I přestože ji práce armády zajímala dlouho, uniformu si poprvé oblékla až ve 27 letech. Veronika Vidlášová ucítila, že potřebuje změnu po práci v oblastní charitě, a tak se chopila nové výzvy. Dnes Jihočeška pracuje s raketami, které váží více než půl tuny.
Nyní působí v armádě již pátým rokem a je členkou 25. protiletadlového raketového pluku ve Strakonicích. Čtyři roky sloužila jako řidič nabíjecího přepravníku. Od letošního ledna se stala operátorem odpalovacího zařízení. „Jako řidič nabíjecího přepravníku jsem hodně pracovala na technice. Musela jsem zároveň být i trochu automechanik, abych věděla nejen, co kde zkontrolovat, ale případně i opravit,“ vypráví Veronika Vidlášová.
Veškerou práci se učila úplně od začátku. Před vstupem do armády neuměla ani zkontrolovat olej v osobním autě, čemuž se dnes směje. Za pět let se toho naučila mnoho, nyní už manipuluje s raketami, které váží přes 630 kilogramů.
„Když hodně fouká vítr a s tou raketou to lomcuje, je to trošku náročnější. Ale jinak zvedám maximálně traverzu, která váží kolem deseti kilo,“ popisuje Veronika. Dodává, že hlavní práci odvede jeřáb, pomocí kterého se rakety nabíjejí na odpalovací zařízení. Nyní Veronika Vidlášová pracuje se systémem, který se používá přes 40 let. V letech 2025 a 2026 ho nahradí nový z Izraele s názvem Spyder.
Vojákyně byla donedávna jedinou ženou na jednotce. Kolegové ji proto od začátku chtěli pomoci, Veronika Vidlášová to ale od nich neočekává, protože na to podle ní není v armádě prostor. Podle svých slov jim to ale nevymlouvá.
Během své kariéry už se setkala s názorem, že ženy do armády nepatří. „Podobné poznámky neřeším, každý má právo na svůj názor. Je ale pravda, že od prvního okamžiku, co jsem nastoupila do armády, jsem nikdy nepolevila. Snažím se být vždy připravená a odvádět práci, která se ode mě očekává. A myslím, že se mi to vyplatilo. Moji nadřízení i kolegové to umí ocenit,“ uvádí Veronika.
Dnes dvaatřicetiletá Jihočeška vyrůstala ve Vimperku, kde studovala na gymnáziu. Později pracovala jako administrativní pracovnice pro oblastní charitu. Ve 27 letech ale cítila, že potřebuje změnu. Rodina i přátelé ji podpořili. „Práce v armádě mě baví, protože není stereotypní. Člověk se zde stále učí něco nového, může postupovat dál ve své kariéře. Navíc jsem tady poznala spoustu skvělých lidí,“ dodává vojákyně, která nyní žije ve Strakonicích a ve volném čase se věnuje sportu a pěší turistice.
Foto Jana Samcová
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
