Život s hlavou nad rybníčkem. O těch, co jsou pod vodou, nevíte nic

„Oblasti, kde je každý pátý dospělý člověk v exekuci, jsou v příhraničí, a ne v Praze, kde sídlí všechna celostátní média. V Praze je exekvovanost „jen“ kolem osmi procent a pro tuto oblast to tudíž není mediální téma,“ řekl v první části rozhovoru pro HlídacíPes.org novinář Tomáš Koloc, který se tématu exekucí důkladně věnuje. 

Sám exekucí prošel, stejně jako řadou manuálních profesí. Jako sociální pracovník dobře zná i život lidí ve svízelných situacích. Jak říká, těch, kdo žijí s hlavou pod hladinou rybníčku, mezi něž se také počítá.

Hlasy pro Zemana

Jak si vysvětlujete, že téma exekucí nezvednou sami politici? Třeba sociální demokraté nebo komunisté? Vždyť v exekuci je 900 tisíc lidí, přičtěme rodinné příslušníky a máme tu obrovskou masu potenciálních voličů. Pokud by tedy tito lidé k volbám přišli…

O našich dnešních komunistech něco vím, protože když jsem začínal, tak první práci jsem měl v Haló novinách jako vedoucí příloh Zájmy a záliby a Tipy na víkend. Vydržel jsem tam půl roku, byl jsem patro pod ÚV KSČM a mohl jsem vidět, co jsou to ti dnešní komunisté. Jsou to v zásadě úspěšní podnikatelé, kteří jedou na vlně toho, co je mediálně zajímavé. Co můžete chtít od „levicové strany“, která opakovaně zvolila na Hrad ultraliberálního Václava Klause a která se dnes spojuje s druhým největším oligarchou v zemi Andrejem Babišem, o jehož provozovnách je i díky reportážím Saši Uhlové už dnes sdostatek známo, jaké jsou v nich pro zaměstnance poměry?

O sociálních demokratech darmo mluvit. Já jako křesťan mám ale nejvíc spadeno na naše „křesťanské“ demokraty, jejichž předseda je schopen nahlas říct, že je-li matka samoživitelka chudá, měla by to řešit tak, že si pořídí chlapa. Už od roku 2013 jsem ale říkal, že i další prezidentské volby vyhraje Miloš Zeman, a to i díky exekucím. Vše se splnilo do puntíku.

Proč zrovna Zeman díky exekucím?

Protože se tyto problémy přetavují do odporu proti establishmentu, proti němuž pak tito lidé také volí. Zákon o exekutorech byl přitom schválený v době, kdy byl Miloš Zeman premiérem, podepisoval ho ještě Václav Havel. Dodnes má Miloš Zeman pocit, že si za exekuce mohou lidi sami, protože si brali půjčky a že je to až na výjimky jejich chyba.

A přesto tito lidé volí Zemana, i když opakuje tohle?

Protože Zeman, stejně jako Babiš, ovládá rétoriku, která dobře pracuje s míněním lidu. S těmi nižšími vrstvami, které se dříve označovaly jako proletariát, jejímž jediným „vlastnictvím“ bylo vlastní potomstvo. Dnes už proletariát neexistuje, ale je prekariát. To je termín, který vymyslela německá parlamentní strana Die Linke, a přijde mi geniální. Členem prekariátu je ten, kdo je v té prekérní situaci, že pracuje, ale může si za ten plat dovolit zaplatit sotva jídlo a bydlení. U nás někdy ani to ne.

Pracoval jsem jako sociální pracovník, staral jsem se o bezdomovce a znám exemplární případy – lidi, kteří kvůli exekuci skončili na ulici, kteří kvůli exekuci emigrovali, znám lidi, co normálně pracují, ale přespávat musí v noclehárnách. Jsou to případy mediálně zcela nepokryté.  Minulý režim akcentoval ty nejnižší, a tedy nejpotřebnější vrstvy, ten nynější se na ně neobrací vůbec a ony nenacházejí způsob, jak se něčeho dovolat.

