Šestatřicetiletá Zuzana Rychnovská je rodačka z Třince, patnáct let žila v Brně a dnes už šestým rokem bydlí v Nemojanech nedaleko Vyškova. Když jí bylo třináct, začala mít problémy s alkoholem, experimentovala s drogami a v patnácti letech se stala závislou na pervitinu. Se svou závislostí se dokázala vypořádat a dostala se k cyklistice. Do ní se podle svých slov zamilovala a na posledních dvou světových šampionátech dokázala zajet světové rekordy.
Jaké byly vaše první zkušenosti s drogami?
Začalo to vlastně už v mých třinácti letech, kdy jsem začala chodit kalit, takže jsem měla problémy s alkoholem, od patnácti už se mi do života začaly míchat i drogy. Začínalo to trávou, přidaly se lysohlávky nebo LSD, ale postupně jsem se dostala taky k pervitinu. Právě na něm jsem se stala závislou.
Jak byste popsala dno, na které jste se během závislosti na pervitinu dostala?
Dno pro mě bylo ta hrozná nesvoboda. Když jsem byla závislá, přemýšlela jsem jen a jen nad drogami. Nebyla jsem schopná přemýšlet nad ničím jiným, usínala jsem s myšlenkami na to, kde ty drogy seženu a s tou myšlenkou jsem se taky probouzela. To bylo to nejhlubší dno. Se závislostí jsem bojovala sedm let do mých dvaadvaceti, kdy jsem šla do léčby.
Jaký byl důvod toho, že jste se šla léčit?
Jedním z důvodů, proč jsem se ve dvaadvaceti rozhodla přestat, byl fakt, že mi málem museli amputovat ruku. Na ruce jsem měla absces a doktor mi tehdy říkal, že kdybych přijela o den později, tak by mi tu ruku museli amputovat. Právě když jsem byla v nemocnici kvůli ruce, byly to dny, kdy jsem byla chvilku čistá a uvědomila jsem si, že bych s tím něco chtěla dělat. Do půl roku jsem se dostala do léčby. Tam pro mě byl hodně silný moment, který nastal po týdnu na detoxu. Vyšla jsem ven, měla jsem čistou hlavu a dostavil se obrosvký pocit svobody. Tehdy jsem si říkala, že tenhle pocit svobody už si fakt chci nechat až do konce života, že už o něj nechci přijít. A povedlo se. Už patnáct let nepiju, neberu drogy a deset let ani nekouřím.
Přišla někdy slabá chvilka?
Slabé chvilky určitě byly. Kvůli drogové kariéře jsem měla jen základní vzdělání, protože jsem nebyla schopná si dodělat jakoukoliv školu. A když jsem přijela do Brna, dodělala jsem si střední školu a hlásila jsem se výšku. Začala jsem pracovat ve společnosti Podané ruce, která pomáhá lidem osvobodit se od závislosti, což pro mě znamená to, že se i díky své práci umím „ošetřit“. Krize přišly, jedna po nějakých šesti letech abstinence, ale nic, co by se nedalo zvládnout.
Co vám pomáhalo si znovu nedat?
Drogy jsem měla vždycky vyřešené. O nich jsem věděla, že je nechci, ale neměla jsem úplně vyřešený alkohol. Hodně mi pomáhalo si říct, že to není napořád. Fungovalo mi říct si, že třeba rok nebudu pít a pak si to zhodnotím. Vždycky jsem si to pak prodloužila. No a teď prostě nepiju a je to přirozené. Pomáhalo mi aktivní trávení volného času, sportování, čtení, procházky, vzdělávání a prostě žít aktivně. Vzájemně se taky podporujeme s manželem, kterého jsem potkala v léčbě a který má stejnou minulost jako já.
Jak se zrodila cesta k cyklistice?
Ta začala tím, že se nám narodilo dítě. Nabrala jsem a řešila, jaký sport budu dělat. Začala jsem běhat, později jsem se dostala k triatlonu, což mi nešlo, protože nejsem dobrá běžkyně ani plavkyně, ale nejvíc mě na tom bavilo právě to kolo. Když se mi narodilo druhé dítě, dostala jsem od manžela na dvaatřicáté narozeniny dárek, že jsem si mohla vyzkoušet lekci dráhové cyklistiky u Tomáše Bábka a Robina Wagnera na brněnském velodromu.
