Ne každé město má to štěstí, že se dožije dospělosti. Města mohou postihnout katastrofy nejrůznějšího druhu – můžou přijít o důležitý průmysl a postupně zpustnout, můžou být cíleně vysídlena a ocitnout se na dně nové přehrady, případně je může postihnout osud nejhorší: postupná gentrifikace armádou znuděných hipsterů. V sérii tří článků si ale povíme o třech městech, která byla přivedena ke zkáze něčím úplně jiným – lidskou blbostí.
Asi nejznámějším monumentem lidské stupidity je město Pripjať na severu Ukrajiny, jehož obyvatelé seděli doslova v první řadě největší jaderné katastrofy všech dob, která se odehrála v nedaleké jaderné elektrárně Černobyl. O Pripjati je toho ale zpracováno spoustu – koukněte buď znovu na výborný seriál od HBO, nebo si projděte tuhle skvělou galerii fotografií.
Nabídnu vám místo toho příběhy tří měst, která jsou mnohem méně známější, ačkoliv je postihnul stejný osud – stala se z nich města duchů. A začneme v americkém státu Pensylvánie.
Existuje hned několik amerických měst pojmenovaných Centralia – najdeme je v Iowě, Texasu nebo ve státu New York. Je jich celkem dvanáct, tedy… pardon, vlastně jenom jedenáct. Centralia ve státu Pensylvánie totiž papírově i fakticky přestala být městem, když jí pošta v roce 2003 odebrala poštovní směrovací číslo a když vláda v roce 2009 vystěhovala skoro poslední zbytky obyvatel. V Pensylvánské Centralii totiž vypukl požár. Požár, který nepřetržitě hoří od roku 1962 a minimálně ještě dobrých sto let hořet bude.
Všechno začíná v roce 1842, kdy důlní inženýr Alexander Rae zakládá Centralii v blízkosti velkého uhelného ložiska. Těžba uhlí se rozjíždí v roce 1856 a na konci 19. století žijí ve městě necelé tři tisíce obyvatel. Našli byste tu tehdy sedm kostelů, pět hotelů, 27 saloonů, dvě divadla, banku a poštu. Rok 1929 přináší do města Velkou hospodářskou krizi a s ní jeden klíčový moment: podobně jako v jiných uhelných dolech i v Centralii se rozmáhá praxe takzvaného pillar robbingu (česky to můžeme přeložit jako „vykrádání pilířů“).
Když se totiž vytěží podzemní uhelný důl, zbyde v něm ještě spousta uhlí v pilířích, které podpírají důlní strop. Během krizí se tak často lidé do dolů vkrádali a kutali uhlí z těchto pilířů, což často způsobovalo závaly a měnilo důlní mapy. Zapamatujte si to, později to bude důležité.
Přetočme kalendář dopředu. Píše se rok 1962. Město se potýká s problémem skládek s odpadky, přičemž jedna taková vznikla v jakémsi opuštěném dole ze 30. let na okraji města. Radní dostanou vynikající nápad najmout pět dobrovolných hasičů, kteří 27. května 1962 dostanou za úkol odpadky spálit. V momentě, kdy zakládají tento zprvu kontrolovaný oheň, začíná velmi pozvolná apokalypsa městečka Centralia.
Ten opuštěný důl pod skládkou byl totiž napojen na obrovský podzemní labyrint chodeb plný uhlí, které se vznítilo od hořící skládky.
Hasičům se skládku nedaří několik dní uhasit. V červenci 1962 jsou ve městě poprvé naměřeny nebezpečné hodnoty oxidu uhelnatého, který, jak je známo, vzniká spalováním. Na jaře 1963 začíná město se sérií vrtání, bagrování a hašení, ale kvůli nepřehlednému napůl zavalenému systému chodeb (pamatujete si ještě na vykradače pilířů, že jo?) se jim podzemní požár nedaří dostat pod kontrolu. Dělníci po vykopání 40 000 kubíků zeminy přicházejí na to, že požár postoupil už o 200 metrů. Směrem k domům.
Postupně vznikají další a další projekty na uhašení podzemního požáru, ale ty jsou buď nefunkční, politicky neprůchodné nebo prostě příliš drahé. V roce 1979 začíná být jasné, že se jedná o obrovský problém, když vlastník místní benzinové pumpy naměří v podzemních nádržích s palivem teplotu 78 °C. Do sklepů místních domů začíná unikat plyn a objevují se díry na silnici. O dva roky později se pod dvanáctiletým Toddem Domboskim, který si hraje na dvorku své babičky, doslova otevře země a jen o vlásek unikne pádu do padesátimetrové jámy.
V roce 1983 federální vláda konečně háže ručník do ringu a uvolňuje 42 milionů dolarů na relokaci obyvatel Centralie. Většina obyvatel je ráda, že za nyní prakticky bezcenné pozemky a domy něco dostane a stěhuje se. Zbytek obyvatel je vykázán pryč, když v roce 1992 guvernér Bob Casey nechává místní pozemky vyvlastnit. Dnes v Centralii přebývá pár nejtvrdohlavějších rezidentů a město pravidelně navštěvují youtubeři a postapokalyptičtí turisté. Návštěva se však nedoporučuje kvůli možné otravě plynem, který neustále uniká z náhodných míst ze země, a kvůli nebezpečí propadnutí se skrze chodník do horoucích pekel.
Bohužel, osud městečka Centralia není ani zdaleka jediným případem města, které zničilo jedno špatné rozhodnutí. Příště se podíváme do městečka Singapore, které se rozkládalo na břehu Michiganského jezera. Nyní se zde už nerozkládá, pohltila ho totiž písečná duna.
Líbil se Vám tento článek? A zajímalo by vás třeba, jak funguje ekonomika ve vězení nebo ekonomie živých koncertů? Tak si Jakuba předplaťte v podcastu Žofčákova břitva na Herohero, kde dostanete dva dlouhé články měsíčně v textové i audio podobě do auta nebo do sluchátek. Nebo zkuste aspoň zkrácené epizody na Spotify, YouTube nebo Apple Podcast.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
