Marian Jelínek je český hokejový trenér a mentální kouč. S hokejem začínal jako útočník v Písku. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, obor tělesná výchova – zeměpis. Kromě aktivní trenérské kariéry se tento čtyřiapadesátiletý rodák z Českého Krumlova rovněž zajímá o psychologii sportu, na toto téma sepsal řadu knih a získal doktorát z filosofie. Na besedě (Ne)souboj generací v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích se Marian Jelínek rozpovídal nejen o soužití generací, ale i o dnešním fenoménu, kterým jsou dezinformace a fakenews, a také o některých svých sportovcích.
Dotýkají se vás nějakým způsobem deziformace, fakenews?
Samozřejmě, to snad každého. To jsou záležitosti staré, jak lidstvo samo. Jenom teď vylezly více na povrch, protože vládne digitalizace a mediální nosiče jsou tak silné, že v momentě se cokoliv dozví miliony lidí. A lze tak velmi snadno ovlivňovat. Bohužel, ta účelovost takových informací, manipulativních zpráv, je velmi nebezpečná.
Protože mě baví psychologie, rád na téma manipulace s lidmi a sklonů k takové manipulaci diskutuji. Nezaznělo ale vůbec, ovšem nejen tady, jak zpětnovazebně dezinformaci a fakenews řešit. Vůbec nikdo se nezabývá tím, že když kdosi takovou dezinformaci, manipulativní informaci vypustí, měl by být za to nějak potrestán. Když někdo něco ukradne, je přece potrestán. A možná vypuštěním manipulativní zprávy, dezinformace, fake news, člověk spustí mnohem více zla, než třeba krádeží krabice vína v obchoďáku. Bohužel, my to jen komentujeme, ale neřešíme. A to mě vadí. Měli bychom se na tím zamyslet a udělat něco pro to, aby ti, kteří takové zprávy vypouštějí, nesli i následky. Původci dezinformací by měli být nějak sankciováni. V Řecku postavili sportovci, který podváděl, sochu hanby. Kdyby jsme tady měli tresty za dezinformace, ti, kteří je vypouští, by určitě takové jednání příště zvážili. Řešením nějakou sankcí bych se zabýval víc, než zprávou samotnou. Že komentujeme, jak to je, kdo to dělá, jak to dělá, je sice hezké, ale je to málo. To je to samé, jako když se budeme bavit o dopingu, jak je nebezpečný, že má náskok oproti dopingové kontrole. Ale tady je jasná destrikce. Když je ten člověk při dopingu chycený, má zákaz vykonávání dané činnosti. Ale novinář, který vypustí dezinformaci, další činnost zakázanou nemá,. Bohužel, někdy jsou dezinformace a manipulativní zprávy účelové. To všichni cítíme, to všichni víme, ještě navíc je to dané tím, že média někomu často patří a ten někdo má nějaké zájmy. A tady je možná odpověď na to, proč se nikdo nechce pustit do toho chybějícího řešení.
Na podzim nás čekají komunální volby. Nechystáte se do politiky?
I když jsem byl už několikrát oslovený, protože bydlím v malé vesnici, aktivně vstoupit do politiky určitě nehodlám. Možná bych se zabýval myšlenkou být poradcem některého vysokého politika, ale abych já sám politikařil, to ne. Samozřemě volit půjdu.
Hodně diskutované je téma mladí versus starší. Jak vy se na to díváte?
Tohle téma je propírané všemi generacemi odjakživa. Ale změnily se podmínky, ve kterých nyní člověk vyrůstá. Ty jsou teď tak dynamické a proměnlivé, že generace, která vyrůstá v této rychlé době, má už trochu jiné uvažování. Ale je to pořád o nějakém respektu, což víme a vnímáme to. Je to o vzájemném respektu a hodnotách člověka. On se sice extrémně rychle vyvíjí náš vnější svět, už pomalu létáme na Mars, ale ve své podstatě neznáme sami sebe. A nevyvíjíme se z hlediska toho, že by ubývalo neetického chování, že by ubývalo zla a agrese mezi lidmi. V tomto ten rozpor, to je velmi nebezpečné.
