Pondělí 21. 4. 2025 | Svátek má Alexandra
K páteční snídani dostala Evropa z Londýna naservírovanou naprosto zásadní zprávu – občané Velké Británie v referendu rozhodli, že si přejí vystoupit z Evropské unie. Megalomanské bruselské administrativě tak dnes snídaně pěkně zhořkla – obyvatelé Británie totiž vystavili stopku regulatorní tsunami, bobtnající legislativě a vágním eurofederalistickým cílům. Naprosto nekompromisně upřednostnili vlastní ekonomický zájem, neopírající se o dotace a intervence, ale suverenitu v určování míry konkurenceschopnosti, ekonomické svobody a obchodních partnerů. Upřímně, dalo se to čekat.
S evropskou byrokratickou mašinerií je to totiž jako s obrovskou sněhovou koulí. Ta se začala kutálet, následně se začala valit a nabyla postupně takových rozměrů, že vlastně ani nevíme, jestli ji ještě koulíme my a nebo se koulí sama a my za ní jen bezmocně cupitáme. To je ve zkratce hlavní problém, který Britové s Evropskou unií mají. Tento problém za sebou nechává zkázu a konkrétní námitky proti fungování současné evropské administrativy. Velká Británie, oddělená kanálem La Manche, historicky hledala obchodní partnerství (ano, i „partnerství“) spíše jinde než v Evropě a byla dlouhodobě nejhlasitějším kritikem Bruselu.
Vedly ji k tomu racionální ekonomické fundamenty, čímž nemyslím to, že na dotační fondy platí více peněz, než z dotací inkasují. Pátá největší ekonomika světa totiž vyváží více zboží a služeb do zbytku světa než do Evropské unie (v EU jsou takové jen dvě). Dle vlastních slov Británie každý rok tratí miliardy liber na nemožnosti uzavřít vlastní obchodní dohody s Čínou, Indií nebo spřátelenými zeměmi Commonwealthu (vyjednává je EU, protože funguje jako celní unie). A blahobyt? V roce 1973 se Velká Británie přidala k projektu společné Evropy a osmadvacet evropských zemí tvořilo 36 % světového hrubého domácího produktu, dnes je to pouze 17 %. Evropské státy zaostávají v ekonomické svobodě, ztrácí konkurenceschopnost a, zatímco ostatní směle sledují vlastní zájem, EU investuje neuvěřitelné množství úsilí a peněz do jednoho cíle – udržet „to všechno“ co nejdéle pohromadě.
Na všechny tyto výtky příznivci projektu EU unie odpovídali, že jde o demokratické procesy na bruselské, respektive štrasburské půdě, respektive v členských státech, které zajišťují blahobyt a mír a jsou nejlepší na světě a kritici to prostě nechtějí nebo nedokáží pochopit. Jenže s demokracií to není snadné – těsná vítězství jsou fajn, když jste na vítězné straně barikády. Když prohrajete, o to víc bolí.
Lidé, kteří mají na společné evropské budoucnosti postavenu vlastní kariérní budoucnost, a že jich je opravdu hodně, tak zažívají první drsnou prohru. Je pouze na nich, jestli se z ní poučí, nebo ne…
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám
