I v těch nejbolavějších okamžicích se všichni touží trochu radovat

Terezo, kromě toho, že jste známou herečkou, už několik let jste také Zdravotní klaunkou. Jak a kdy se to stalo, že jste se dostala k této profesi?
Zhruba před patnácti lety, to jsem byla ještě v divadelním angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče, jsem se dozvěděla, že Zdravotní klaun hledá v Ostravě nové posily a bude pořádat konkurz. Od kolegyně, která už klaunkou byla, jsem věděla, jak úžasná, smysluplná a obohacující práce to je. Konkurzem jsem úspěšně prošla a v praxi si ověřila, že mě klaunování v nemocnicích nesmírně baví, a že mě naplňuje pocit, že můžu být prospěšná. Dlouho jsem si totiž přála krom herectví dělat ještě něco, co má větší přesah, jen jsem nevěděla, co a jakou formou. Práce pro Zdravotní klaunky mi tuto potřebu absolutně naplňuje.

Jak byste popsala profesi Zdravotního klauna někomu, kdo vůbec neví, o co jde?
Zdravotní klaun je profesionální umělec, speciálně školený, který je tady pro děti, dospělé, seniory – zkrátka pro všechny, kteří se nacházejí v náročné životní situaci a potřebují podpořit, odreagovat se smíchem a znovuobjevit ztracenou radost. Umí se orientovat v nemocničním prostředí a neustále se vzdělávají. A jejich poznávací znamení je červený nos a fascinace životem.

Zdravotní klaun má hned několik různých programů pro děti i dospělé. Kterým konkrétně se věnujete vy?
Jednak chodím na klasické pravidelné klauniády na dětská lůžková oddělení a dále jsem vyškolena na klauniády na oddělení Následné intenzivní péče, geriatrické klauniády, jsem také v projektu Dítě, který je speciálně pro děti, jež se potýkají s vážnou diagnózou a jsou v nemocnici hospitalizované dlouhodobě a pro je něž Zdravotní klaun takovým spojencem a parťákem, a v neposlední řadě jsem v projektu Přezůvky máme.

Pojďme si přiblížit program Přezůvky máme. V čem spočívá a jak vypadá?
Jak už název projektu napovídá, dvojice Zdravotních klaunů přijede za nemocnými dětmi na klaunskou návštěvu přímo domů, a protože jsme slušná a připravená návštěva a rodinu svou přítomností nechceme nijak zatěžovat, ba naopak, vezeme si svoje přezůvky, neboli papuče, někdy i bábovku, kytku pro maminku nebo jiný dáreček, s sebou. Na klasických klauniádách v nemocnici chodíme pravidelně na klaunské vizity na předem domluvená oddělení (každé oddělení má svůj den a hodinu) a při Přezůvkách jedeme za jednou konkrétní rodinou, která se nachází v náročné životní situaci, přímo domů.

Za jakými dětmi v rámci Přezůvek jezdíte?
Jsou to většinou velmi těžce nemocné děti, které v určité fázi své dlouhé léčby zůstávají v domácím prostředí, jsou kvůli křehkosti své imunity izolované, nebo se jedná o děti, pro které už bohužel není léčba a jsou doma a v péči mobilních hospiců. Můžou to být také ty, které zažívají náročnou situaci, při níž je v péči mobilního hospice jejich rodič, který odchází.

Jakým způsobem se zkontaktujete s rodinou, která má zájem o klaunskou návštěvu doma? Jaké jsou podmínky, které rodina musí splnit, abyste za ní přijeli?
Podmínky nejsou žádné, kromě té, že domů jezdíme za výše jmenovanou skupinou dětí. Rodinu, ke které přijedeme, ničím nezatěžujeme, nemusí nic připravovat ani uklízet. Rodiče si sami můžou o návštěvu říct prostřednictvím naší koordinátorky – všechny informace jsou na webových stránkách. Někdy návštěvu nabídneme rodičům sami – to v případech, že se s dítětem dlouhodobě potkáváme v nemocnici, a s rodiči se tak známe a víme, že by pro dítě, které čeká pobyt doma, mohla být návštěva doma podpůrná. Někdy nás osloví přímo lékař či sestra, někdy zavolají z mobilních hospiců, se kterými spolupracujeme. Někdy si o nás dítě řekne samo. Každopádně každé klaunské návštěvě předchází telefonická konzultace s lékařem a rodiči a naše pečlivá příprava, abychom dokázali dítěti, celé rodině a jejich situaci připravit návštěvu přímo na míru. Ta může být velmi komorní, přímo u postele nemocného dítěte, nebo za přítomnosti příbuzných či kamarádů v obýváku nebo na zahradě.