Trénujete sportovce. Jsou to mladí lidé a byť to na vás není znát a vidět, vy se jim věkově rok od roku vzdalujete. Vnímáte to vůbec?
Zatím ještě ne. Ale dal jsem si sám sobě limit, že bych to určitě do důchodového věku dělat nechtěl. Ale jak jsem mezi mladými lidmi už od začátku, tak mi naopak připadá, že určitý odstup profesionální a hlavně ten z hlediska mentálního koučinku, a i nějaká emoční obroušenost, je spíš ku prospěchu, zatím. Ale souhlasím s vámi, že léta běží a věková propsat se prohlubuje, a lézt po střídačce a někoho koučovat v pětašedesáti, v sedmdesáti letech, to ani já sám nechci. To tak maximálně předávat zkušenosti.
Spolupracujete s jednou z našich nejlepších tenistek Karolínou Plíškovou. Jak se jako mentální kouč díváte na její nedávný zkrat, když při odchodu z kurtu nepodala ruku hlavní rozhodčí a vzteky roztřískala raketu o umpire, v němž udělala díru?
Každý z nás někdy v životě vybouchl. A musím říct, že tohle bylo za takové situace, že zprávy a e-maily, které poté Káje dorazily, byly spíše pozitivní než negativní, protože to byla opravdu obrovská křivda ze strany rozhodčí. Kdo vnímá vrcholový sport a emoce, které tam jsou, pochopení v tom viděl. Samozřejmě na druhou stranu to rozhodně není příklad pro děti a mládež. Ale i tak tu její reakci chápu. A možná, že je to i dobře, že se projevila, protože Karolína, která je introvertem, emocím navenek úplně průchod vždy nedává a může tak působit, že nemá zájem a podobně.
Spolupracoval jste také s naším slavným hokejistou Jaromírem Jágrem, dlouhou dobu jste byl jeho osobním trenérem. Myslíte, že budete koučovat ještě někoho slavnějšího?
Vy to berete z pohledu úspěšnosti a slávy sportovce. Ale já na ně koukám jak jsou komplikovanými lidmi. Spolupracuji třeba s naší vrcholovou sportovkyní, olympioničkou, která je lesba. A má vnitřní svět velice rozpolcený. Právě to, je pro mě z hlediska mé profese velice zajímavé. Takže nejen to, že ten daný sportovec je ve svém oboru velice úspěšný, což Jarda Jágr je a nevím, jestli ho někdo někdy vůbec překoná, ale ten rub mince, ta komplikovanost té osobnosti, je pro mě zajímavým oříškem, výzvou, která mě láká.
Zabýváte se psychologií, jste mentálním koučem sportovců. Proto bylo překvapivé, když jste po odchodu z postu trenéra hokejistů českobudějovického Motoru uvedl, že za nevydařeným finišem sezony byly mezilidské vztahy v týmu. Kdo jiný než kouč psycholog by měl najít recept na vyřešení takové situace?
Na lidskou duši není manuál. Člověk se dostane do nějaké situace poprvé v životě a najednou se nějak zachová. Majitel, manažer, hráč, tým, sponzor, prostě každý. Ale ano, vzal jsem to na sebe. Já jsem je neodhadl. Přišel jsem k týmu Motoru v listopadu, před play-off, a to byla ta největší chyba. Kladu si za vinu, že jsem měl hrozně málo času a prostoru na to, poznat infrastrukturu týmu a majitelů. Pro mě je to ponaučení a v budoucnu budu velmi zvažovat, zda vstoupit v polovině sezony na nějakou střídačku.
Co vás nyní čeká, rýsuje se nějaké trenérské angažmá?
Nějaké nabídky jsem odmítl. Chci se teď hlavně věnovat Káje Plíškové, budu s ní létat, čeká nás například Amerika, Asie. A chci si také odpočinout. Pak se uvidí.
Jste českokrumlovský rodák. Plánujete někdy v budoucnu třeba návrat na jih Čech?
Jezdím do Českého Krumlova, kde mám kořeny, v Českých Budějovicích žije můj bratr. Takže jsem na jihu Čech poměrně často. Moje manželka je také Jihočeška, máme tak k tomuto regionu vztah oba. A proto nevylučuji, že třeba na stará kolena se do jižních Čech vrátím.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
