„Zásadně ovlivnil podobu českého mediálního světa“. I tato slova zazněla v okamžiku, když letos v dubnu prezident mediální skupiny Lagardère Active ČR Michel Fleischmann přebíral francouzský Řád čestné legie. V obsáhlém rozhovoru pro HlídacíPes.org mluví i o tom, že tiskový zákon ve Francii novináře chrání, zatímco ten v Česku pojem novinář ani nezná.
Letos na jaře společnost Czech Media Invest miliardáře Daniela Křetínského oznámila, že kupuje rozhlasové stanice ve střední Evropě od mediální skupiny Lagardère. V Česku jde mimo jiné o stanice Frekvence 1, Evropa 2 nebo Rádio Bonton.
Fleischmann je šéfem tuzemské odnože francouzského koncernu Lagardère od roku 1990. V rozhovoru pro HlídacíPes.org vzpomíná na spolupráci i boje s Českým rozhlasem a vysvětluje, proč je hrdý na Miloše Zemana na Frekvenci 1 a proč naopak ve stejném rádiu skončilo duo Těžkej Pokondr.
„Překvapuje mě, že někteří majitelé médií či politici se (v Česku) vyjadřují vůči novinářům způsobem, jakým se vyjadřují. Ve Francii, kdyby majitel nějakého média řekl o novináři, že je to v uvozovkách blbec, tak bude na pranýři měsíce a měsíce,“ říká.
V roce 1990 jste se vrátil do Česka a měl jste skvělou nabídku: založit soukromou rozhlasovou stanici. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Byl to intenzivní život plný zvratů a zajímavých momentů. Mediální scéna byla strašlivě jednoduchá. Byl tady státní rozhlas, státní televize a vše ostatní bylo potlačováno, výběr byl nulový. Když jsme začali 21. března 1990 vysílat – byť přes satelit a francouzsky – tak to byla velká bomba. Během tří měsíců jsem zadal menší studii poslechovosti a tam se najednou ukázalo, že rádio Evropa 2 je v Praze známější než státní Radiožurnál.
A osobní život?
Bydlel jsem u tety. Z jednoduchého důvodu, protože měla telefon. V té době měl telefon málokdo. Seděl jsem v pokojíku, kde byla postel a židle, a obtelefonovával co se dalo. Abych se dostal k příslušným lidem, získal dostatečnou právní oporu a začal prosazovat možnost existence rádia pro mladé. Což nebylo jednoduché.
Bez Československého rozhlasu asi zahájit vysílání nešlo…
Začali jsme vysílat ve spolupráci s Československým rozhlasem, který tenkrát byl monopolem. Takže jsme byli vlastně stanice Československého rozhlasu. Dokonce mi později v sídle na Vinohradské dali stůl, židli a telefon, abych mohl telefonovat odtamtud. Povolili mi také, že jsme mohli přivézt takové ohromné mašiny, které dělali tzv. „odpojováky“. To, co šlo přes satelit z Paříže, šlo z této mašiny. V jeden moment se to odpojilo a spustilo se české vysílání. Ze začátku minuta, pak dvě minuty… A pomalinku to rostlo.
Jak dlouho vydržela Československému rozhlasu vstřícnost? Již za pár let přišly docela tvrdé střety…
Šlo to docela rychle. Když jsme se etablovali víc, tak se také pracovalo na legislativě. A vztahy mezi vedením rozhlasu a námi byly pochopitelně těžší. Začaly se ozývat hlasy: proč podporujeme soukromou stanici? Proč si neuděláme své vlastní vysílání pro mladé? Proč z Nočního proudu neudělat stanici s hudbou pro mladé?
Co vy na to?
O to více jsem se snažil pracovat na tom, aby se vytvořit legislativní rámec pro duální rozhlasový systém. To se povedlo v únoru 1991, kdy vyšel Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Ten odděloval veřejnoprávní a soukromý sektor a zavedl Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, která uděluje licence. Ještě před tím nás vysílalo asi sedm a neměli jsme žádnou oporu v legislativě. Tak nám Ministerstvo kultury dalo takovou „povolenku“, která se posléze stala de facto licencí na základě nového zákona.
Co se změnilo získáním licence?