Jak poznáte, že byla klauniáda/návštěva úspěšná? Co je vlastně jejím cílem?
Většinou dostaneme zpětnou vazbu od rodičů, takže víme, že tyto klaunské návštěvy mají smysl. Zároveň jsme školeni v improvizaci a žádné situace se nebojíme, takže se orientujeme podle momentálního fyzického i psychického rozpoložení dítěte a poznáme, kdy už je dítě unavené a je potřeba odejít nebo kdy je potřeba změnit atmosféru klauniády. Někdy chce být dítě vyloženě jen pozorovatelem toho, co klauni dělají, a někdy se vyloženě potřebuje zapojit a pořádně se uvolnit smíchem. A co je cílem? S velkým respektem a ohleduplností chceme podpořit celou rodinu a nemocné dítě v těžké situaci, pomáháme hledat a nacházet radost a smích tam, kde se zdá, že už nemůže být.

Proč vůbec tento program vznikl? Jaký má Zdravotní klaun v tomto případě efekt?
Program vznikl v hlavách Zdravotních klaunů a úžasného MUDr. Petra Lokaje – lékaře kliniky dětské onkologie Fakultní nemocnice v Brně. Společně si uvědomili, že jsou tady nemocné děti, které by Zdravotní klauny rády potkávaly, ale nejsou v nemocnicích, ale v dlouhodobé domácí péči, a tak pro ně vznikly Přezůvky.

I v tak extrémně bolestné situaci, kdy rodině odchází dítě, mají všichni pořád potřebu radosti. Mnohdy na ni však rodiče ani samo dítě nemají kapacitu. Celá rodina prochází obrovskou mírou zátěže a únavou z náročné péče, a proto tady jsou Zdravotní klauni, kteří umějí radost nenuceně najít ve všem, v maličkostech a každodennosti, i když se zdá, že to není možné. My na to hledání však máme ten náš červený nos. Často je to náročná situace i pro sourozence nemocných, kterým také věnujeme speciální pozornost. Hra, radost a odlehčení tíživé situace – to je to, na co se zaměřujeme.

Máte nějakou vzpomínku/příběh z Přezůvek, která vám utkvěla v hlavě?
Nebudu lhát, když řeknu, že každá návštěva byla nezapomenutelná a velmi intenzivní. Teď se mi třeba vybaví rodina, kde jsme se setkali s malým chlapcem, který byl v paliativní péči, s kolegyní klaunkou jsme mu zahrály píseň, ve které se zpívalo o jeho jménu. Věnovali jsme mu i knížku a CD, na němž píseň byla. Zažili jsme společně s rodinou nádhernou chvíli protkanou uvolněností a hudbou. Když chlapeček zemřel, maminka nám velmi hezky poděkovala a napsala, že chlapečkovi nechala onu píseň zahrát na rozloučenou na pohřbu. V hlavě mi často kromě těch radostných momentů zůstávají právě vzpomínky na nekonečně statečné rodiče.

Zmiňovala jste také práci klaunů na odděleních Následné intenzivní péče. Co to je vůbec za oddělení a čím je specifické?
Na odděleních NIP v Hořovicích a ve Vojenské nemocnici v Olomouci, kam pravidelně chodíme, jsou děti, které jsou částečně nebo úplně závislé na podpoře základních životních funkcí a celým životním prostorem těchto dětí je nemocniční lůžko a pokoj.

Jakou roli zde můžou sehrát Zdravotní klauni?
Jsme přesvědčeni, že takto nemocné děti i přes svou sníženou schopnost vnímat a komunikovat potřebují mnoho podnětů, které jejich život v nemocniční posteli obohatí a rozradostní. A protože za těmito dětmi chodí malý tým klaunů pravidelně, už se známe, těšíme se na sebe a jsou to taková setkání, kdy s nimi rozvíjíme komunikaci, zejména prostřednictvím hudby.

