Jakub Železný: Můj táta často říkal: „hlavně nechtěj být novinářem“

V kolika letech vás napadlo, že byste se chtěl živit novinařinou? Nebo jste měl takový sen od dětství?
Ne, od dětství určitě ne, vyrůstal jsem za komunismu a můj táta mi v té době často říkal: „hlavně nechtěj být novinářem.“ Po revoluci ale nastala jiná situace, takže mé předchozí přesvědčení, že se stanu hercem, vzalo za své. Ale pak už jsem jasně směřoval k žurnalistice „mluvené,“ nikdy jsem nebyl velký psavec..

Vaše první novinářské zkušenosti jste sbíral začátkem 90. let v Českém rozhlase. Jak moc se od té doby média změnila?
Změnila se opravdu totálně, vždyť to je skoro čtvrt století. Jinak je všechno – obsah, forma, technické možnosti. Vždyť já začínal v době, kdy nebyl internet ani mobilní telefony, vrcholem techniky byl fax! Počítače byly vlastně takové lepší psací stroje. Jsem rád, že jsem to zažil, ale když to dnes někomu vyprávím, připadám si, že mi je dvakrát víc než ve skutečnosti. Média jsou dnes zkušenější, emancipovanější, ale na druhou stranu – za „média“ se díky internetovému prostoru a sítím může vydávat kde co. A kde kdo.

Vybavíte si nějaký rozhovor, na který nikdy nezapomenete?
Bylo jich určitě víc. Třeba první profesionální rozhovor v životě – s izraelským spisovatelem Ephraimem Kishonem. Na to se nedá zapomenout. Nebo na interview s těmi, kteří už nejsou mezi námi: s Václavem Havlem, Pavlem Tigridem, Ivanem Medkem a mnoha dalšími. Spousta, většina, byla těch takzvaně konfrontačních, ale to je už úděl naší profese. Z těch jiných vzpomínám třeba na moc milý rozhovor s Luďkem Munzarem před pěti lety, když ve Viole uváděl hrubínovské pásmo.

V oblasti médií se pohybujete více než dvacet let. Najdou se ještě věci, které vás v nich překvapí?
Právě proto, že už je to skoro dvacet pět let, je hodně věcí jiných a nových, takže něco mě překvapuje skoro každý den. Jsem asi v některých věcech dost konzervativní.

Berete práci moderátora hlavní zpravodajské relace jako nejprestižnější pozici, které lze v médiích dosáhnout?
To je trochu dvojsečné, na jednu stranu se to tak samozřejmě dá říct, všude na světě to platí a myslím, že tomu je tak i u nás. Na druhou stranu to ale pak může znít trochu nafoukaně, což bych nechtěl a pak to může vypadat i jako jakási definitiva. A takový pocit člověka neposouvá dál a snadno se podlehne pocitu uspokojení. A to bych taky nechtěl. Navíc – já jsem rád, když se něco děje, mám rád akční žurnalistiku, když jsou nějaké volby nebo něco, kdy se dají věci dělat jinak než rutinně. Ale na druhou stranu – když jsem v listopadu moderoval Události z Paříže po tom odporném teroristickém útoku – tak takovou „nerutinu“ bych si snad radši odpustil, i když to samozřejmě byla důležitá profesní zkušenost.

Myslíte si, že tuzemská žurnalistika je dostatečně kvalitní? Popřípadě co dělat, aby novinařina u nás vzkvétala?
Ta opravdová, profesionální žurnalistika u nás není bez vady ani bez chyb, ale v principu je kvalitní, stejně jako v jakékoli normální demokratické zemi. Primárně média veřejné služby dělají svou práci velmi zodpovědně a mají nezastupitelnou úlohu, které jsou si, myslím, velmi zodpovědně, vědomy. A i v soukromých tištěných médiích je řada lidí, kteří přispívají ke kultivaci veřejného prostoru a k tomu, aby tahle země byla dál zemí svobodnou a svobodomyslnou, se vším, co k tomu patří.

Právě skončil rok 2015. Jaká je první věc, která vás ve spojitosti s tímto rokem napadne?
To, že se bohužel opět po letech ve veřejném prostoru objevují zcela nepokrytě názory, jejichž podstatou je urážení nějaké rasy. To, co jsme zažili v 90. letech vůči Romům, je teď – stejně jako tehdy -   společensky akceptovaně a beztrestně namířeno proti uprchlíkům. Z toho mi je smutno, ale aspoň se ověřilo, že pravicový a levicový extremismus mají stejné zvrácené základy. A že ta hnědá a rudá stoka se nakonec vždycky dokáží slít…bohužel. Na druhou stranu mě ale v souvislosti s tím rokem 2015 napadlo, že máme už 25 let svobodu. A že to přes to všechno za to stálo a stojí!