V ten moment jsme se z Československého rozhlasu sbalili a pronajali si pár pokojů v Celetné ulici, zakoupili technologii a postavili vysílací ministudio. Musím říci, že po celou předcházející dobu se Československý rozhlas choval velice hezky. Byť tam byly momenty, že někdo dal rozkaz „Vypněte to!“, ale technici řekli: „A proč bychom to vypínali?“ A nevypnuli. I České Radiokomunikace se chovaly velice vstřícně, ačkoliv jsme vysílali bez jakéhokoliv povolení.
Znovu se se zeptám na tu vstřícnost. S veřejnoprávním rozhlasem jste se od té doby vícekrát tvrdě střetli o peníze. O zvyšování koncesionářských poplatků, o to, co je vlastně veřejná služba a co je naopak doménou soukromých subjektů…
Já si nemyslím, že to byla nějaká velká bitva. Pochopitelně na základě zmiňovaného zákona vznikl veřejnoprávní rozhlas a koncesionářské poplatky, které my jsme vůbec nenegovali. Ti ze soukromých českých subjektů, kteří měli licenci na vysílání, dostali od státu jistou výpomoc – od jednoho do pěti milionů. A my jako zahraniční subjekt jsme nedostali vůbec nic. Financovali jsme to sami a to nás donutilo zřídit již začátkem roku 1991 Regie Radio Music, což je obchodní společnost, která obchoduje s reklamním časem.
A ono to celkem fungovalo. Nebyli jsme jediní, po revoluci začaly existovat reklamky, které chodily po klientech a sbíraly možnosti a k nám pak docházely nakupovat naše reklamní časy. Za Lagardère jsme neměli nějaký konflikt, co se týče veřejnoprávních peněz. My jsme o ně nikdy nežádali a nebojovali.
Na druhou stranu jste nejásali, když se koncesionářské poplatky zvedaly… Navíc jste celou dobu tlačili na to, aby se vymezila veřejná služba a kam až může, nebo nemůže. Dnes viz třeba spory o to, jestli ČRo může provozovat zpravodajský web iRozhlas.cz. Webové projekty tvrdí: z veřejných peněz se tu dělá něco, co za rozhlas rozhodně není veřejnou službou.
My jsme bojovali s ČRo o něco jiného – o to, aby neměli reklamu. Protože to je náš byznys, to není byznys veřejnoprávního rozhlasu. Vím, že jsou země, kde to existuje stejně jako v ČR. Ale tady se soukromý sektor teprve rodil a ČRo měl pochopitelně dominantní pozici. Měl oproti nám daleko větší sílu a vedle koncesionářských poplatků měl ještě právo na reklamu. Tam jsme bojovali a tam jsme v celku uspěli, protože jsme byli vyslyšeni, a to dokonce na základě dohody, kterou udělal soukromý sektor s veřejnoprávním rádiem.
Dohodli jsme se následovně: ano, můžete mít reklamu, ale velice omezenou. Tři minuty denně na velkých okruzích a pět minut na regionálních stanicích. V tom okamžiku, protože jsme profesionálové v reklamním byznysu, jsme si mohli sáhnout na stále rostoucí balík peněz. ČRo byl omezen, a navíc to s reklamou ve své struktuře ani moc tou dobou neuměl.
A mohli jste daleko snáze tlačit na cenu….
Pochopitelně byly problémy. Protože v příslušném zákoně dodnes není zakotveno omezení sponzoringu ve veřejnoprávním sektoru. A najednou se ukázalo, že ČRo „zaměňuje“ reklamu za sponzoring a my jsme na ně byli krátcí. Vzpomeňte si – ČRo před 20 lety dával sponzorovat všechno. I písničky na přání. Ale my jsme se dohodli – a byla to podmínka ČRo, že budeme podporovat koncesionářské poplatky. S tím, že na všech stanicích soukromého sektoru běžela reklama na to, aby lidé platili koncesionářské poplatky. A právě tato dohoda, kterou jsme udělali s bývalým ředitelem ČRo Vlastimilem Ježkem, fungovala. Pak ale přišli další ředitelé a ti ji zpochybnili, až to zcela umřelo.
A jak to máte teď s ČRo?
