Čtvrtstoletí pomáhají lidem na ulici aktivity Nového Prostoru. Tou asi nejvýraznější je prodej stejnojmenného streetpaperu, jehož kameloti nabízí aktuální vydání přímo v ulicích měst. O tom, jak se dá skloubit práce novinářky a sociální pracovnice, jak jednoduše se může člověk ocitnout na ulici nebo o tom, jaké vznikla myšlenka Nového Prostoru, se v dalším díle seriálu Bez servítků rozpovídala jeho šéfredaktorka Monika Veselá.
Čtvrtek, 26. ledna 2023, 12:00
Už více než dvacet let považuje Česko za svůj domov novinářka afghánského původu Fatima Rahimi. V tuzemsku vystudovala evropské kulturní a duchovní dějiny na FHS UK. V posledních letech se věnuje zejména reportážím a článkům o sociálních tématech,...
Možná trochu obecná otázka, ale co pro vás znamená Nový Prostor? Vídíte se spíš jako novinářka, nebo jako člověk v sociálních službách či dobročinné organizaci?
Nový Prostor je pro mě především o lidech, kteří ho prodávají. A protože nejsem jen šéfredaktorkou časopisu, ale zároveň také sociální pracovnicí, cítím, že mám velkou výhodu. Je pro mě důležité zapojovat samotné prodejce do celého časopisu a to, že jsem s nimi v každodenním kontaktu, mi celý proces usnadňuje. Jelikož znám jejich příběhy, vím, čeho se bojí, co je těší a jaká mají traumata z minulosti, dokážu jejich témata citlivě zpracovat a prezentovat veřejnosti. Nový Prostor pro mě tedy nikdy nebude jen novinářský projekt, ani by to nefungovalo.
Historie streetpaperu ve světě sahá do 19. století. Jaká je historie v Česku?
Projekt streetpaper do Čech přivezla Dáša Kocmánková, současná výkonná ředitelka a Robert Sztarovics. Inspirovali se v Manchesteru, kde si koupili výtisk The Big Issue – tamější streetpaper. V Čechách nejdřív obcházeli odborníky na média, dělali průzkum potenciálních klientů, domlouvali se s městskou policií. A i když je spousta mediálních odborníků od projektu odrazovala, nakonec vyšlo první číslo 13. 12. 1999, tenkrát ještě pod názvem Patron. Patron vycházel jako měsíčník, prodával se za 20 korun, z toho polovina byla pro prodejce. V říjnu roku 2000 se časopis přejmenoval na Nový Prostor.
Nový Prostor tedy vychází nějakých 23 let. Jak se proměnil za to čtvrtstoletí?
Celá organizace prošla dechberoucí evolucí. Projekt začínal na zelené louce okolo party kamarádů. Časopis se v začátcích připravoval na starém počítači v kuchyni u Dáši Kocmánkové a prodejcům jej třikrát denně vydávali z malého vozíku na spodním konci Václavského náměstí. Tehdy časopis prodávalo pouhých dvanáct prodejců. Nový Prostor zažil lepší i horší období, bouřlivé odchody kolegů, konkurenci, nedostatek financí, překotný růst organizace a pak zase zmenšování, až došel ke stabilní a profesionální organizaci, kterou je dnes.
Kdo se vlastně na tvorbě obsahu podílí? Vím, že spoléháte také na zkušené redaktory. Jak výrazně ale promlouvají do obsahu právě lidé bez domova?
Snažíme se naše prodejce do tvorby časopisu co nejvíce zapojovat. Právě oni jsou totiž v každodenním kontaktu s našimi čtenáři, takže moc dobře vědí, co je zajímá, nebo co je naopak v časopise nebaví. Kromě toho, že mohou kdykoli přijít s nápadem na článek nebo téma, mají také možnost vyzkoušet si, jaké to je, být na chvíli v roli redaktora. Prodejce si vybere nějakou svoji oblíbenou známou osobnost, redakce ji osloví a společně s prodejcem připraví otázky, ale rozhovor už vede samotný prodejce. Za svoji práci také dostane autorský honorář. Prodejci také rozhodují o titulní straně každého čísla – vždy dostanou několik variant titulky a hlasují, která se jim líbí nejvíc. Je zajímavé vidět, jak u hlasování přemýšlí – titulku si prohlíží z dálky, aby zhodnotili, jak ji uvidí kolemjdoucí zákazníci, zvažují různé barevné kombinace a dbají na to, aby se neopakovaly. Také nám záleží na tom, aby každý prodejce znal zboží, které prodává. Proto před každým novým číslem pořádáme informační schůzky s prodejci, kde jim vydání podrobně představuji, a probíráme, co by čtenáře mohlo zaujmout.
