Odnepaměti mají lidé tendenci vytvářet si vzory svého chování. Nejprve byly tyto vzory formovány obdivem k udatnosti při lovu, ke statečnosti v boji s nepřáteli, k výřečnosti při politických proslovech, ke zručnosti při uměleckých aktivitách nebo k majetku, který daný jedinec dokázal za svého života nashromáždit. I dnes si lidé vytvářejí vzory, neboť jim to snižuje náklady rozhodování. Skutečně. Přimknutím se k oblíbenému fotbalovému klubu, napodobováním moderního stylu oblékání, kopírováním účesu oblíbeného herce či setkáváním se s přáteli se stejným hudebním vkusem si kolem sebe vytváříme prostředí, v němž se cítíme pohodlně a v bezpečí.
Vytváření zájmových skupin (v angl. interest groups) je naprosto přirozeným ekonomickým chováním. Lidé, co fandí fotbalové Spartě, budou mít blíž k lidem, kteří fandí fotbalové Spartě. Budou mít stejné téma k diskusi, slavit stejná vítězství, litovat stejných porážek, nadávat na špatné výkony stejných fotbalistů a obdivovat hráče, kteří září. Protože máme tendenci naše pocity personifikovat, skončí to opět u nějakého vzoru – účes, číslo dresu, značka kopaček, tetování, typ auta, a tak dále, a tak dále. Podobně to mají milovníci filmů nebo fanoušci hudebních skupin. Až dosud naprosto přirozená věc.
Celý problém se vzory nastává v jinou chvíli: když zapomeneme na původní impulz, díky kterému jsme si jedince oblíbili, a začneme náš obdiv k našemu vzoru zobecňovat. Stává se čím dál častěji, že lidé běžně zaměňují svoje hodnoty s hodnotami svých vzorů, oblíbenců a blízkých přátel, protože mají pocit, že je to tak přirozené. Ale to je logická chyba.
Ačkoliv byste jistě vymysleli vlastní příklady, já uvedu na několika ukázkách z oblasti sportu: Hrdina z Nagana Dominik Hašek zklamal hodně svých fanoušků tím, že v roce 2003 brutálně zbil svého soupeře při obyčejném zápase v in-line hokeji. Fotbalista David Limberský zklamal hodně svých fanoušků tím, že v opilosti boural svůj luxusní vůz, snažil se z místa činu utéct před policií a pak své jednání zlehčoval při oslavě gólu. Nebo čerstvě soudě dle diskuse na sociálních sítích: fotbalista Pavel Nedvěd zklamal mnoho svých fanoušků tím, že přijal vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana a postavil jej nad všechny fotbalové úspěchy, i nad ocenění Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy, které získal v roce 2003. Při podobných „nečekaných“ jednáních našich vzorů si říkáme: „To mě zklamal/a. Já ho/ji měl tak rád. Jak něco takového mohl/a udělat?“
Jak? Jednoduše. Jde o naši logickou chybu. Fotbalistu Nedvěda máme rádi kvůli tomu, že byl skvělý fotbalista, hrál za náš oblíbený klub, byl to dříč a vypracoval se na jednoho z nejlepších fotbalistů v Evropě své doby. Ale je naprosto iracionální předpokládat, že proto, že jej JÁ mám rád jako fotbalistu, bude ON sdílet MOJE názory na politiku, ekonomiku, rodinu a výchovu dětí nebo cokoliv dalšího. Proč by to, proboha, dělal? Jde o dva naprosto oddělené světy, mezi kterými není žádné logické spojení. Ačkoliv si jej tam lidé velmi často staví. Tahle logická chyba v našem uvažování pak vede ke zklamání z jednání někoho, o němž jsme předpokládali, že jej skvěle známe. Že je naprosto úžasný/á. Že máme stejný zájem. Že sdílíme stejné hodnoty. Ale nemusí to tak být, respektive byla by velká náhoda, pokud by se náš oblíbený sportovec, setkávající se s jinými lidmi, pohybující se v odlišném sociálním prostředí, disponující odlišnými příjmy a mající odlišné vzdělání zároveň proměnil v morální autoritu. Třeba umí „jen“ skvěle kopat do míče, házet oštěpem, rychle bruslí nebo parádně chytá hokejové puky.
V žádném případě nezpochybňuji jakoukoliv z těchto sportovních (nebo jiných) dovedností. Ale neměli bychom k našim vzorům vynikajícím v jednom oboru automaticky přiřazovat další morální hodnoty, zejména v případě, pokud tyhle naše vzory „známe“ jen ze sportovních kolbišť, plátna kina, obrazovky televize nebo autorizovaných rozhovorů v novinách nebo časopisech.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