Šla jste?
Jasně. To bylo rok 2020 a zrodila se u mě obrovská vášeň k té směsi rychlosti, adrenalinu a svobody. Nechci, aby to znělo jako nějaké klišé, zkrátka to bylo hrozně dobrý. Proběhly mnou pěkné pocity a do cyklistiky jsem se zamilovala.
Jaké byly začátky?
Těžké. Jezdila jsem jenom s klukama a byla jsem pořád poslední, nezvládala jsem s nimi dojet ani patnáctiminutové rozjíždění a trochu mě to štvalo, takže jsem přišla za Jirkou Janouškem, který mě začal trénovat a já za rok udělala neuvěřitelný skok ve fyzičce a zlepšila jsem se.
Kdy jste začala pociťovat, že jste se zlepšila a mohla byste v cyklistice něčeho dosáhnout?
Jednu sobotu ráno v roce 2021 se mi ozval Tomáš Bábek s tím, že se jede mistrovství České republiky a jestli bych českým profesionálkám, reprezentantkám, nechtěla jít rozjíždět team sprint. Přijala jsem to a tam se to začalo lámat. Nedopadla jsem tam úplně špatně a vznikl tam nápad, že bych možná ještě mohla zkusit profesionální cyklistiku. Začala jsem trénovat se sprintery z brněnské Dukly, od té doby mě trénuje Petr Klimeš. Právě díky němu přišly mé pozdější úspěchy. Na závodech v Polsku zase nebyl výsledek úplně špatný, pak bylo GP Brno, kde jsem dojela velmi podobně jako některé mladé české profesionálky.
Je řeč o profesionální cyklistice. Nechodila jste do práce?
Byla jsem v té době na mateřské a trénovala jsem pořád dál, ale už jsme se nebavili o tom, jestli je můj cíl stát se profesionálkou. V srpnu 2022 jsem si řekla, že už musím jít do práce, takže jsme se domluvili, že si budu stanovovat reálné cíle, protože i kdybych do cyklistiky investovala všechen svůj čas, tak bych se nejspíš nikdy nedostala mezi úplnou světovou špičku.
Přesto jste se ale dostala na mistrovství světa.
Letos jsem byla ve Francii, závodila jsem v kategorii Masters. Každá věková kategorie má svou kategorii, například junioři, U23, Elite a Masters, což je kategorie od 35 let výš. Masters už jsou takoví cyklističtí důchodci, mezi kterými ale často závodí právě bývalí profesionálové.
Kdy jste byla tedy poprvé na mistrovství světa?
Poprvé jsem na mistrovstsví světa v dráhové cyklistice v kategorii Masters závodila loni v Manchesteru. Tam to bylo naprosto skvělé, odvezla jsem si dva tituly mistra světa, a to v závodu na 500 metrů s pevným startem a ve sprintu. To jsem zajela dokonce světový rekord ve své kategorii od 35 do 39 let. Tehdy se dalšími mistry světa v team sprintu stali David Gotthard, Petr Malášek a Petr Neuvirt.
A jak pro vás dopadlo letošní mistrovství ve Francii?
Zase jsem získala dva tituly ve sprintu a v závodu na 500 metrů s pevným startem. Ve sprintu jsem zase zajela světový rekord, takže jsem to zase o kousek posunula a tím pádem jsem zajela i svůj osobní rekord. Navíc se dařilo i české dráhové sestavě obecně, protože mistry světa v team sprintu se za rok 2024 stali Pavel Vitouš, Denis Špička, Marek Volf a Tomas Mužík, vicemistrem se stal Pavel Vitouš a bronz vybojovala Andrea Doležalová.
Plynou pro vás z takových úspěchů nějaké finanční prémie?
Vůbec. U mě je to o tom, jestli seženu nějaké sponzory. Loni i letos jsem sehnala.
Jaké jsou vaše další mety?
Příští rok se jede zase ve Francii a v roce 2026 v Londýně, kde bych určitě chtěla závodit. Přála bych si zajet světový rekord na 500 metrů, k čemuž mi chybí dvě desetiny.
A životní cíle?
Dodělat si výšku se zaměřením na sociální práci. Teď pracuju v Podaných rukou na pozici peer konzultanta a jako sociální pracovník, takže díky svým zkušenostem pomáhám lidem ohrožených závislostmi.
Foto i_am_lukas
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
