Ležíte a nevíte, co bude ráno, říká potomkyně Volyňských Čechů

Přišli a postříleli je. Volyňští Češi si na Ukrajině připomínají své předky

Pátek, 26. května 2023, 08:00Domácí

Jejich příbuzní přišli na Ukrajinu v 19. století. Potomci Volyňských Čechů v zemi sužované válkou dál udržují kulturu svých předků, pořádají společné akce a kromě jiného učí školáky český jazyk. Drbna je navštívila v Žytomyru a přináší první díl...

Usměvavá seniorka se posadí na židli a před sebe rozloží nespočet fotografií. Jsou na nich její příbuzní. Řada z nich žije v Česku, kde je šestašedesátiletá Svitlana Samčišina v minulosti navštívila. 

Nyní žije v Žytomyru, ale na své kořeny nezapomíná. O chvíli později tak začne srozumitelnou češtinou vyprávět o tom, jak se její rodina dostala právě na Ukrajinu. 

„Původem jsme Volyňští Češi. Moji předci - prababička a pradědeček - přišli na Ukrajinu v 19. století. Nabízeli tady půdu a bydlení,“ líčí seniorka.

„V Česku jsem byla naposledy před válkou“

Původně žili ve vesnici v Černihivském rajónu na severu současné Ukrajiny. Měli zemědělská zvířata, pěstovali, zpracovávali a následně prodávali chmel. Svitlana Samčišina si dodnes pamatuje statek, kde rodina žila. 

Sirény už neslyší. Táhlo mě to domů, říká bývalá ukrajinská novinářka s českými kořeny

Čtvrtek, 1. června 2023, 12:00Domácí

Na počátku války utekla na západ a nakonec skončila až za oceánem. Celou dobu se ale Elena Lagovská chtěla vrátit domů. Nyní je zpět na Ukrajině, kde své přátele učí češtinu. V minulosti tam dokonce založila první a jediný rozhlasový pořad v...

V polovině minulého století se část příbuzných vrátila zpět do Česka, někteří ale zůstali. Šlo především o ženy, které si našly na Ukrajině manžely a společně založili rodiny. 

To platilo i pro Svitlany babičku. Ta často mluvila česky, díky čemuž se jazyk v rodině udržel. Dnes se o to snaží Svitlana, její vnoučata chodí na hodiny češtiny do prostor Žytomyrského spolku Volyňských Čechů.

 „Přestala jsem mluvit, ale pak jsme objevili spolek. Rozhodli jsme se češtinu zase učit,“ říká v prostorách spolku.

Svitlana Samčišina má dodnes v Česku řadu příbuzných. „Můj strýc žije ve Kdyni v Plzeňském kraji, teta je v Tachově ve stejném kraji a můj druhý strýc je v Kaplici v Jihočeském kraji. Tam jsou jejich děti, vnoučata a další příbuzní,“ líčí. 

Mezi příbuznými měla Svitlana Samčišina také významnou akademickou sochařku Alenu Burešovou. Ta se narodila v roce 1945 na Ukrajině, ale studia absolvovala v Čechách. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u jednoho z nejvýznamnějších českých keramiků Otto Eckerta.

Později vystavovala v Evropě i Americe. S manželem žila Tachově, kde se zasloužila o vznik městské galerie. Zemřela v květnu roku 2010. 

„Já byla v Česku před válkou, navštívila jsem festival v Mikulově. Česko je tak krásná země. Připomněla jsem si tehdy české jídlo, které je výborné. Některé recepty doma vaříme. Všude jsou navíc hrady, zámky a další památky,“ vzpomíná. 

Samčišina byla jednou z těch, kteří neutekli na západ, když začala válka. Příbuzní ji sice zvali, ale ona zůstala na Ukrajině. 

„Na začátku to bylo hrozné. Co bude, to bude, řekli jsme si. V noci jsme nespali, ale postupně jsme si zvykli. Ukrajinu jsem neopustila od chvíle, kdy válka začala,“ vypráví.

V Žytomyru byla také v době, kdy na jednu ze škol v centru města spadla raketa. Zbytky budovy tam dodnes stojí. „Stalo se to v noci. V bytě se nám otřásala skla v oknech. Hluk, oheň...,“ vybavuje si a jedním dechem dodává, že na celé situaci je nejhorší nevědění. 

Budova školy, kam loni dopadla raketa. Foto: Matěj Matoušek

„Ráno nevíte, co bude večer. Pak ležíte v posteli a nevíte, co bude ráno. Válka se dotkla každé rodiny. Někdo bojuje, někdo je dobrovolník, někdo pomáhá zraněným. Ale jak říkám, zvykli jsme si, musíme žít dál. Jestli se vzdáme, složíme ruce a budeme čekat na konec, nic dobrého se nestane,“ dodává s úsměvem.