Válka na Ukrajině ukázala, že se stále setkáváme s rasismem, říká afghánská novinářka žijící v Česku

Konečně si začínáme uvědomovat rizika související s Čínou, říká poslankyně Eva Decroix

Čtvrtek, 22. prosince 2022, 12:00Domácí

Je výcvik ukrajinských vojáků na území České republiky správným krokem a jaká rizika nese přijetí Chorvatska do Schengenu? Nejen o tom se v dalším dílu seriálu Bez servítků rozpovídala poslankyně Eva Decroix, která jako členka zahraničního výboru...

Řekněte mi, jak se dostane mladá dívka z Herátu do České republiky a co bylo tím důvodem?
Bylo mi zhruba sedm let. Po dlouhé strastiplné cestě z Afghánistánu jsme se ocitli na konci roku 2000 v Chebu. Převaděči po nás chtěli další peníze, aby nás převedli dál do Německa. Ale rodiče už žádné finance neměli, a tak jsme zůstali v Česku a vůbec toho nelitujeme. Naopak, Česko se stalo naším druhým domovem.

Jste tedy v České republice 23 let. Jak jste jako dítě vnímala nové prostředí?
Všechno bylo pro mě nové. S velkým nadšením jsem si prohlížela ulice, budovy, lidi. Jako kdybych chtěla všechno vstřebat. Chtěla jsem s lidmi mluvit. Zároveň jsem se cítila nejistě. V některých situacích jsme nevěděli, jak se máme chovat. Pamatuji si dodnes, jak mi dělalo problém jíst venku. Z Afghánistánu jsem byla zvykla se dělit o jídlo se všemi kolem, nebo aspoň lidem svoje jídlo nabízet. Je to považováno za slušnost, samozřejmost. Ale tady je to nezvyklé. No a tak jsem raději několik hodin během cesty vlakem nejedla ani nepila.

Jako dítě školou povinné jste začala navštěvovat základní školu. Jak na toto období vzpomínáte?
Asi to bude znít podivně, protože to v tom věku třeba není obvykle, ale já jsem se nejvíc ze všeho těšila do školy. Navštěvovat školu, naučit se česky číst a psát, byl můj velký sen. Když se tak stalo, nemohla jsem tomu uvěřit. První den školy jsem byla velice dojatá. Neuměla jsem ale skoro vůbec česky. Celý život jsem ale měla obrovské štěstí na výborné učitele. Jako dítě jsem nastoupila do šesté třídy, naše češtinářka byla skvělá, uměla nás namotivovat, mluvila se mnou a pracovala, přestože jsem jí často neuměla odpovědět. I její zásluhou jsem pak už v osmé třídě, po dvou a půl letech v Česku, měla vyznamenání.

S dětmi to bylo složitější. Ty ve třídě mě nějak braly, ale z vedlejších tříd na mě často útočily a nadávaly mi. Často mi říkaly, že jsem špinavá cigánka, plivaly na mě, tahaly za aktovku nebo po mně házely jídlo. Moc příjemná zkušenost to nebyla – jako každá zkušenost s rasismem. Situace se zlepšila až na gymplu, kam jsem nastoupila po základní škole.

Navštívila jste od té doby někdy Afghánistán?
Ne. Plánovala jsem to dlouho, a v tom do toho přišlo stáhnutí spojeneckých vojsk a ovládnutí země fundamentalistickým hnutím Tálibán. Moji rodiče tam ale byli asi před osmi lety. Byli šťastní, že se po tolika letech shledali s příbuznými a přáteli. Zároveň byli zdrcení z toho, jaká je v zemi chudoba, zejména v Kábulu.

Jaké je nyní v zemi situace?
Chaos a nestabilita. Na konci srpna 2021 se Afghánistán dostal opět pod plnou kontrolu Tálibán. Mnoho lidí ze země uprchlo, nejvíce do sousedního Pákistánu a Íránu. Situace se dále zhoršuje. Velká část obyvatelstva žije pod hranicí chudoby, zima k tomu hodně přispívá. Na ulici vidíte pracující a žebrající děti, starce a vdovy. Humanitární krize v Afghánistánu souvisí také s nedostatkem základních potravin a léků. Lidé často nemají práci.