Ale vždyť se na těch „dolních deset milionů“ obrací kdekdo – Zeman, Okamura, Babiš…

Politicky teď hraje hlavní roli antisystémovost, jak tomu, s prominutím, u vás v kavárně říkáte. Ti ohrožení, o nichž mluvím, už nechtějí slyšet ty řeči, které vede tak zvaná pražská kavárna. Existuje přísloví sytý hladovému nevěří. Ale v našem případě je to jinak – sytý o hladovém neví. Sytí jsou pro mě ti, kdo mají hlavu nad hladinou rybníčku, pod jehož hladinou žijeme my další.

I já jsem v příjmové skupině prekariátu a vím, jak lidi kolem mě popuzuje, že pořád slyší o „lidských právech a demokracii“, která si ale neumí poradit s jejich problémy. Jako je třeba to, že při exekuci se po nich „za exekuční služby“ vymáhá až sedmnáctkrát vyšší částka než je ta, na kterou se po přičtení všech úroků a soudních poplatků vyšplhal jejich dluh.

A to dávají za vinu pražské kavárně?

Na jedné straně máte demokraty jako jsou pánové Horáček, Drahoš, Hilšer a další a od nich tito lidé slyší ušlechtilá slova o demokracii. Na straně druhé je Okamura, Zeman nebo Babiš, kteří jsou tak chytří, že tahle slova nepoužívají. Ani tito politici sice nijak neřeší to, co lidi dole skutečně nejvíc pálí, ale aspoň navenek se jejich populistický postoj více blíží nějaké empatii.

Mám celoživotního kamaráda, který je vysokým úředníkem švýcarského úřadu pro zaměstnanost. Ten prožil v České republice několik let a poté zdejší režim označil jako „banditokapitalismus“. Když jsem mu vyprávěl, co se tu dělo za minulého režimu, shodli jsme se, že jsme tu jako na houpačce. Minulý režim akcentoval sociální práva a hrubě marginalizoval ta osobní. Tento režim akcentuje osobní práva a hrubě marginalizuje ta sociální.

Život v noclehárně

Ekonomicky jsme se přitom v Česku dlouho neměli tak dobře jako teď. Ekonomika roste, nezaměstnanost je rekordně nízká, platy stoupají, sociální síť funguje… K lidem pod hladinou rybníčku, jak říkáte, tedy tyhle dobré časy nedoputovaly?

Co jsou mi platné tyhle papírové informace, to neustálé upozorňování, jak roste průměrný plat a zaměstnanost, když vím, že nikdo z mých četných přátel (často učitelé a sociální pracovníci) nemá plat přes dvacet tisíc a že řada lidí kolem mě kvůli exekucím nemůže legálně pracovat? Lidem v ČR to asi ani nepřijde, ale ať ten fakt, že u nás má sociální pracovník přesně takovou mzdu jako popelář, a univerzitní docent jako kvalifikovaný dělník, zkusí říct lidem ze Západu. Nebudou jim věřit. Máme pátou nejnižší minimální mzdu v Evropě, ale vedle toho kupříkladu nejvyšší ceny vodného a mobilních tarifů v Evropě, a vyšší ceny a nižší kvalitu potravin, než jsou v sousedním Německu, kde je pětkrát vyšší příjem.

V naší zemi jsou řádově desetitisíce dětí, jejichž rodiče si nemůžou dovolit jim zaplatit obědy ve školní jídelně, což řeší nadšenci, kteří posílají peníze jídelnám, aby jim je dávaly zadarmo. Čtyři procenta Čechů nemůžou pravidelně třikrát denně jíst, koupit si pračku nebo televizi nebo jet na dovolenou. A přitom z částky, která se vydělá v provozovnách na území České republiky, zůstává jedna šestina doma a až pět šestin odtéká do zahraničí. To jsem nevyčetl v žádných Haló novinách, to vyčíslil jeden z nejváženějších úspěšných podnikatelů této země, inženýr Jiří Hlavenka.

Takže jsme zase u rozdílu mezi těmi, jak říkáte, kdo mají hlavu nad hladinou rybníčku a pod ním…

Už pět let píšu o bezprecedentnosti českých exekucí. Před dvěma lety jsem jako sociální pracovník lidí bez domova napsal o svých klientech, kteří pracují, ale nemůžou si dovolit jiné bydlení, nežli to v noclehárně. Ale že by to někoho nahoře nějak zvlášť zajímalo… Populisté i takzvaní demokraté se v zásadě scházejí v téže kavárně, a ano – všichni mají hlavu nad hladinou toho našeho čím dál méně snesitelného rybníčku. Rozdíl mezi nimi je ale v tom, že populisté jsou schopni nasát vzduch a poznat, že pod hladinou se něco děje a že na tom můžou něco získat. Ti druzí si ale dál jen melou svou o demokracii a lidských právech a v každých dalších volbách se diví, kam jim mizí voliči.

