Osamělá čísla z výzkumů většinou nic neříkají. Vztah Čechů k demokracii lépe pochopíme v kontextu jiných zemí a obecného měření spokojenosti a loajality. Marketéři pro její měření používají ukazatel NPS – net promoter score. Na škále 0-10 se ptají zaměstnanců či klientů – v tomto případě občanů – na spokojenost. Češi z toho nevyšli vůbec dobře.
NPS sečte lidi velmi spokojené a loajální (hodnoty 9 a 10) a odečte od nich nespokojené a vlažné (0 až 6). Výklad hodnot NPS závisí i na typu produktu a kontextu, ale číslo vyšší než 0 bývá dobré – znamená, že loajálních je více než odpadajících. Naopak cokoli hluboko pod nulu je problém.
Průměrný zaměstnanecký NPS evropských firem se údajně pohybuje okolo 10. Loajalita a spokojenost s dobrými službami mnohem výše.
Mezinárodní výzkum International Social Survey Programme (ISSP) probíhající ve 35 zemích OECD zkoumá na škále 0-10 spokojenost s demokracií. A jaká je naše spokojenost převedená do komerčního ukazatele?
Celosvětově se net promoter score demokracie pohybuje okolo minus 48. Jasně – uživateli demokracie jsou všichni a nemohou si jako u produktů vybrat podobu sobě na míru. Ale stejně je výrazný převis vlažných a zklamaných nad lidmi velmi spokojenými s lokální demokracií alarmující.
V byznysu by se asi při takových výsledcích měnili šéfové. A ukazuje se to i v politice – ve většině silně nespokojených států vidíme rozpad tradičních stran, rychlejší rotace a vznik fragmentovaných vlád.
Jen pět zemí se v NPS demokracie pohybuje okolo či nad nulou. Možná nepřekvapí, že jde o tři skandinávské země, dále Švýcarsko a Austrálii.
Češi každopádně patří mezi pět nejméně spokojených národů s hodnotou NPS -77. Na naší úrovni už je pouze několik dalších postkomunistických států a Španělsko, kde ovšem důvěru v demokracii narušují zřejmě i separatistické tendence některých regionů.
Občané zemí, které jsou v hodnocení své demokracie nadprůměrně kritické, mají většinou i špatná očekávání od stavu demokracie za deset let.
Některé země se tomu vymykají – například Gruzínci, Indové, Rusové, Maďaři ale i Islanďané a Filipínci jsou ke své demokracii nadprůměrně kritičtí a mají spíše nadprůměrná očekávání.
Česko ovšem i v pohledu do budoucna patří mezi šest nejskeptičtějších zemí. A to se výzkum ISSP konal v roce 2014, kdy díky nové a tehdy oblíbené vládě Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše důvěra ve veřejné instituce a demokracii podle časových řad STEM a CVVM výrazně stoupla.
Navíc jsme jednou ze zemí, kde se mezi lety 2004 a 2014 důvěra v demokracii poměrně výrazně zhoršila.
Ukazuje se, že chudí důvěřují demokracii méně než zajištění lidé. Rozdíl podle výzkumů CVVM není v tom, že by se více klonili k autoritářské vládě, ale výrazně častěji říkají, že pro lidi jako jsou oni vlastně nezáleží na tom, zda je, či není demokracie.
Okolo 30 % Čechů si nemůže dovolit cestovat a kvůli neschopnosti hradit nenadálé výdaje ve výši 10 tisíc korun ani finančně plánovat.
Některé výhody demokracie, jako je svoboda cestovat, jsou pro ně tedy spíše hypotetické. Také nedostatky českého sociálního systému, jako neférový systém exekucí, se pro ně staly atributem české polistopadové demokracie.
Příjmem a ekonomikou se ale nedá vysvětlit všechno. Zmíněný net promoter score v datech ISSP je u lidí s čistým příjmem do 15 tisíc výrazně nižší, a to až okolo mínus 85 (což znamená skoro nulu loajálních a drtivou většinu zklamaných či vlažných).
To ale neznamená, že by více zajištění Češi demokracii hodnotili výrazně pozitivně. Český vysokoškolák a člověk s příjmem nad 30 tisíc čistého je v tomto pořád horší než průměrný Evropan.
Jaké další věci hrají roli? Zaprvé to je region. Lidé z oblastí s vysokým podílem sociálních problémů (jako je nezaměstnanost, exekuce), lidé s nízkou nadějí dožití a horší kvalitou životního ovzduší – tedy zkrátka z míst s horší kvalitou života – významně častěji nechodí volit; a pokud ano, volí extrémní strany.
Další individuální faktory hrají roli v rámci generací. V té starší je jedním z faktorů digitální vyloučení. Lidé, kteří nevyužívají internet, v rámci starší generace vyjadřují horší možnost vyjadřovat se k problémům a běhu společnosti.