Ženy a dívky postupně přišly o mnohá lidská práva, která během posledních 20 let afghánské republiky vybojovaly. Dnes dívky ve většině Afghánistánu nemohou chodit na univerzitu ani na střední školu, povolen mají pouze první stupeň základní školy. Ženy nemohu odcestovat bez mužského příslušníka, nemohou navštěvovat veřejné parky, pracovat v různých odvětvích, v některých místech mají zakázáno pracovat vůbec. Afghánská novinářka Farahnaz Forotan píše, že v Afghánistánu mají ženy pouze právo žebrat a mrznout na ulici.

Jak velká je nyní afghánská komunita v Česku a proč dávají Afghánci přednost právě Česku před jinými zeměmi?
Afghánská komunita v Česku je velmi malá. Přesná čísla nejsou známá. Taky je hodně rozmanitá. Někteří z nich zde žijí i 50 let, mají české manželky a děti. Přijeli sem za studiem a zůstali. Další sem uprchli před válkou, část afghánské diaspory například spolupracovala s Českou republikou, tlumočili českým vojákům nebo pracovali pro různé neziskové organizace. Důvody jsou různé.

Ve svých článcích se věnujete především tématům týkajících se migraci a také například rasismu. Jsou vám tato témata blízká kvůli vašemu životnímu příběhu?
Nejen. Samozřejmě životní zkušeností nás formují všechny. Sociální témata mi byla ale vždy blízká. Ráda se na věci dívám z různých úhlů, dávám je do souvislostí, kontextu.

Například migrace je velký fenomén a nedá se o ní psát pouze jako přemisťování z bodů A do bodu B. Člověk se do nového prostředí stěhuje jako celek, s tělem i duší. Zároveň si s sebou nese zkušenosti ze života před migrací. A do toho se po přestěhování často potýká se znevýhodněním, nezná terén, nemá sociální a často ani ekonomický kapitál, neumí jazyk a ze začátku se cítí ztracený. Snažím se na to při psaní myslet.

Jací jsou vlastně Češi ve vztahu k cizincům, kteří sem přichází? Jak byste Čechy charakterizovala?
Za více než dvacet let života v Česku jsem se samozřejmě potkala s různými lidmi. Nebyli to ale zdaleka jenom negativní zkušenosti, naopak. Vyrůstala jsem v Šumperku. Přestěhovali jsme se tam po zhruba čtyřech letech pobytu v uprchlických zařízeních. Nikoho jsme neznali a neměli jsme vůbec peníze. Sousedé nám ale hodně pomáhali. Přinesli nám jídlo, povlečení, oblečení, bez jejich velkorysosti a laskavosti bychom to těžko zvládli.

Jak jsme na tom jako společnost s rasismem? Změnila se situace za 23 let, co jste v Česku?
Myslím si, že dnes se o tom mluví a píše více, což je velice pozitivní. Protože důležitým krokem k tomu, abychom jako společnost začali řešit podobné problémy, musíme si přiznat, že existují.  Já jsem například vášnivá fanynka fotbalu, ráda ho sleduju, mluvím a píšu o něm. Je to krásná hra, ale bohužel často zatížená právě rasismem.

I válka na Ukrajině ukázala, jak se v Česku pořád s rasismem setkáváme. Solidarita s ukrajinskými uprchlíky byla obrovská, já jsem byla nadšená a dojatá. Akorát ve vztahu k ukrajinskými Romy se to moc neukázalo.

Mezinárodní organizace pro migraci připravuje pětidílný podcast v rámci celosvětové kampaně It Takes a Community, která zdůrazňuje skutečnost, že lidé bez ohledu na místo původu dokáží společně usilovat o budování lepšího místa pro život. Tváří seriálu jste vy. Povězte mi více o podcastu.
Podcast mapuje, jak se proměnily naše místní komunity s příchodem ukrajinských uprchlic a uprchlíků. Do Česka se přestěhovalo přes čtyři sta tisíc ukrajinských uprchlíků, díky velké snaze občanské společnosti jsme to mohli zvládnout. Nás v podcastu zajímá, kde lidé berou tu sílu pomáhat dál, přestože jsou často vyčerpaní a psychicky i fyzicky unavení. Je to o solidaritě s lidmi.