Na webových stránkách píšete, že chcete prací Nového Prostoru napomáhat k bourání předsudků o osobách bez přístřeší. Jaké předsudky to vlastně nejčastěji jsou?
Mezi nejčastější předsudky patří názor, že lidé bez domova si za svou situaci mohou sami, nebo že si dokonce tento způsob života sami vybrali. Mezi další časté předsudky patří, že lidé bez domova nechtějí pracovat a že se svou situací nechtějí dál nic dělat. Myslím, že naši prodejci jsou jasným důkazem, že to tak není.
Zeptám se na modelovou situaci. Pokud bych byl člověk bez domova, jak bych se mohl zapojit do aktivit Nového Prostoru?
Stačí přijít s dokladem totožnosti a podepsat pár papírů. Potom už s klienty pracujeme ve dvou rovinách – v rámci služby streetpaper a také služby sociální rehabilitace. Kromě toho, že se stanete naším prodejcem, vám také sociální pracovnice budou pomáhat s řešením osobní a sociální situace. Například vám pomůžou najít ubytování, pro začátek to může být třeba noclehárna, poté azylový dům, ubytovna... Můžou vás doprovázet na úřady, za lékaři a podobně. Filozofií našeho projektu je dávat možnost výdělku všem, kteří pracovat chtějí a mohou, ale jinde příležitost nenašli.
Co je odměnou pro lidi, kteří se na prodeji Nového Prostoru podílí?
Tak v první řadě je to ta finanční. Prodejci si v denním centru nakupují časopisy, které pak prodávají na svém přiděleném místě (nákupní cena pro prodejce je 30 korun, časopis se prodává za 60 korun), díky tomu získávají peníze na to, aby se mohli znovu odrazit ode dna – mohou si třeba konečně zaplatit noc pod střechou. Jen pro zajímavost, jedna noc na pražské ubytovně stojí od 250 korun a víc, a to nejde o jednolůžkový pokoj. Peníze získávají svou vlastní snahou, úsilím a pracovitostí, učí se hospodařit s vlastními financemi a aktivně se zapojují do řešení vlastní situace, takže nejde jen o pasivní přijímání pomoci.
Ale prodej Nového Prostoru není jen o penězích. Prodejci si budují vztah se svými zákazníky, kteří se mnohdy stanou jejich přáteli a nejbližšími osobami. A je na tom skvělé, že ten vztah funguje oboustranně. Díky zákazníkům mají prodejci znovu pocit, že je ostatní lidé vidí a nejsou jen odstrkováni na okraj společnosti. I když tu pracuji několik let, vždycky mě překvapí, jak jsou vztahy mezi prodejci a jejich zákazníky silné. Stačí, aby prodejce onemocněl, a denní centrum zaplaví emaily a telefonáty od jeho zákazníků s dotazy, co se s prodejcem stalo a kdy se vrátí. Díky prodeji se našim klientům také pomalu vrací jejich ztracená sebedůvěra a získávají zdravý postoj.
Určitě se ale ne všichni kameloti, pokud tak říkáte vašim prodejcům, osvědčí. Jak velké to procento je?
Je to tak, ne všichni prodejci se zvládnou adaptovat a neprojdou čtrnáctidenním zkušebním obdobím, které u nováčků máme. Každý nový kamelot od nás na začátek dostane tři kusy časopisu zdarma, aby nemusel investovat vlastní prostředky. Potom mu domluvíme „zaškolení“ u zkušeného prodejce, který ho naučí, jak s časopisem pracovat a jak dosáhnout co nejlepších výsledků. Potom už je to na něm. V loňském roce prošlo zaškolením 38 lidí, z nich 8 skončilo po pár dnech. S každým prodejcem se ale snažíme individuálně pracovat a i když se mu v prodeji nedaří, nevzdáváme se a hledáme cesty, jak mu pomoci.
Povězte mi, kdo je vašim rekordmanem v délce spolupráce s Novým Prostorem? Máte nějakého ostříleného prodejce?
