Vnímání „dobra“, které je potřeba činit z veřejných peněz, má v České republice velmi vágní definici. Pro politiky je tzv. veřejným statkem, na jehož poskytování „zdarma“ je možné utržit nějaké ty politické body od voličů, všechno možné. V posledních týdnech se intenzivně diskutují hned dva příklady ze sportu, konkrétně dva fotbalové stationy, na kterých lze dobře demonstrovat, že financování sportovní infrastruktury z veřejných prostředků nefunguje optimálně – sportovní infrastruktura se tváří být veřejným statkem, kterým však není.
Město Brno chystá výstavbu/rekonstrukci „legendárního“ stadionu za Lužánkami za dvě miliardy Kč – město jako investor je jednou z variant uskutečnění projektu. Na současný stadion lidé nechodí a mluví se o tom, že nový stadion za Lužánkami je ve veřejném zájmu. Magistrát hl. m. Prahy si chystá 150 milionů Kč, aby odkoupil „legendární“ vršovický Ďolíček (není úplně jasné, kdo konkrétně jej vlastní) a pronajal jej Bohemians 1905 za 1 Kč ročně. Vršovičtí „klokani“ jsou pojem, který nemůže hrát jinde než v „Ďolíčku“, je to ve veřejném zájmu. Krajská a okresní města sypou ve veřejném zájmu každoročně miliardy korun do správy fotbalových stadionů, které se každý týden o víkendu potýkají z nezájmem veřejnosti. Čest výjimkám. Zamysleli jste se někdy, jaký to má vlastně smysl?
Z pohledu ekonomie žádný. Ačkoliv nás politici, majitelé fotbalových klubů, fotbalisti, fanoušci (mezi které patřím) i někteří novináři svými komentáři staví před hotovou věc, a sice že stát/město/obec jsou jedinou možností, jak fotbalová infrastruktura může vůbec fungovat, není tomu tak. Fotbalové stadiony totiž nejsou veřejným statkem. Fotbalové stadiony nabízí dostatečný prostor pro podnikání, takže pro projídání veřejných peněz na jejich provoz neexistuje žádná omluva.
Ptáte se, co je to veřejný statek? Třeba veřejné osvětlení. Jeho provoz hradí město, a ne podnikatel, protože pro podnikatele by bylo velmi nákladné ba nemožné inkasovat tržby od potenciálních zákazníků (kolemjdoucích). Jen si to představte... Podnikatel by musel na každou lampu umístit cenovku a donutit kolemjdoucího či řidiče v autě zaplatit za komfort osvětlené cesty. Kdo by nechtěl zaplatit, byl by ze spotřeby světla lampy vyloučen (tj. pod lampy by se mu zakázal vstup, případně by se mu na osvětlený úsek zalepily oči). Uhlídat, že světlo z lampy nezachytí i oko neplatiče, by bylo prakticky nemožné. Jenže světlo na ulici bezpochyby má svoji hodnotu, slouží totiž jako prevence srážkám, zranění či kriminalitě. Proto je pro společnost přínosné, když lampy na ulicích svítí. A právě proto zde nastupuje stát.
Fotbalový stadion rozhodně není stejný případ jako veřejné osvětlení. Fotbalový stadion je spíše jako soukromé kino (tzv. klubový statek). Je velmi snadné identifikovat celkovou poptávku zákazníků (fanoušků). Je velmi snadné identifikovat konkrétního zákazníka (fanouška). A je velmi snadné přinutit jej zaplatit za službu, pokud o ni má zájem. Zaplatíš, uvidíš fotbal. Nezaplatíš, na stadion se nedostaneš. Provoz fotbalového stadionu poskytuje prostor pro podnikání, takže stát (město) rozhodně nemohou být automaticky vnímáni jako někdo, kdo by měl nastoupit a platit. Určujícím faktorem pro podnikatele v případě provozování fotbalových stadionů je poptávka zákazníků.
A po fotbale v České republice, bohužel, moc velká poptávka není. 4986, 4740, 4882, 4712. Jedná se o průměrné návštěvy fanoušků na jednotlivých zápasech nejvyšší české fotbalové ligy v uplynulých čtyřech letech. Stadiony jsou poloprázdné, některé oficiální údaje o počtu diváků na stadionech navíc budí pobavený úsměv přítomných a dojem, že klub snad „omylem“ připočetl i diváky z minulého týdne. Zažili jsme to určitě všichni. Pro srovnání: v německé bundeslize se průměrná návštěvnost jednoho zápasu pohybuje mezi 40 až 50 tisíci diváky, zájem fanoušků dokonce často naráží na omezenou kapacitu jednotlivých fotbalových stánků.
Jasně. V Německu má fotbal větší úroveň, hraje tam více lepších fotbalistů, německé kluby mají více sponzorů, žije tam více lidí, proto je provoz stadionu rentabilnější. Ale ani jeden z těchto zřejmých faktů není argumentem proto, aby si fotbalové zájmové skupiny napojené kohoutek veřejných financí v České republice diktovaly – lidé nechodí, soukromí investoři nejsou, proto provoz stadionu musí hradit „ politici“. Blbost. Kde není zájem, nemůže být výdaj. Česká republika není Saudská Arábie, která si může dovolit megalomanské projekty, které následně postrádají jakýkoliv zájem veřejnosti. Bohužel. V České republice pořád ještě „politici“ znamená „my všichni daňoví poplatníci“.
Znamená to, že v Česku nebude existovat žádný fotbal? Ne tak docela. Jen se musí umět prodat, aby se zaplatil. Jasně to demonstroval můj oblíbenec Petr „Mercedes“ Švancara, který zburcoval masivní brigádní četu, jež připravila Lužánky na jeho velkolepou rozlučku s fotbalovou kariérou. Desetitisíce fanoušků na svépomocí zrekonstruovaných tribunách, na statikem uzavřené tribuně, za branami stadionu, na střeše sousední tenisové haly či na sociálních sítích představují nejlepší impulz pro investory, kteří se již hlásí o možnost uhradit výstavbu nového stánku a provozovat brněnské Lužánky bez nutnosti přímé participace veřejných financí. Město by mělo kout železo, dokud je žhavé.
Stejný přístup samozřejmě platí i pro fotbalovou Bohemku. Masa desetitisíců fanoušků Bohemians 1905, včetně bývalých hráčů či známých tváří z politiky nebo showbyznysu, jsou-li ochotni za svůj zájem platit, by měly zafungovat podobně jako Švancara v Brně. Přitáhnout investory, kterým našlapaný Ďolíček na sportovní a další akce vydělá peníze na provoz stadionu. Není to tak? Pak je něco špatně. Možná mají investoři málo informací, možná nedokáží ocenit genius loci. Pak se klidně bavme o zakládání společností provozovaných fanoušky, kteří znovu shromáždí dostatečný kapitál a stadion odkoupí. Rád osobně přispěju.
Ale nenechme si nikdy namluvit, že pro záchranu fotbalu musí nastoupit státní nebo magistrátní peníze. Tak to – s ohledem na charakter fotbalového stadionu jakožto ekonomického statku – prostě není. Slovy klasika: Nemusí se nám to líbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat.
Foto: ŠJů
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
