Ústavní žaloba na prezidenta? Prakticky nepoužitelný institut, říká senátorka Eliška Wagnerová

„Tento institut je prakticky nepoužitelný,“ říká Eliška Wagnerová.

O možnosti zahájit proces ústavní žaloby se znovu začalo mluvit v polovině května, v souvislosti s kauzou novičok.

Senátní výbor pro zahraničí, obranu a bezpečnost sice konstatoval, že prezident Miloš Zeman uváděl nepravdivé informace o výrobě jedu novičok v České republice a zveřejněním zpráv od tajných služeb navíc ohrozil bezpečnostní zájmy republiky, na plénum horní komory se ale věc nedostala. Novičokem byli ve Velké Británii otráven bývalý ruský špion Sergej Skripal a jeho dcera.

Později pak senátorský klub Starostů a nezávislých oznámil, že bude iniciovat žalobu pro velezradu. To je ale podle Elišky Wagnerové neprůchodné a sama pro to ruku nezvedne.

V rozhovoru pro HlídacíPes.org kritizuje změnu Ústavy, podle níž je třeba vedle senátu získat souhlas s podáním žaloby k Ústavnímu soudu i ve sněmovně. Kriticky se vyjadřuje i k zamýšeným prvkům přímé demokracie, které prosazuje třeba právě prezident Miloš Zeman nebo Okamurova SPD.

Jak hodnotíte začátek druhého mandátu prezidenta Miloše Zemana? Hodně se během prezidentské volby mluvilo o tom, jak je společnost rozdělená. Může se to brzy výrazně zlepšit?
Jsem v tomhle ohledu docela skeptická, musím říct. Společnost je vždycky názorově rozdělená, to snad by ani nebylo nic nenormálního. Ale tady je možná trochu nenormální to, že jedna část té společnosti, alespoň mně se to tak jeví, se trochu vychyluje mimo systém. A to už je něco jiného.

V jakém smyslu?
Mimo systém, teď míním ústavní systém. Už se opravdu pohybuje někde na jeho hranici, a to bohužel včetně prezidenta. Přešlapy za hranici jsou patrné, a to je si myslím ten největší problém.

Mluvíte o ústavních přešlapech, o okamžicích, kdy se prezident objevil jednou nohou za hranicí ústavních zvyklostí. Máme dostatek nástrojů, jak se případnému znevažování výkonu mandátu prezidenta bránit?
Bohužel nemáme. Máme jediný nástroj, a tím je ta ústavní žaloba. Ale nešťastnou novelou ústavy a souvisejících zákonů byla přijata úprava, která dnes platí, na rozdíl od toho, co platilo dříve, kdy ústavní žalobu podával jenom senát. Dnes, kdy jsou jak ve sněmovně, tak i v senátu obrovská kvóra a musí s tím souhlasit obě komory, je tento institut prakticky nepoužitelný.

Přímá volba prezidenta je prvním velikým zásahem přímé demokracie, na který jsme si už zvykli. Jaký je váš názor na další posilování těchto prvků?
Moje teorie je taková: Když se podíváte do české ústavy, tak jasně vidíte, zejména z článku 2, že ČR je založena na reprezentativní neboli zastupitelské demokracii. A přímá demokracie je zmíněna ve druhém odstavci jako jakýsi komplement, ale opravdu jenom jako komplement, a ne že by systém měl být založen na přímé demokracii. Systém je postaven na demokracii reprezentativní a já jdu tak daleko, že kdyby měly vyjít všechny fantasmagorie, které slyším od pana Okamury, například odvolávání politiků, všech soudců, včetně ústavních, tak je to jednoznačné porušení toho článku 2, odstavce prvního („Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ – pozn. red.).

Čili porušení řekněme „nejvyšších“ článků v ústavě…
Ano. Já tento článek 2 spojuji s článkem 9, který hovoří o podstatných náležitostech demokratického právního státu, které nesmějí být porušeny. A tvrdím, že kdyby měl být takto dramaticky porušen ten původně navržený model, tak už se dostáváme do režimu článku 9 odstavce 2 („Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ – pozn. red.).

Pokud by takové zákony byly přijaty, mluvme konkrétně například o přímé volbě starostů, kteří by byli nezávislí na zastupitelstvu, bylo by to podle vás téma pro Ústavní soud?
Tak to ne, ti starostové, to je o několik pater níže a není to ústavní úroveň.

Co odvolatelnost politiků?
Ta je nepřijatelná. Každý poslanec a senátor má mandát na předem stanovenou dobu a do jeho mandátu nesmí nikdo zasahovat. Koneckonců jsme to viděli, když za Mečiara na Slovensku odvolali jednoho poslance. Prosoudil se až do Štrasburku, který mu dal samozřejmě za pravdu. Prostě do mandátu zákonodárců se zasahovat nesmí. Nebo jiný příklad: strana Zelených kdysi v Německu usoudila, že doba, na kterou jsou voleni poslanci Bundestagu, je příliš dlouhá a že by se tam všichni moc uhnízdili a moc si zvykli na prebendy. Tak uvnitř strany přijali pravidlo, že po dvou letech budou poslanci rotovat.

Odstupovat a pouštět za sebe náhradníky…
Ano, pouštět náhradníky. Dělali to o své vůli, nikdo je nenutil. Přesto to někdo napadl a jejich ústavní soud řekl totéž. Prostě ne, mandát je vymezen na určitou dobu a vy ho nemůžete tímto způsobem rušit. Jinými slovy jsem k odvolatelnosti politiků opravdu velmi skeptická a první, kdo by se soudil, tak by po mém soudu měl vyhrát.

Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.