(NE)OBYČEJNÍ: Černá věž si mě přitáhla. A drží, tvrdí provozovatel budějcké dominanty Vančura

„Je to děsná cifra, tenhle sumář. Věřím, že ještě nějaký ten tisíc chodů přihodím,“ směje se na ochozu českobudějovické Černé věže její provozovatel Jan Vančura. „Nikdy to nepočítám a ani si neměřím čas výšlapu a seběhnutí dolů. I když musím přiznat, že jednou jsem to udělal. Existuje totiž letitý rekord, který drží syn bývalého věžného. Ten nahoru vyběhl za minutu a deset vteřin a dolů to zvládl za sedmačtyřicet vteřin. A já si to asi tak před dvaceti lety chtěl vyzkoušet. Směrem dolů. No, a to jsem si dal, pěkně jsem si tehdy natloukl. Od té doby mě to nenapadlo. Ale byly tu i oficiální závody a zmiňovaný rekord byl překonán. Ale o kolik, to už fakt nevím,“ řekl padesátiletý budějcký rodák.

Sázkaři telefonicky ověřují, kolik schodů má věž

Ale kvůli schodům na budějcké věži už Jan Vančura rozsoudil prý spoustu piv. „Asi tak milion možná. Často se stává, že lidé volají z hospody, kde se sází, kolik má věž schodů. A pak mi děkují, že díky mně vyhráli nějaké to pivo. A nezřídka se se mnou o výhru chtějí i podělit. Ale zatím mi sem to vyhrané pivko nikdo nedonesl,“ dodává s úsměvem.

Ten příběh Janu Vančurovi začal život psát před sedmadvaceti lety. Jeho manželka jednou domů přišla s tím, že se hledá provozovatel Černé věže a že by do toho mohl jít. Byl to prý momentální nápad, ze kterého se vyklubalo sedmadvacet let. Zatím. „To, že jsem tady na Černé věži už tak dlouho, jsem si uvědomil snad poprvé loni, kdy nahoru přišel pán s malým chlapečkem, asi tak šestiletým. A ptal se na obrázky, které jsme mívali dole u vchodu do věže. Obrázky, které malovaly děti. Já jsem mu řekl, že ho určitě mám, protože všechno schovávám, tak aby mi řekl jméno, že ho určitě dohledám. A on odpověděl, že ho maloval on, když byl malý kluk, ve věku svého syna, kterého na věž přivedl právě proto, aby mu obrázek ukázal. To jsem si řekl, uf, to už jsem tady let, generace se vyměnily,“ zavzpomínal Jan Vančura.

Ale toho dne, toho okamžiku, kde se rozhodl pro specifickou práci, kterou bezesporu provozovatel Černé věže je, Jan Vančura nelituje. Byť mu budějcká památka sebrala kus života, nikdy nenastala chvíle, kdy by se na věž naštval. Vlastně si nedokáže představit, že by ráno šel do práce někam jinam. „Věž si mě přitáhla k sobě. A pevně drží," tvrdí padesátiletý pohodář, který vysvětluje, že i když je doma a měl by odpočívat, a zrovna přijde vichr, liják, sněhová vánice či bouřka, duchem je na věži. A častokrát pak i fyzicky, aby zjistil, jestli je všechno v pořádku. „Jsem Budějčák, jsem dlouhá léta na věži, jsem s věží spojen, lidé o mně ví, tak já chci, aby to také nějak všechno vypadalo, abychom s věží nedělali Budějcím ostudu,“ vysvětluje.

Při otázce na původní profesi Jan Vančura odpovídá, že když něco člověk dělá sedmadvacet let, je zbytečné se ptát, co dělal před tím. Ale pak přece jen prozrazuje, že je památkovým klempířem. „Ovšem, za tu dobu, co jsem na věži, jsem mužem několika, možná mnoha profesí, troufám si tvrdit. Od uklízečky až třeba po seřizovače hodin,“ podotýká ostřílený provozovatel Černé věže. A při zmínce hodin přidává k dobru své známé a kamarády, kteří mu volají: „Hele, Honzo, jdou ti špatně hodiny.“ „To se stává velmi často, stačí silnější vítr a ten rafiky rozhodí hned. Nebo i déšť či sníh. Ale jsem za tyhle všímavé lidičky rád, na věži přece musí jít hodiny správně,“ konstatuje provozovatel.

