Jako obchodníka, který chce lidem nabízet skutečně smysluplné řešení, mě rozčiluje, že ačkoli článků o fotovoltaice vycházejí stovky, v naprosté většině se dočtete jen o kladech téhle technologie. Nezávislé posouzení její ekologické náročnosti musíte hledat jako jehlu v kupce sena.
Na tento nedostatek často narážím na různých internetových fórech, kde lidé formulují své pochyby vůči ekologičnosti solárních panelů. Rozhodl jsem se proto jít s kůží na trh a na tyto podněty reagovat vlastními komentáři. V tom prvním se zaměřím na výrobu a složení fotovoltaiky.
Poněvadž sám dobře vím, kde mě tlačí bota, a nechci nikomu nic namlouvat, přiznám hned na úvod, jak se věci mají. Provoz solárních elektráren nevyžaduje žádné palivo a nevytváří emise, o tom není pochyb. Výroba, recyklace a likvidace panelů ale úplně ekologicky čisté nejsou. Neměli bychom tedy hovořit o čisté energii, takovou ostatně v našich zeměpisných šířkách ani vyrobit neumíme.
Média i firmy většinou bohužel mlčí o tom, že stejně jako každá průmyslová velkovýroba má i produkce solárních panelů nežádoucí dopady na životní prostředí. Konkrétně vyžaduje velké množství vody, elektrické energie i agresivní chemikálie.
Když se podíváme na složení panelu, vedle skla, hliníku, křemíku a plastů (které dohromady tvoří skoro 100 % jeho hmotnosti) tu najdeme také stříbro a měď. Kromě toho může modul obsahovat nebezpečné látky, jako jsou olovo a ve výjimečných případech kadmium.
Při zpracování křemíku dále vznikají fluorid dusitý a fluorid sírový, tedy skleníkové plyny mnohonásobně účinnější než oxid uhličitý. Kdybychom chtěli celkovou ekologickou stopu přepočítat na ekvivalent oxidu uhličitého, podle propočtů Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) bychom se u malé neboli střešní fotovoltaiky dostali na 41 g, u velké pak na 27 g CO2 za kilowatthodinu elektřiny získané ze slunce. To je ovšem dvacetkrát, respektive třicetkrát méně, než kolik činí emisní faktor uhlí, uvádí tentýž zdroj.
Zároveň musím jedním dechem dodat, že složení panelů i jejich environmentální dopady se liší v závislosti na výrobci.
Jestliže vás tahle stránka fotovoltaiky zajímá, doporučil bych vaší pozornosti webové stránky neziskové organizace Silicon Valley Toxics Coalition (SVTC). Ta si vytkla za cíl tlačit na transparentnost producentů a paralelně s tím vytvořit a prosadit mezinárodně platné environmentální standardy pro fotovoltaický průmysl.
SVTC mimo jiné vydává každoroční srovnání výrobců. Tento žebříček pěkně ukazuje, pro které značky je ekologie důležitá, a které naopak cílí na zisk za každou cenu. V konkurenci zhruba tří desítek jiných podniků mě osobně zaujala společnost Jinko.
Roku 2013 se Jinko umístila osmadvacátá s 9 body ze 100, o rok později dokonce se 7 body spadla z chvostu pod čáru a zařadila se do kategorie „zaostávající“. Už v roce 2015 se ale s 53 body vyšvihla mezi průměr na 14. příčku. Loni získala rovných 90 bodů a prodrala se na 5. místo. Stala se tak příkladem producenta, který se díky zefektivňování výrobních procesů dostává na ekologické výsluní. Její panely jsou navíc tak spolehlivé, že jejich účinnost lze garantovat na dobrých pětadvacet let dopředu.
Ekologická šetrnost patřila (například vedle stability výrobce či kvality produktů) k hlavním faktorům, podle kterých jsme vybírali, jaké panely budeme používat pro sestavy S-POWER. A mimo jiné i z tohoto důvodu jsme se nakonec rozhodli pro značku Jinko.
A co vy? Nezkusíte také rozlišovat mezi fotovoltaikou špinavější a čistší, méně férovou a férovější? A dáte té druhé šanci?
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