Je to proto, že nezvedají témata, která by zvedat měli. Vždyť si vzpomeňte na prezidentské debaty. Nikdo ze zúčastněných neuchopil téma exekucí. Nikdo neřeší problémy lidí, kteří sice pracují, ale peníze jim na život nestačí. Minulý týden jsem se sešel s kamarádem, se kterým jsme pracovali jako asistenti v noclehárně pro bezdomovce. Jeho otec skoro třicet let provozuje malý obchůdek v provinčním městě. A kamarád mi jen tak mezi řečí povídá: „Tak tátovi spočítali důchod na sedm a půl měsíčně. To je tak na tu noclehárnu. Budu muset vzít tátu na stáří na byt.“

Ve vašem případě bylo ze soudního poplatku za pozdě zaplacenou jízdenku za 40 korun nakonec nějakých šest tisíc korun v exekuci. Což je ale pořád ještě částka, nad níž už dost lidí mávne rukou, možná se naštve, ale bez větších potíží to zaplatí. Je tohle ta pomyslná hranice, na níž se láme společnost? Že pro někoho je šest tisíc jmění a pro někoho nikterak citelný zásah do rozpočtu a ty dvě skupiny si absolutně nerozumějí…

Dodám, že těch šest tisíc jsem si tehdy musel půjčit a splácet. Naštěstí bezúročně. Nikdy jsem si zásadně nepůjčoval od finančních ústavů a exekuční zkušenosti mě v tom jen utvrdily. Kdepak hypotéka! Ale k vaší otázce ohledně dvou skupin národa: ano, je to tak, a já mám pocit, že je to z velké části problém mainstreamových médií, která tato opravdu závažná téma zametají pod stůl. Něco z toho odkryla novinářka Saša Uhlová ve své sérii reportáží. Já mám oproti ní výhodu, že jsem v dělnických profesích byl prakticky polovinu svého produktivního života. Dělám sice celý život novináře, ale vedle toho jsem dělal sociálního pracovníka i dělníka. Saša byla půl roku po různých prekariátních prostředích, ale já v nich byl autenticky dlouhé roky. Napsal jsem o tom už dříve reportáže – stejně jako svých zážitcích s exekucemi – ale s podobným výsledkem jako Saša.

Sice mne za to poklepali po zádech, ale o moc víc se nestalo. Už jsem zmiňoval Chartu 77, a myslím, že už je čas, aby vznikla nějaká sociální charta, kde by se tyhle zlořády pojmenovaly – jak u nás vypadají exekuce, že u nás existují lidi, kteří pracují, ale stejně jim to nestačí na život a žijí na ulici. A přesně tak, jak to v roce 1977 udělali zakladatelé Charty Václav Havel, Pavel Kohout, Pavel Landovský, Jiří Hájek, Jaroslav Seifert a Jiří Hanzelka, bychom měli ten text poskytnout médiím civilizované západní Evropy. Mám na mysli zejména ta, která nevlastní žádný korporátní podnikatel jako u nás pan Babiš, Tkáč, Křetínský, Bakala, Valenta, Soukup…

Považujete přesto texty jako byly ty Saši Uhlové za užitečné? Vzbudily ohlas, řadě lidí nabídly vhled do úplně jiného světa, než v jakém sami žijí…

Určitě ano. To byl první krok. Problém je, že to udělalo bác a zase se nad tím začala zavírat voda. Podobně to bylo s exekucemi a smrtí pana Janoty, kdy se na chvíli vzedmula vlna, chvíli se o tom mluvilo a zase nic. Souvisí to i s tím, že český národ je strašně pasivní. Celkově asi dvacet procent obyvatel v tomto státě žije ve špatných podmínkách, kdy vzpomíná na minulý režim jako na dobu, kdy se dařilo líp. Desítky procent dalších spoluobčanů, kteří jsou spokojení a hlásají demokracii bez přívlastků, to naopak považují za naprosto zhůvěřilé. A ty dva světy, jak jsme už říkali, se úplně míjejí, což se v posledních letech vyjevuje nejvíc kolem voleb.