Někdo provozuje hotel, někdo zase věž

Když padne slovo zaměstnání, trochu se jinak usměvavý muž na věži zamračí. Pro něj provozování věže, památky ze šestnáctého století, v žádném případě zaměstnání není. S označením práce už je trošku smířlivější, ale je na něm vidět, že to pořád není to pravé ořechové. „Je to hodně specifická záležitost. Ano, je to také práce, ale když o ní mluvím, to druhý, člověk z jiné branže, nepochopí. To možná chápe jiný provozovatel věže, ale zedník ani učitel ne. A kdybych měl vypovědět, co všechno provozovat věž obnáší, to tady budeme hodně hodin. Udržuji památku v provozuschopném stavu, to znamená od koštěte, přes řešení případných oprav, úprav až třeba po tento rozhovor.​ Opravdu to není jen o prodávání lístků na věži, jak si mnozí myslí, ale provozování obnáší i haldu administrace. A rozhodně to není jen sezonní záležitost. Mimo sezonu, i v zimě, jsem na věži možná mnohem častěji. Jo, a rád bych zdůraznil, nejsem věžný, nemám právo se tak titulovat. Jsem provozovatel. Někdo provozuje hotel, já věž,“ vysvětluje Vančura. 

„Hodiny, zvony, vše kontroluji a udržuji, není to jen o prodávání lístků nahoře. Věž mám pořád v hlavě a nedej bože, když přijde bouřka, to sem jedu i v noci. To mi bere nejen čas klidu a odpočinku. Ty nervy s tím vším, to je někdy mazec. Jak už jsem řekl, věž je se mnou spojovaná a když chci, aby to nějak vypadalo, tak tomu dávám něco navíc a nekoukám na to, že mi v šest padla. Jsem tu klidně do devíti,“ podotýká Budějčák. 

Jan Vančura dokáže o Černé věži a o všem, co se točí kolem této dominanty Českých Budějovic dlouho a úžasně vyprávět. Z jeho povídání čiší neutuchající nadšení pro věc. I po těch dlouhých letech. Vypráví spoustu příběhů, zážitků, historek, nezapomíná na svatby, které se přímo v ochozu věže odehrály, zmíní i sebevrahy, které i Černá věž lákala a kvůli nimž dostal ochoz bezpečnostní oplocení. A ani na sběratale razítek a kešek. 

„Často se zasměju. Třeba, když na věž vystoupal pán, zadýchaný, lilo z něj a povídá, že si přišel koupit ty potahy. Já jsem na něj chvíli koukal, protože jsem nechápal, co po mně chce. A nakonec z něj vypadlo, že přijel z Ostravy do obchodu v ulici U Černé věže, ne do Černé věže, takže jsem pochopil, že si spletl ulici s památkou. I když to vypadalo, že pána nejdříve trefí, pak jsme se tomu ale společně zasmáli," dává k dobru jednu z haldy historek Jan Vančura.

Podle něj je provozování věže hlavně o komunikaci s lidmi. A to dokazuje tím, že při rozhovoru odbíhá odbavovat turisty, s každým prohodí nějaké slovíčko, usměje se a malému klučinovi opětuje zamávání. A tak i proto chodí po ochozu samí usměvaví návštěvníci. A také kvůli lidem, kteří na věž přichází, Jan Vančura ovládá pět řečí. Domluví se italsky, francouzsky, anglicky, německy a rusky.

„Ale je to hlavně o tom, že já jsem v cizích jazycích schopný turistům říct, nejen to, kolik má věž schodů, jak je vysoká, k čemu sloužila a další parametry či zajímavosti, ale také v rámci bezpečnosti turisty umím v jejich rodných jazycích upozornit, aby šli pomalu dolů, aby dávali pozor. Mimo jiné, v japonštině je upozornění - při sestupování dolů, dbejte na bezpečnost – takhle: „セーデヴァヴェージ・ドール、ダビデ・ノヴェスコ /Sēdevu~avu~ēji dōru, dabide novu~esuko/“. (Poznámka autorky: „Vypadl mi skoro diktafon z ruky, když na mě Jan Vančura spustil japonštinou. Děsně mě překvapil. Tak jsem si musela vypomoct překladačem, snad je to správně. Ale v podání Budějčáka na věži to znělo fakt hodně přesvědčivě a opravdově.")

