Vláda dnes schválila návrh zákona o státním rozpočtu na rok 2015. Již jsem to psal, ale napíšu to raději znovu – jde o jednoznačně chybný krok. V situaci, kdy ekonomika generuje nadměrný růst, je nejvyšší čas splácet deficity z minulých let. Není to totiž tak, že „státní dluhy se neplatí“. Platíme je my všichni daňoví poplatníci.
Inkriminovaný zákon na rok 2016 kalkuluje s příjmy státního rozpočtu ve výši 1180,9 miliardy Kč a výdaji ve výši 1270,9 miliardy Kč. Počítáte správně – státní instituce se opět chystají utratit více, než kolik vyberou na daních. Konkrétně o 70 miliard Kč víc. Česká ekonomika raketově roste, trh práce plodí nová místa jak na běžícím pásu, podnikatelé inovují a těží z toho, že se jich politici (zatím) moc nevšímají. V následujících letech, kdy by měla ekonomika také generovat stabilní růsty, budou i nadále bobtnat dluhy – v roce 2017 se chystá vláda utratit o 60 miliard více, než bude mít k dispozici, v roce 2018 se dluh státu zvýší o dalších 50 miliard Kč. Ekonomové, kteří jsou při smyslech, si mohou hlavu ukroutit a ptají se: „Kdy jindy, když ne teď?“
Dobré jméno České republiky jakožto dlužníka na finančních trzích je – byť to současná vláda nikdy nepřizná – totiž způsobeno zejména tím, jak konzervativně s prostředky hospodařily předchozí vlády, a to navzdory krizi a tlakům na zadlužování přicházejících ze všech stran. Současná situace, tedy zadlužování v době, kdy se nám daří a měli bychom dluhy splácet, je totiž nejlepší cesta, jak o dobrý kredit u investorů přijít. Důvěra investorů totiž není nekonečná.
Současný premiér Bohuslav Sobotka tak opakuje stejnou chybu podruhé. Již jednou, tehdy „jen“ v pozici ministra financí, byl u projídání růstu. Mluvím o letech 2002 až 2006, kdy Bohuslav Sobotka šéfoval na ministerstvu financí. V těchto letech se také České republice mimořádně dařilo a produkce dramaticky rostla, stejně však reagovaly i veřejné výdaje. Zejména rok 2003, kdy při téměř čtyřprocentním růstu ekonomiky státní rozpočet připravený Sobotkovým rezortem zasekl do fiskálu sekeru ve výši necelých sedmi procent HDP, stojí za povšimnutí.
Zdroj: Vlastní produkce z dat Eurostatu.
Z pohledu ekonomie to bylo neomluvitelně hloupé. Proto by se měl premiér současnému ministru financí Andreji Babišovi svěřit a poprosit jej, aby při rozpočtových plánech jeho chybu neopakoval. I malý dluh je dluh, a pokud dluhy nasekáme v době, kdy bychom je měli splácet, děláme velkou chybu. Získat zpátky důvěru investorů je totiž mnohem těžší, než ji ztratit.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