Ještě před svým prvním výjezdem za ukrajinsko-českou komunitou jsem žila v tom, že solidarita s uprchlíky z Ukrajiny upadá. Lidé pomáhali ze začátku, teď už se k tomu moc nemají. Když jsem ale situaci viděla zblízka, uvědomila jsem si, kolik neuvěřitelně silných osobností je ochotno a schopno stále pomáhat. Celé to bylo hodně dojemné a radostné.

Nezapomenu na doktora, jak dceři pacienta oznamuje, že nemá smysl tatínka dál udržovat na přístrojích, říká režisér Klusák

Úterý, 1. listopadu 2022, 12:00Domácí

Odezva po zveřejnění snímku V síti ještě neutichla a režisér a dokumentarista Vít Klusák se chystá do kin s novým filmem. Velké nic ukazuje na jedné straně antivaxery, na druhé straně vyčerpané zdravotníky a nebo snahu uživit se jakoukoliv prací...

V podcastu mapujete pět vybraných komunit. Jaký příběh ve vás zanechal nejsilnější dojem?
Každé místo, které jsem navštívila, bylo sice jedinečné, ale některé věci se opakovaly. Bez Ukrajinek, které tady žily už před válkou, by to těžko fungovalo. Staly se jakýmsi mostem mezi oběma skupinami. Na všech místech byli lidé odhodláni trávit i svůj volný čas pomáháním ostatním. Jen díky jejich nadšení to vydrželo tak dlouho. A možná právě to nadšení a potřeba pomáhat způsobily, že se mezi lidmi vytvořila silná pouta. Mockrát jsem slyšela, že už nejsou jenom známí, že jsou jako rodina.

Slovo „rodina“ se opakovalo neustále. Mám živě před sebou obraz z Klatov, kde jsme byli natáčet na podzim. Přišla jsem do bytu české rodiny, která hostila asi šest Ukrajinek. Atmosféra byla uvolněná, ženy si povídaly a tvořily náramky z korálku, dětí se dívaly na pohádku v televizi a já jsem měla pocit, že přicházím na rodinnou oslavu.

Co vám natáčení podcastu ukázalo o ukrajinské komunitě? 
Soudržnost. V jednom dílu podcastu se ptám ukrajinských žen, jak ony ty velké změny  zvládají. Málokdo si umí představit, jaké to je, když se vám život zničehonic obrátí vzhůru nohama a utíkáte mimo svou zemi a necháváte za sebou příbuzné, přátele, domov, prostě část sebe. Když jsem se Anny Ševčenko ptala, kde přes to všechno bere sílu, odpověděla mi: „My jsme ta síla. Dnes nemůžu, pomůže Ola. Zítra nebude moci Ola, pomůže někdo jiný.“ 

První díl ukazuje příběh ženský ukrajinský klub, který sdružuje přes šedesát ukrajinských žen v Klatovech. Stojí za ním právě Ukrajinka Anna Ševčenko, která v Pošumaví našla útočiště pro sebe i svou rodinu. Dá se říct, že ukrajinská komunita téměř rok po začátku války začíná žít a cítit se tu jako doma?
V určitých aspektech ano a velký podíl na tom mají právě fungující komunity. Velká část lidi, s kterými jsme se setkala, se už umí domluvit česky a pracuje. Válka na Ukrajině ale pokračuje a Ukrajinci v Česku to sleduji a nějak prožívají. Jsou rádi, že jsou v bezpečí, zároveň je situace na Ukrajině přirozeně trápí. Hodně z nich by se také rádo vrátilo domů, myslí proto na to, aby jejich děti nezapomněly na svou mateřštinu. Pro děti tak mají i hodiny ukrajinštiny.

Co vlastně v tento moment působí cizincům největší komplikace při budování nového života v Česku? Je to byrokracie nebo například neochota okolí? 
Je tam velký zájem o hodiny češtiny a ne vždy jsou na to kapacity. Další věc, s čím jsem se setkávala, je nedostatek míst ve školkách. Koronavirová pandemie nám ukázala, jak komplikovaný je život pro rodiče s malými dětmi. Teď se to u některých objevilo zase. Když nemáte někoho, kdo by se vám o děti postaral, nemůžete chodit do práce. A pak tu jsou mladí Ukrajinci, které nepřijali do škol kvůli jazykové bariéře. U těch vzniká problém s nedostatkem vzdělání a smysluplným vyžitím.