V prvním díle naší minisérie tří měst, která kvůli blbosti jeho obyvatel zmizela z povrchu zemského, jsme si představili městečko Centralia v Pennsylvanii, které v roce 1962 zachvátil podzemní požár v opuštěném uhelném dole, který bude hořet ještě nejméně jedno století. Ale nejen kvůli ohni vznikají města duchů. Absolutní zkáza může přijít i kvůli něčemu tak nepředpokládanému, jako je plíživě se přibližující písečná duna.
Čtvrtek, 5. prosince 2024, 07:29
Ne každé město má to štěstí, že se dožije dospělosti. Města mohou postihnout katastrofy nejrůznějšího druhu – můžou přijít o důležitý průmysl a postupně zpustnout, můžou být cíleně vysídlena a ocitnout se na dně nové přehrady, případně je může...
Přesuňme se z pensylvánské Centralie o něco víc na západ, a ještě o něco víc na sever. Na břehu Michiganského jezera – jednoho z pěti Velkých jezer – stojí město Singapore. Akorát teda dnes už nestojí, ale spíš leží a leží zasypané pod obrovskou písečnou dunou. Singapore totiž před stoletím a čtvrt spolkl písek. Polohu tohoto kdysi prosperujícího dřevorubeckého města dnes označuje jenom tabule zapíchnutá do písku a celá lokalita vypadá jako pohlednice z Arrakisu. Co se tam stalo?
Píše se rok 1837 a Oshea Wilder zakládá město Singapore s ambicí konkurovat dalším velkým středozápadním městům jako třeba Chicago. Esem v rukávu a hlavním vývozním artiklem místní ekonomiky jsou kvalitní bílé borovice v okolních lesích, které obyvatele Singapore v poměrně krátké historii tohoto města častokrát vytáhnou z bryndy, ale nakonec způsobí jeho pád.
Městečko Singapore mělo vlastně vždycky víc štěstí než rozumu. První zkouška pro město přichází už v samotném roce 1837, kdy probíhá jedna z velkých ekonomických krizí 19. století nazvaná Panika roku 1837. Spekulační bublina na trhu půjček, run na banky, deflace, nezaměstnanost, pokles cen vlny… prostě klasická finanční krize. Po finanční krizi přichází krize meteorologická – šílená zima a 40denní blizzard roku 1842, který obyvatelé přežívají jenom díky lodi Milwaukee, která veze zásoby mouky a vína a ztroskotá blízko vyhladovělého Singaporu. Pak přišlo pro obyvatele naopak veliké štěstí, když se městu vyhnul požár, který v roce 1871 spálil třetinu celého Chicaga a mnoho dalších měst kolem Michiganského jezera.
A právě tento požár nakopl ekonomický růst Singapore, protože jen v Chicagu shořelo skoro 18 000 budov a singaporské bílé borovice jsou v té době posledním dobrým dřevem široko daleko. Ale to je taky moment, kdy je osud městečka Singapore zpečetěn.
Abychom pochopili proč, musíme si nejprve udělat malou odbočku do botaniky.
Onen les bílých borovic totiž držel na uzdě písečné duny, které stály mezi obřím Michiganským jezerem a Singaporem. Funguje to takhle – příliv a vítr navane na břeh jezera písek. Na něm se postupem času nejprve vytvoří traviny a malé rostlinky. Ty postupně zúrodní půdu a vytvoří biologický základ pro druhou fázi vegetace: keříky a malé stromečky. Ty vytvoří pod pískem hluboký kořenový systém, na kterém po mnoha letech vyroste mohutný les na pomezí písečné duny. Jedná se o poměrně vzácný jev – mimo břeh Atlantického oceánu na jihu USA je to věc prakticky nevídaná, ale jak jsme už probrali, Singapore měl vždycky víc štěstí než rozumu.
Důležité je hlavně proboha nekácet ty stromy a okolní vegetaci, protože jinak se stane přesně to, co Singapore zjistil, že se stane.
Poté, co jsou stromy vykácené, totiž začíná silný vítr foukat písek do města a vytváří písečné duny. Stačilo necelé čtvrtstoletí od chicagského požáru a město se topilo v písku a stalo se prakticky vybydleným. Podle místní legendy se poslední obyvatelé sestěhovali do lokálního třípatrového penzionu a postupně se přesouvali do vyšších a vyšších pater. Ale poté, co se začal písek sypat dovnitř komínem, odešli i oni. Pod horou písku mohou budoucí zaskočení archeologové najít dva hotely, několik obchodů, dvě pily a banku.
V příštím posledním díle (avšak ani omylem posledním městem duchů) se podíváme na historii australského města Wittenoom, jehož osud se stal jednou z největších tragédii australských dějin a okolo kterého se dnes nachází největší vyloučená zóna na jižní polokouli. A hádáte správně, může za to lidská blbost.
Líbil se Vám tento článek? A zajímalo by vás třeba, jak funguje ekonomika ve vězení nebo ekonomie živých koncertů? Tak si Jakuba předplaťte v podcastu Žofčákova břitva na Herohero, kde dostanete dva dlouhé články měsíčně v textové i audio podobě do auta nebo do sluchátek. Nebo zkuste aspoň zkrácené epizody na Spotify, YouTube nebo Apple Podcast.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
