Jeho tvář zná v Budějcích asi každý, kdo kdy stoupl na led. Miloslav Kašpárek totiž už přes 40 let na zimáku brousí brusle profesionálním hokejistům i veřejnosti. K této práci ho dovedl bývalý hokejista Karel Pražák v roce 1978 a „Kašpiho“, jak mu říkají kamarádi, to baví dodnes. Život v Budějcích je podle něj úplná pohoda.
I když dříve nebylo tolik na výběr, co by mohl dělat, Miloslav Kašpárek dodnes nelituje, že se stal zámečníkem. „K této práci jsem se dostal roku 1978 a předtím jsem jezdil s autobusem, ale jsem vyučený zámečník, brusič kovů. Když pan Vrba, který tady byl přede mnou, odešel, potkal jsem bývalého hokejistu Karla Pražáků, který mi říkal ať jdu dělat ledaře na zimák, a že budu brousit brusle,“ začíná vyprávět.
Život píše příběhy. Za každým příběhem je člověk. A právě o lidech je projekt (Ne)obyčejní. Ten vám bude každé tři týdny přinášet (ne)obyčejné příběhy (ne)obyčejných lidí. Znáte někoho, s kým by stálo za to zajít na kus řeči a představit jeho příběh? Pošlete nám svůj tip na e-mail sefredaktor@drbna.cz
„Tak jsem ukončil práci s autobusem, nastoupil jsem sem a od té doby to dělám. Broušení bruslí mě moc baví. Teď jsem penzista a pracovat už nemusím, ale vyčistím si tady hlavu. Předtím jsem třiatřicet roků dělal také ledaře, ale to byla jiná doba. Nebyla taková buzerace, úplně v pohodě,“ doplňuje.
Jeho rukama už za ta léta prošlo na statisíce bruslí. „Tenkrát jsem dělal servis pro celé HC a připravoval jsem brusle pro deset mančaftů. I když se nerad bavím o penězích, měl jsem za to asi 360 korun. A to jsem udělal kolem 250 párů týdně,“ vzpomíná.
Na zimáku se s Miloslavem Kašpárkem bruslaři mohou setkat každý den. „Jsem tady pravidelně od poloviny září až do konce března každý den od 15 hodin do půl šesté, někdy i déle. Nejhorší jsou vánoční svátky, to jsem tady od rána do večera, protože je nejvíc práce a všichni mají nové brusle,“ popisuje svůj pracovní režim.
Budějcké hokejisty zná Miloslav Kašpárek dle svých slov všechny už od žáčků, ale na pivo s nimi nechodí. „Rukama mi prošli prakticky všichni hráči Motoru i ti, kteří jsou v Kanadě. Kotalík, Venca Prospal… Na pivo mám ale svoji partu. Vždycky si chodíme posedět po hokeji, probereme všechno možné a nemožné,“ dodává.
O své práci mluví s nadšením a ochotně popisuje, co obnáší. „Dřív brusle nebyly tak kvalitní, takže se brousilo pravidelně každý týden, ale někdy se stalo, že si někdo strhnul hranu, tak jsem to opravil. Dneska jsou brusle velmi kvalitní, takže vydrží déle ostré. Musím říct, že člověk se pořád musí učit. Neustále přihází nové a nové materiály, kvalitní, dnes už třeba i karbon. Na všechno je jiná technika,“ vysvětluje.
Občas se ho někdo přijde zeptat, jak se brousí brusle… „Já mu odpovím, že bych si to nenechal nabrousit od nikoho jiného než sám od sebe. Vlezu na led a nádhera! Člověk si to musí ozkoušet sám. Kamarád bývalý gólman mi jednou říkal: Kašpi, začnu brousit brusle! Tak jsem byl rád, aspoň by se mi tady trošku ulevilo, ale potom sem přijel s tím, co nabrousil a já to po něm musel deset minut předělávat. Brousí se to do žlábku, dneska se tomu říká rádius, a on to měl obráceně,“ směje se.
Každému brousí nože jako originál a hloubku žlábku volí podle citu. „Každý má svoje přání, ale když nic neříkají, udělám to tak, jak si myslím, že by jim to mohlo vyhovovat. Podle citu. Vezmu diamant, seřídím a nabrousím. Třeba holky z krasandy mají pěkná korýtka,“ popisuje. Miloslav Kašpárek se také sám rád projede na ledě s hokejkou. To ale není jeho jediný koníček. Ve svých 69 letech je pořád aktivním sportovcem. „Přes zimu hraju jednou týdně hokej a v létě na mě čeká tenísek. Dřív jsem také surfoval, ale zádíčka už zlobí. A také jezdím na kole. Jako všichni,“ říká.
„Jezdím dvakrát do roka do Jugošky, protože člověk je po sezoně tady vyždímaný jako citron. Napravím si tam oči, slaná voda mi dělá dobře,“ říká nadšeně.
Svého zástupce zatím nemá a ruční práce podle něho nikdo dělat nebude. Dnes navíc existují poloautomaty a automaty, které brousí, aniž by na to kdo sáhl. „Dneska se u toho nikdo už ohýbat nebude,“ podotýká. „Člověk taky musí být pořád ve střehu, protože neustále hrozí nebezpečí úrazu. Kotouč urazí za jednu vteřinu 40 metrů. Jednou za čas si člověk na brusku šáhne, a to vám utrhne kus masa. Sice nabrousíte brusle kvalitně, ale tohle se na poloautomatech nestane,“ dodává.
Celý život bydlí v Budějcích a libuje si v tom, že nemusí používat auto, protože na zimák to má z domova kousek. Vycestoval do Calgary v Kanadě a jeho kamarád ho zve na návštěvu do Ameriky, ale to ho vůbec neláká. „Na pivo musíte autem, pro rohlík autem, v obchoďáku si musíte zapamatovat gate, jinak se ztratíte. Radši si sjedu do Jugošky, tam je teplíčko. Čistá hlava,“ ukončuje.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