Velká část politické komunikace dnes probíhá na sociálních sítích a komunikace s úřady online a náš přístup k těmto prostředkům není rovný.
V rámci nejmladší generace, u níž postoje k demokracii nejsou zakořeněny v osobní a národní historii, je pak klíčové vzdělání. Studenti učilišť se ve výzkumech pro Jeden svět na školách vyjadřují o demokracii výrazně skeptičtěji než gymnazisté.
Za komunismu bylo podle mnoha z nich v Česku lépe. Ve velmi nerovném českém školství tito studenti často pocházejí z chudších a méně vzdělaných rodin a okolí, které je k polistopadové realitě výrazně kritické.
V jejich školách pak chybí mimo historie i mediální výchova a občanské vzdělávání, které by jim zpřístupnilo zkušenosti jiných částí společnosti a posílilo orientaci ve složité a věčně diskutující demokracii.
Uvedenými faktory ale nevysvětlíme celou českou skepsi k demokracii. Musíme se podívat na detailnější postoje. Co přesně Čechům na demokracii vadí a čím se v jejím hodnocení liší?
V řadě věcí jsme v rámci velkého výzkumu ISSP průměrní – například v hlavních typech politické angažovanosti (měřeno podepisováním petic, povídání si o politice s přáteli) či obecné společenské důvěře, že na ostatní lidi se lze spolehnout.
Češi se ale cítí proti „zbytku světa“ v politice málo informovaní. Za vstupem do politiky vidí drtivá většina z nich osobní kalkul politiků, čímž pro ně politika ztrácí smysl služby veřejnosti.
Oproti zbytku zemí, a zejména těm západním, méně souhlasíme s tím, že dobrý občan by měl pozorně sledovat a hlídat činnost vlády. Velmi podprůměrně zohledňujeme ekologickou či politickou odpovědnost výrobců při nákupech.
Dobré občanství si podprůměrně spojujeme s pomocí ostatním, ať už ve vlastní zemi či v zahraničí. Češi oproti většině dalších zemí méně zastávají názor, že důstojné bydlení je demokratické právo. Výrazně méně jsou Češi také přesvědčeni o tom, že k demokracii patří to, aby vládní instituce respektovaly menšiny.
Problém tady není v tom, že jsme rovnostáři, jak se často tvrdí. Problém Čechů je to, že se u nich kombinuje individualismus a omezená solidarita s lidmi mimo „běžný lid“ a zároveň malý důraz na komunitní sdružování či etické chování při spotřebě.
Máme toho málo, co by nás pojilo s celkem, i málo politické a ideové soutěže v místech, z kterých politika vyrůstá. Z demokracie, v níž chybí sounáležitost i konflikt, se stává kecárna a nahraditelná forma vládnutí.
Léky musí vycházet z diagnózy. Zaprvé bychom měli zacelit některé ekonomické křivdy minulosti, které se projevují i do nedůvěry v právní stát – mezi ty patří systém netransparentních půjček a exekucí či na Ostravsku těžko pochopitelný fakt, že stát dovolil do klíčových těžebních odvětví vstup korporacím, aniž by požadoval velké závazky za sanaci regionů, až zdroje dojdou.
Měli bychom se také snažit, aby co nejvíce lidí mohlo finančně plánovat a užívat si svobody, které pro většinu populace k demokracii patří.
Měli bychom snižovat nerovnosti českých regionů a snižovat závislost vzdělanostních výsledků na sociálním statusu rodiny žáků, která je dnes obrovská, a vede k tomu, že chudoba a s ní omezený přístup k některým svobodám se dědí.
Měli bychom kromě memorování antických filosofů, Punských válek a sociologických taxonomií, učit víc mediální gramotnosti, fungování současná demokracie včetně její slabin a snažit se na školách mluvit o tom, z čeho pramení problémy dneška od migrace po sociální vyloučení.
Měli bychom omezit digitální vyloučení starších a chudších lidí, aby se mohli plně podílet na „připomínkování“ a získávání informací o demokracii a využívat nové podoby sociálního kapitálu.
Stát by neměl soupeřit s neziskovými organizacemi, ale snažit se je podporovat tam, kde nestíhá, a vybízet lidi místo „volby jednou za čtyři roky“ ke sdružování, spolupráci ale třeba i k „hádkám“ o tom, kam má naše země směrovat.
A zejména – neměli bychom se tolik bavit o politice samotné, ale o tématech, bez kterých se stane prázdným volebním osudím, v níž dokola vítězí zdánlivě nové politické subjekty nad starými, aby se následně staly starými a byly zavrženy.
Daniel Prokop je sociolog a ředitel výzkumu společnosti Median.
Text vznikl v rámci projektu #DemocraCE realizovaného periodikem Visegrad/Insight. Původně vyšel v polštině a v angličtině.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