Doba se značně změnila a máme několik problémů. Jedním z hlavních je tzv. digitalizace. Narážíme na sebe, protože digitalizace má nějaký vývoj a ČRo dlouhodobě prosazuje jednu platformu – DAB (digitální rozhlasová technologie pro plošné vysílání rozhlasových stanic, pozn. red.), případně DAB plus. A ta je založena na tom, že Český telekomunikační úřad uděluje multiplexy. A ČRo si zcela svévolně a jednostranně osvojuje právo na jeden celý multiplex. A my říkáme, že to tak nemá být.
Proč?
Rozhlasová digitalizace na rozdíl od té televizní není nutná. V tom je velká odlišnost. A my říkáme: dobrý, ale dodnes nevíme, kolik bude v ČR multiplexů pro DAB, nemáme žádné legislativní rámce, které by to definovaly, a nikdo nedefinuje, co bude udělováno. A dále argumentujeme: než začnete rozdávat pozice v DABu, řekněte nejdříve podmínky. My je neznáme. Jak můžete chtít, aby soukromý sektor šel do nějakého projektu, aniž by znal podmínky?
Navíc – my máme všechny naše licence do roku 2025 a nikdo vám dnes neřekne, co se v roce 2025 bude dít. Bude-li DAB, nebude-li DAB. Když nebudou licence, bude tu jen veřejnoprávní rozhlas, a to znamená monopol. Takže se vracíme zpátky do roku 1990. Přeci jenom pracujeme pro akcionáře a musíme jim pochopitelně dávat naše perspektivy a projekty, jakým způsobem je budeme financovat a jakým způsobem budeme vyhledávat zisky. Klademe otázky, na které se nám nedostávají odpovědi. Odmítáme také, aby si jednostranně Český rozhlas uzurpoval něco, co si myslíme, že mu nepatří. ČTÚ totiž udělil ČRo jeden jediný zkoordinovaný multiplex, a to podle našeho mínění neoprávněně. Nikdo nám není schopen vysvětlit, na základě čeho se tak stalo.
Udělal jste hezký oblouk od „právního pankáče“, který tady zakládal rádio bez právního ukotvení… Teď na tom legislativním ukotvení důsledně trváte. Kde nastala ta proměna?
To není věc proměny. Když jsem dostal možnost založit taky v roce 1990 Evropu 2, tak prvním a základním úkolem bylo udělat vše pro to, aby to ten legislativní rámec mělo.
Chvilku to ovšem trvalo…
Trvalo to rok, což je fantastické. Tehdejší Československo bylo prvním postkomunistickým státem, který si vytvořil zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Ten se inspiroval i zákonem, který existuje ve Francii.
Já jsem pochopitelně byl pod vlivem francouzské legislativy, ale je velký myšlenkový rozdíl mezi námi a Francií. Francouzský zákon se jmenuje „Zákon o svobodě vysílání“, zatímco ten český se jmenuje „Zákon o televizním a rozhlasovém vysílání“. Druhý je restriktivní, první představuje ochranu médií, která je garantována státem.
Znáte film Hračka? S Pierrem Richardem v hlavní roli? Je to příběh novináře ze 70. let…
Jo jo jo. Jak si toho novinářského kluka najme jeho zaměstnavatel, mediální magnát, aby mu bavil syna…
Ano, protože novináři nic jiného nezbývá a bojí se o práci… Pro mě je film Hračka obrazem toho, že Francouzi si už dávno v médiích prošli tím, čím teď procházíme my. Myslím tím absolutní moc majitelů nad redakcí – novináři. V tom filmu je hrůzná scéna, kdy mediální magnát říká šéfredaktorovi, ať se svlékne do naha a projde se po redakci. A šéfredaktor se skutečně začne svlékat. Magnát ho zarazí a říká: Kdo z nás dvou je větší zrůda? Já, že jsem vám to přikázal, nebo vy, že jste to udělal? Kdybyste měl srovnat situaci francouzských novinářů s tou naší…
Vy jste to řekl sám. Francie si touto fází už prošla.