Jak lze navázat kontakt s dítětem, jehož schopnost vnímat či reagovat je velmi snížená? Není to frustrující, pracovat bez okamžité zpětné vazby?
Hudba, zejména muzikoterapeutické nástroje, jsou v tomto případě úžasným prostředníkem v komunikaci. Zvuk a rytmus mají velkou sílu – pomocí vibrací je můžou vnímat děti na různých úrovních vědomí. Hudba také nejrychleji nese emoci a dokáže velmi nenásilně proměnit atmosféru. Pomocí muzikoterapeutických nástrojů se snažíme děti podle jejich možností aktivizovat, nebo jim naopak dopřát takovou „hudební lázeň“. Když jsem šla na tuto klauniádu poprvé, měla jsem velký respekt z toho specifického prostředí a trochu obavy, jak to půjde, ale to se rychle rozptýlilo. Neřekla bych, že je to náročnější, ale velmi intenzivní ano. Protože to je menší skupinka dětí, časem jsme vypozorovali a poznali, kdo je schopen jaké odezvy.

V rámci těchto zmíněných oddělení pracujete jako Zdravotní klauni s velmi těžce nemocnými dětmi. Je vůbec přítomnost klaunů v takových těžkých chvílích rodinami žádána?
Každé dítě a rodič mají vždy možnost říct, že nás nechtějí. A to ne vždy respektujeme. Někdy ještě zkoumáme, zda za tím nejsou jen stud a obavy z neznámého. Z vlastních zkušeností a také z podpory a důvěry nemocničního personálu vím, že když rodiče pocítí, že nám můžou důvěřovat, jsou za naši přítomnost vděční.

A naše role v těchto momentech je přivést na jiné myšlenky všechny, kteří to v tu chvíli potřebují a chtějí – dítě a rodiče, aby se z té hromady tíhy, bolesti a smutku zase vynořili a nadechli se. Protože i v těch nejšílenějších a nejbolavějších okamžicích se všichni toužíme trochu uvolnit a radovat. A pro děti je radost zásadní potřebou. Unavení rodiče na to často nemají kapacitu a nemocniční personál se musí soustředit především na léčbu samotnou. A tak jsme tu my, Zdravotní klauni.

Jak je pro vás při této práci důležitá součinnost a spolupráce se zdravotním personálem? Jak úzce s nimi komunikujete?
Spolupráce se zdravotním personálem je naprosto zásadní. Každou běžnou klauniádu začínáme konzultací na sesterně, kde dostáváme důležité informace. Jsou pro nás takovým odrazovým můstkem. Víme, v kterém pokoji nemáme rušit spánek po operaci, kde zase potkáme dítě s velkými bolestmi, v kterém je potřeba někoho hodně povzbudit nebo být maximálně citliví a opatrní. Jsou situace, kdy nás sestřičky nebo lékaři zavolají k nějakému zákroku, abychom zkusili pozornost dítěte odvést. A také rádi klaunujeme přímo pro zdravotní personál, mají-li zrovna chvilku času a chuť a náladu.

Čemu se aktuálně věnujete mimo klaunování? Můžou vás čtenáři někde vidět?
Věnuji se teď hlavně mému ročnímu synovi, ale pomalinku se vracím k divadelní a rozhlasové práci. Čtenáře zvu do Národního divadla na představení Návštěva nebo Vassa Železnovová. Nebo si můžou poslechnout audioknihu Kláry Teršové Až ke křížku.

Máte raději komediální role nebo spíše dramatické?
Ideální je, když se povede v komediální roli najít nějaké malé drama a v dramatické roli směšnost a trapnost. Nejde to od sebe oddělit, tak jako v životě.

Nedávno jste se stala maminkou. Ladíte nějak tuto roli s těmi dalšími – klaunka, herečka? Těšíte se, až si zpátky nasadíte červený nos?
Pro mě mateřství není role, i když se to tak ve spojení s herečkami často říká. Mateřství mi zásadně změnilo život a myslím, že to nějak změnilo i mě samotnou. Tak jsem zvědavá, jak se mi to nové maminkovské bytí promítne v klaunování či herectví. Moc se těším, až si zase nasadím červený nos a půjdu na klaunskou vizitu se svými skvělými kolegyněmi a kolegy. Ale zatím doma s manželem a naším synem nemáme o klaunské momenty nouzi…