Vítejte u čtení první Drbny vědátorky v novém roce. Co nového nám rok 2017 ve vědě přinese, těžko odhadovat. Dnes se ale podíváme na dva nové výzkumy z oblasti biologie. Jeden se zabývá důvodem, proč lidé jako jediní vyšší primáti nemají pyjovou kost, ten druhý pak přichází se zajímavým zjištěním ohledně genů v zemřelých zvířatech.
Samci šimpanzů, goril a další dlouhá řada savců kost v penisu mají. Člověk je významnou výjimkou. Proč mužům z druhu homo sapiens tato chlouba chybí, stále není přijatelně vysvětleno. Možné řešení nabízí britští vědci, kteří se zaměřili na párovací taktiky různých druhů.
K čemu je vlastně dobrá pyjová kost? U šimpanzů jasně slouží k prodloužení pohlavního styku. Samci zkrátka vydrží více. Lidé prý ztratili pyjovou kost před dvěma miliony let, a to především proto, že začali přecházet spíše na monogamní partnerské vztahy. To ústilo v menší konkurenci při honbě za množením a následně ve zkrácení pohlavního styku. Mužům tak kost v penisu byla na nic, proto časem zmizela.
Je něco po smrti? Přežívá nějaká část? Nebo vše zaniká? Otázky, které trápily nejen biology celá staletí. Nyní Peter Nobel a jeho tým z univerzity ve Washingtonu a Seattlu zjistili velmi překvapivý fakt. Těsně po smrti totiž zkoumali aktivitu genů u zvířat.
Výsledky jsou velmi zajímavé. Aktivita genů totiž přetrvává několik hodin po smrti, u některých ryb pak dokonce až čtyři dny. Co je ale nejpřekvapivější, k životu se po smrti probouzejí geny, které jsou po dobu života neaktivní. Například gen, který určuje vývoj embryí. Proč se po smrti probouzí zrovna takový gen? Vědci nabízejí vysvětlení, že buněčné podmínky po smrti připomíná ty, které panují v nenarozeném embryu.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