Vše je o komunikaci. Lidé spolu musí mluvit

Muž na Černé věži turistům, kteří přijdou s dětmi, připomíná jejich jazykem, aby je drželi za ruku a podobně. „Myslím, že lidé jsou překvapeni, třeba stejně jako vy, a troufám si tvrdit, že si váží toho, když na ně promluvím v jejich mateřštině. Taková komunikace je výhodná i v tom, že dokážu mladé třeba umravnit. Jasně, že těžko si s nimi budu vyprávět o tom, jak se má jejich babička a podobně, ale to, co tady potřebuji, umím říct,“ vysvětluje Vančura. Ruštinu prý umí ze školy, stejně tak trošku němčinu, kterou postupem let vypiloval. A ostatní se sám naučil. Týdně pět slovíček, a když to člověk vydrží pět týdnů, je to pětadvacet slov. Za dalších pět týdnů už padesát. „A s tím už tady nahoře můžu zaválet, k té dané situaci. I když bezpečnost je na prvním místě, tak se lidem návštěvu věže a pohled na naše krásné město snažím něčím okořenit, zpestřit a zpříjemnit. A vždycky je dostanu,“ tvrdí s šibalským pohledem. 

A na co se muže na věži lidé nejčastěji ptají? Prý kam chodí na záchod. A kam chodíte na záchod pane Vančuro? „Nechodím. Za ta léta jsem i tohle dovedl k dokonalosti, aby se nestalo, že člověk vezme dole za kliku a je zamčeno, protože já jsem si zrovna potřeboval odskočit. To prostě neexistuje. Dodržuji takovou životosprávu, abych prostě nemusel," tvrdí provozovatel budějcké věže. 

I když je Jan Vančura věčný optimista a stále velmi dobře naladěný muž, mrzí ho, že na věž míří méně a méně turistů. Přece jen, věž je specifická památka, člověk musí vynaložit nějaké fyzické úsilí, aby se na ni dostal, a ne každému výška dělá dobře. Ale vyškrábat se nahoru, to za to stojí. Ten pohled na naše město a široké okolí, to je něco fantastického. „Já miluji pohled na západ. Ten se mi nikdy neokouká. Několikrát denně procházím kolem dokola ochoz a tady tím směrem se i na chvíli zastavím,“ prozrazuje Jan Vančura. Podle něj budějcká dominanta za návštěvu určitě stojí, je moc pěkná a udržovaná, za což patří dík spoustě lidí mnoha profesí. Nebýt jich a jejich zájmu, tak tahle památka ze šestnáctého století není v tak skvělé kondici, v jaké teď určitě je. „A určitě budeme všichni společně makat na tom, aby ještě dlouho byla," slibuje.

Na budějckou Černou věž vyšlape ročně tak dvacet tisíc turistů nejen z Čech, ale z různých koutů světa, třeba i z Austrálie, z Argentiny. A podle Jana Vančury se všem naše město moc líbí. Pro všechny návštěvníky jsou Budějce bombastické. „Aby ne, vždyť v Českých Budějovicích by chtěl žít každý. To jen my, domácí, si tady pořád na něco stěžujeme. Já když slyším od lidí z jiných měst, co je trápí a co oni tam mají za problémy, jsem přesvědčený, že mi se tady máme krásně,“ říká Jan Vančura.

Padesátiletý Budějčák přiznává, že po těch letech je tak trošku i postižený svou profesí. Když totiž přijede do jiného města, kde mají věž, je to první místo, které navštíví. A samozřejmě srovnává. Ale protože jsou takové památky mimo sezonu zavřené, těch příležitostí k návštěvám prý moc nemá. Ovšem, když se řeč stočí na jiné věže, konkrétně, nebylo moc těch, na které by Jan Vančura nezavítal a o kterých by něco nevěděl. Ovšem, mezi ty Janem Vančurou nenavštívené patří Eiffelova věž v Paříži. I když je to věž úplně z jiného soudku, muž z budějcké Černé věže by se chtěl právě tam jednou podívat. „To je moje velké přání,“ prozrazuje.