Proč v České republice digitální ekonomika nikoho nezajímá?

Odpověď je jednoduchá. Protože téma digitální ekonomika voliče naprosto nezajímá. Průměrný český volič má na „digitál“ poměrně jednoduché požadavky: wifi, mobilní internet, email, Facebook, YouTube, internetové bankovnictví. Ti odvážnější sjíždějí Twitter, Instagram nebo LinkedIn. Toť vše. Většině lidí v České republice nepřijde divné, že pro každou prkotinu musí na úřad, kde tisícovky zbytečných úředníků datlují štosy zbytečných formulářů, že mnohé výrobky a služby musí nakupovat fyzicky a ještě přitom čekat ve frontách, nebo že desetitisíce schopných živnostníků a vynikajících firem nedokážou své výrobky a služby prodávat efektivně z využití internetu do různých zemí světa. Vždyť na naší planetě žije sedm miliard potenciálních zákazníků! O základních znalostech programování, kybernetické bezpečnosti nebo efektivní správě osobních dat ani nemluvě. Proč by to lidi vlastně mělo zajímat? Nikdo jim systematicky nevysvětluje, že je to důležité, neukazuje, že je to efektivní ani je nepřesvědčuje, že je to snadné.

Proto většina zajímavých konferencí na téma digitální ekonomika, digitalizace průmyslu, informační společnost či inovace v informačních a komunikačních probíhá a končí úplně stejně: 1) Sejdou se tam lidé, kteří se všichni znají, protože na tyto akce chodí jen oni. 2) Mezi účastníky panuje 100 % shoda, je k vidění souhlasné kývání hlavami, jelikož přesvědčení přesvědčují přesvědčené. 3) Pokud jsou na akci politici, dělají si poznámky, deklarují zájem a vyjadřují podporu... To vše budí naději, že regulátoři vytvoří přívětivější podmínky pro digitální podnikání, že vhodným nastavením daňového systému rozváží ruce digitálním inovátorům, kteří se jinak musí o dodateční zdroje na výzkum prát v netransparentních dotačních a grantových řízeních, že bude konečně proveden upgrade pravěkých učebních osnov na základních a středních školách, které – i díky nemotivovaným učitelům – stále ještě ignorují výdobytky informačního věku a preferují kvantitativně pojaté biflování, nebo že se inspirujeme v Estonsku a vytvoříme systém státní správy, v němž občan nemusí vzít do ruky formulář, jak je rok dlouhý. Na několika takových akcích jsem byl a tu naději skutečně cítil ve vzduchu! Jenže tahle naděje se bohužel rozplývá ihned poté, co se otevřou dveře konferenčních místností, workshopů, pracovních snídaní a parlamentních seminářů. Naděje totiž narazí na nezájem voličů, což je hlavní masa uživatelů potenciálních výdobytků digitálního věku. Platí jednoduchá rovnice = co nezajímá voliče, to nezajímá politika.

I proto je Česká republika v indexu DESI až na 17. místě. Metodika indexu hodnotí celkem pět oblastí – konektivitu, lidský kapitál, používání internetu, integraci digitálních technologií ze strany podniků a digitalizaci veřejného sektoru. Za zmínku stojí především čtvrtá a pátá oblast. Integraci digitálních prvků do firemních procesů mají zcela v rukou podnikatelé. Je to v jejich zájmu, jelikož jim to umožňuje fungovat efektivněji a vydělávat peníze. V tomto ukazateli je Česká republika na pěkném 7. místě. Naproti tomu integraci prvků digitalizace do veřejného sektoru mají v rukou politici a úředníci. A jelikož necítí poptávku voličů po těchto řešeních, nemají ani snahu s touto problematikou cokoliv dělat. Plané sliby a skutek-utek se se odrážejí i v hodnocení DESI – v této oblasti jsme v letošním roce obsadili strašidelné 25. místo z 28 zemí EU, když ve využití elektronické veřejné správy jsme ještě o jednu příčku horší.

Řešení? Tuto větu jsem použil již několikrát, a zdaleka ne naposled: „Než se o problematiku začnou zajímat voliči, nic se nezmění.“