V dnešním IT věku získává věta „tohle si nechej jen pro sebe“ úplně novou dimenzi. Jakmile nějakou informaci někde vyslovíte nebo napíšete, ztrácíte nad ní kontrolu. Navždy. Nemůžete totiž stoprocentně zajistit, že ji zrovna neposlouchá někdo jiný, nečte někdo jiný, nebo že tak nebude činit v budoucnu. A to ani pokud informaci skrýváte za heslem, jak se ukázalo na případu premiéra Bohuslava Sobotky a tisíců dalších „hacknutých“ lidí.
Sobotkův problém s ukradenými emaily opět oživil otázku, zda máme vůbec právo na nějaké soukromí informací? Vždyť přeci ten, kdo nedělá nic špatného, nemá co skrývat a nemůže mu tedy vadit, když mu „někdo“ čte emaily, poslouchá hovory či listuje v myšlenkách… Nebo snad ano?
Lidé, kteří bojují proti „velkému bratrovi“, za právo na soukromí, za právo na to rozhodovat si o svém majetku a svých myšlenkách podle vlastního uvážení jsou automaticky podezřelí. Prý chtějí něco schovávat. Ale to přeci není pravda – existuje logický rozdíl mezi motivací něco skrývat a přirozenou neochotou něco odkrývat. Třeba si jen uvědomují, že jakmile informace spatří světlo světa, přestává být jejich majetkem. S informacemi jako ekonomickým statkem je to totiž velmi zajímavé.
Na rozdíl od lahve limonády, kterou když vypiju já, tak na vás nic nezbyde, nebo talíře dobrého jídla, které když sním já, tak vy budete hlady, podobné principy pro informace neplatí. Vezměme si příklad informace o včerejším výsledku hokejového zápasu. Sportovní výsledek se dozvím já a řeknu jej vám, vy jej předáte vašim přátelům, ti zas jejich přátelům. A tak dále... A každý z nich bude mít z té samé informace užitek – zvýšenou informovanost a třeba i radost (nebo naštvání).
Pokud jsem byl na začátku informačního řetězce, měl jsem nad informací kontrolu jen do té chvíle, než ji předám vám. A myslím si, že tak by to mělo zůstat. Pak totiž můžu účinně zabránit dalšímu šíření informace jen s velkými náklady, nebo za cenu překročení zákonů. A právě v tom je ten základní argument – lidé by měli mít právo rozhodnout svobodně o tom, kdy a za jakých okolností bude ta „jejich“ informace vypuštěna do onoho nekontrolovatelného informativního věku. Protože tohle – zvolit si, kdy a komu co řeknu – bylo dlouhou dobu ta jediná jistota, kterou jsme měli.
Pokud přijmeme tezi, že každý si může číst v našich hlavách, protože ví lépe, jak nás nebo někoho jiného ochránit před námi samotnými, řítíme se do orwellovského světa. Chcete v něm žít?
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