Cítíte to míjení na vlastní kůži?

Když jsem lidem z toho „druhého světa“ říkal, že se živím jako sociální pracovník, namítali, že to přeci není práce, že nejdřív musím někde vydělávat, a tohle můžu dělat po práci. Nemají ani páru o tom, že dělat terénního sociálního pracovníka se službami o nocích, víkendech a svátcích je možná náročnější než jakákoli jiná práce. To vše za mzdu, kde šéfové berou patnáct dvacet tisíc měsíčně a o řadových pracovnících nehovořím. Když slyším obrat „dobrovolník pro sociální službu“, otevírá se mi kudla v kapse, a když to vyprávím kolegům ze Západu (kde je sociální pracovník ctěnější a lépe placené povolání, nežli učitel) otevírají údivem pusu.

Se stejnou zpětnou vazbou „u spokojených krajanů, kteří jsou za vodou“, se setkávám, když jim řeknu, že se po letech v českém mainstreamu, který se dnes fakticky stal jednou velkou PR agenturou oligarchů, pokouším o nezávislou žurnalistiku. Když v západním Berlíně v roce 1978 založili družstevní deník Die Tageszeitung, za deset let měli několik tisíc družstevníků. Dnes jich mají 14 tisíc, asi dvacetkrát víc čtenářů a jsou šestým nejčtenějším německým deníkem. My máme v Kulturních novinách za devět let od založení družstevníků něco přes šedesát. Sice mají zvučná jména, včetně jedné prezidentské kandidátky, ale to nezávislý tisk v této zemi nevytrhne. Však to jako šéfredaktor nezávislého média znáte sám…

To je téma na zvláštní rozhovor. Vraťme se ještě k exekucím. Jaké řešení vidíte, co by se mělo změnit?

Nejsem právník, jsem kulturní novinář zaměřený na film a divadlo a bývalý sociální pracovník. Ale život mne zkrátka dotlačil k tomu, že musím reflektovat i jiné věci, protože nevidím, že by to někdo chtěl či spíše mohl udělat za mě. Přesto se pokusím odpovědět. My Češi máme obrovský talent přebírat zvenku věci, které se neosvědčily, anebo je neumíme řádně aplikovat. Typickou ukázkou je třeba inkluzivní vzdělání postižených se zdravými. Od stolu naopak vymýšlíme nová řešení v případech, kdy by stačilo jen zvednout a použít, co mají jinde už vyřešeno.

Shodou okolností se mi dostala do rukou aktuální učebnice občanské výchovy pro 3. ročník středních škol s příklady z praktického života. Mluví se tam i o exekucích a jsou tam uvedena všechna čísla, o nichž jsem tady mluvil, i důvody zavedení stávajícího zákona s jasným shrnutím: tak je to správně, tak to má být. Já si myslím, že to tak být nemá, a argumentuji okolním civilizovaným světem.

Tam je to tedy jak?

V Německu, ale třeba i v Polsku, fungují exekuce tak, že člověk k původnímu dluhu zaplatí soudní poplatky ve výši maximálně jednonásobku a exekutoři si mohou účtovat také maximálně jednonásobek dlužné částky. V Německu je navíc běžné, že se dlužník úspěšně odvolá a náklady na exekutora potom platí stát. Ve Švýcarsku a Británii je to podobně s tím, že exekutor finančně vstupuje do hry až od určité částky počátečního dluhu (v přepočtu na koruny přibližně 150 tisíc Kč).

U nás ale ultraliberálové, kteří sami tuhle situaci částečně zavinili, říkají, jak se tady kradlo, dluhy se neplatily, a proto je nutné, aby tu byla tahle inkvizice – a exekutoři si mnou ruce. Systém, co máme my – jak jsem se dočetl přímo ve zmíněných Komorních listech – porovnávají sami čeští exekutoři se systémem v Thajsku, Chile a Gabonu. Tam tedy patříme.

Text byl původně publikován na portále HlídacíPes.org.