Nejdéle s námi spolupracuje prodejce Claudio, který prodává v Nymburce. Jeho prodejní průkazka má číslo 14. Pochází z Rumunska, odkud utekl do Čech. K Novému Prostoru se přidal v roce 2000. V dětství mu utekl pes, za kterým běžel a srazil ho kamion. Kvůli tomu přišel o nohu. Ostřílených prodejců ale máme víc. Jsou to klienti, kteří u nás jsou již několik let – typicky jsou to lidé se starobním nebo invalidním důchodem, který je ale tak malý, že nestačí ani na zaplacení nájmu a jinde pracovní příležitost nedostali.
Určitě vnímáte příběhy lidí na ulici, kteří s vámi spolupracují. Co je dnes nejčastější příčinou životního zvratu, kdy se člověk ocitne na ulici?
Příběhy našich klientů jsou mnohdy až neuvěřitelné a vždy si velmi vážím toho, když se klient rozhodne se nám s ním svěřit. Za tu dobu, co s klienty Nového Prostoru pracuji, jsem slyšela stovky příběhů a některé z nich mě opravdu hodně zasáhly a pro mě samotnou bylo těžké s těmi skutečnostmi pracovat. Často jde o neuvěřitelné souhry náhod s drtivými následky, pod kterými by většina z nás šťastnějších padla beznadějně na lopatky.
Příčiny životních zvratů můžou být hloupé úrazy, podnikatelské krachy, vleklá citová strádání všeho druhu… Obecně jsou ale nejčastější příčiny ztráta zaměstnání, rozvod, úmrtí v rodině, odchod z dětského domova, dluhy nebo trest odnětí svobody.
Kolika lidem Nový Prostor zvládl pomoci se začleněním do většinové společnosti?
Za skoro čtyřiadvacet let existence prošlo Novým Prostorem více než 5 800 lidí, kteří byli v obtížné sociální situaci, bez majetku, bez domova, ale všichni měli vůli se svým životem něco dělat. Ta cesta nahoru je těžká a ne každému se to povedlo. Ale určitě máme spoustu dnes už bývalých klientů, kterým se to povedlo.
Zkuste uvést nějaký příběh.
Bývalý prodejce Peter přijel do Prahy v roce 2015, a to až z dalekých Spojených států. Jako pacifista nesouhlasil s válečnou politikou USA a přijel do Evropy hledat mír. Rozhodl se odejít, protože pro něj bylo skličující vidět, jak jsou lidé nadšení z další války – tou dobou totiž kulminoval konflikt v Iráku. Navíc mu zemřela matka, poté i přítelkyně. Navíc přišel o dům a už mu nezůstalo moc důvodů, proč zůstávat. Do Česka přicestoval z Holandska přes Belgii, Francii a Německo v polovině července roku 2015. Skončil v Praze na Hlavním nádraží ve spacáku. Pak přišel do Nového Prostoru, kde se mu během roku ve spolupráci se sociálními pracovníky podařilo vyřídit veškeré doklady a povolení k pobytu. Peter v České republice zůstal a dnes pracuje v hostelu jako recepční.
Jak početná je dnes skupina obyvatel, kteří žijí na ulici? Zvětšuje se, či zmenšuje?
Podle posledního sčítání lidí bez domova je u nás necelých 24 tisíc lidí bez domova. Současná situace, inflace a zdražování vedou k nárůstu lidí bez domova.
Nový Prostor provozuje také denní centra. Co vše si pod tím představit a komu jsou určena?
Centra jsou v Praze a v Brně. Jsou to prostory pro naše klienty, kam si jednak chodí nakupovat časopisy, ale také tu mají bezpečné zázemí a sociální pracovníky. V obou centrech mají prodejci k dispozici kuchyňský kout, pračku se sušičkou, uzamykatelné bezpečnostní schránky a počítač. Také se v nich konají různé vzdělávací kurzy.
Jaká je vaše vize, kterou byste do dalších let do Nového Prostoru ráda přenesla?
Ta hlavní vize, se kterou pracuji, je jasná. Ulice není domov. Proto celý náš tým usiluje o to, aby měl každý člověk svoje bezpečné zázemí, které může získat i díky tomu, že přijde prodávat Nový Prostor. To, že klientům můžeme skrze časopis pomoct odrazit se ode dna, je pro redakci určitým způsobem zavazující. Jsem ráda, že máme prostředek, díky kterému můžeme dávat hlas lidem bez domova, informovat veřejnost o příčinách bezdomovectví a tím napomáhat k bourání předsudků.
Foto Kateřina Zemanová
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
