicky zatýkáni členové vedení sokolské obce, žup i funkcionáři sokolských jednot. Celkem bylo pozatýkáno asi 1500 sokolů. Většina z nich byla transportována přes Malou pevnost v Terezíně do koncentračního tábora v Osvětimi. Ještě během vlny zatýkání, 8. října 1941, podepsal Reinhard Heydrich úřední výměr o rozpuštění České obce sokolské. Hlavním argumentem byla skutečnost, že organizační aparát Sokola sloužil v masovém měřítku odbojovému hnutí. Nejvýznamnějším skutkem sokolského odboje se stala spolupráce při atentátu na Reinharda Heydricha.
Konečná bilance není ani trochu veselá - během let 1939 - 1945 bylo ve vězení 11 611 členů obce sokolské. 1 212 sokolů a sokolek nacisté popravili, v koncentračních táborech, káznicích a věznicích zemřelo dalších 2 176 členů. Z řad dorostenců a dorostenek nepřežilo válku 124 osob. V českém povstání padlo 654 sokolů, raněno bylo dalších 164. Odhodlání mužů i žen z řad Sokola, hraničící se sebeobětováním, bylo pro okupanty obrovským překvapením. František Pecháček vyjádřil pocity mnohých sokolů ve svých posledních slovech, pronesených ke spoluvězňům: „Sbohem, bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný muž umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.“
Válka Sokol citelně oslabila, řada vedoucích pracovníků zahynula, přesto počet členů po válce začal opět stoupat. Na konci roku 1947 působilo v 52 župách 3 686 jednot a poboček s více než milionem členů.
Po únorovém převratu se Sokol rychle dostal zcela pod vliv nové komunistické moci a byl postupně včleněn do socialistické tělovýchovy. Jako samostatná a dobrovolná organizace zanikl a pokračování sokolské činnosti, včetně pořádání sletů, udržovaly jednoty v zahraničí. V období Pražského jara 1968 byly pokusy o obnovení Sokola, ale vše zmařil vpád vojsk Varšavské smlouvy a následná normalizace.
Velkou změnou byl podzim 1989, kdy se činovníci začali opět scházet a také se začalo tajně nacvičovat na slet, který plánovalo zahraniční sokolstvo do Paříže na rok 1990. Rozhodující byl sjezd na pražském výstavišti, konaný 7. ledna 1990, kam přišlo téměř 3000 lidí.
Dnešní aktivity Sokola jsou mohem dál než tomu bylo dřív. Sokolské cvičení, jak jej můžeme znát z minulosti, je dnes koncipováno jako všeobecná průprava pro děti a kondiční pro dospělé. Přibývají také nové sporty, kterých odbor sportu ČOS eviduje již kolem osmdesáti.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