Ano, ve filmu jsou i demonstrace novinářů před oligarchovým zámkem, což se u nás též nestalo…
Češi moc manifestovat nechodí, jen jednou za 20 let (úsměv)… Ukazuje to na jednu věc. Ve Francii byla také koncentrace médií. I tam bohatí Francouzi skupovali média. Přišlo to v roce 1981. Ve Francii končil monopol, vzniklo mnoho tzv. pirátských rádií – já jsem také jedno zakládal. Dva roky poté byla skupována již většími koncerny, přišli bohatší a ještě bohatší. Teď je to celkem stabilizováno.
Mělo to jeden důsledek a v Česku na něj dojde také. Obnovil se tiskový zákon, myslím v roce 1987, který upřesňoval práva a povinnosti novináře. Je tam tzv. „ klauzule svědomí“ novináře. Novinář se může postavit proti svému majiteli, když mu majitel vnucuje nějaký názor a zůstávají mu veškerá práva na odstupné. Majitel média nemůže vyhodit novináře, aniž by mu dal zákonné odstupné.
A jsou pochopitelně definována práva a pravomoci majitele. Mělo to ten důsledek, že novináři jsou chráněni zákonem. V České republice tato věc není. Tiskový zákon máme, ale ten nezná pojem novinář. Což je velice podivné.
Co vy a novináři ve vašich rádiích?
Já jsem si za celou dobu působení nikdy nedovolil zajít za redakcí a říkat jim, jak se mají stavět k nějakému politickému nebo ekonomickému faktu. Přijímali jsme do redakcí novináře, kterým jsme říkali, jaké jsou naše cíle, jaké jsme rádio, koho chceme oslovit a že jestli s námi chtějí dělat, tak že by si měli osvojit tyto široce definované pojmy.
A znáte realitu v jiných vydavatelských domech? Tam jsou představy majitelů a vedení poměrně jasně dávány najevo. Funguje i autocenzura, protože odstupné je jedna věc a druhá věc je dlouhodobější perspektiva práce. A přitom stačí tak málo: jen si vybrat jiné – pro majitele a jeho management žádanější – téma…
Vím o tom asi stejně jako vy. Čtu noviny, koukám na televizi, poslouchám rádio. A čtu veškeré debaty, které kolem těchto témat jsou. Nikdy jsem se s šéfy vydavatelských domů o tom nebavil. Jen mě překvapuje, že je taková fluktuace novinářů mezi různými tituly. A překvapuje mě, že někteří majitelé médií či politici se vyjadřují vůči novinářům způsobem, jakým se vyjadřují. Ve Francii, kdyby majitel nějakého média řekl o novináři, že je to v uvozovkách blbec, tak bude na pranýři měsíce a měsíce.
V Česku máme i jednu specifickou lahůdku. Premiéra a zároveň majitele velkého mediálního domu v jedné osobě…
Ve Francii není žádný zákon o střetu zájmů v médiích. Zjišťoval jsem si to, když se řešil v Poslanecké sněmovně střet zájmů Andreje Babiše. Byla jediná výjimka, někdejší senátor, který vlastnil asi 5-10 procent jednoho deníku na jihu Francie. A nebylo týdne, kdy by mu to někdo neomlátil o hlavu.
No, v tuzemsku jsme si na to rychle tak nějak zvykli. Navíc Andrej Babiš měl akvizici velkého mediálního domu jako součást plánu na vstup do politiky…
Nikdo nikomu nemůže zakázat koupit si média. To je úplně v pořádku. Je to byznys. Ovšem druhá věc je, jak je to využíváno, případně zneužíváno. Ve Francii existuje nevyřčené pravidlo, které je zabudováno v mysli majitelů médií, že jsou jisté meze, které se prostě nepřekračují. Viz vstup do politiky.
Andrej Babiš koupil Mafru, pak velmi rychle skupina J&T a Daniel Křetínský koupili Ringier a též velmi rychle se přidala Penta reprezentovaná Markem Dospivou a koupila Vltavu Labe Press. Jak tyto investice vnímáte? Je to čistý byznys, nebo nákup „atomového kufříku“ a pojistka pro ostatní byznys proti Andreji Babišovi a jiným?
Těžko mohu mluvit konkrétně o něčem, u čeho jsem nebyl.
Myslím v obecné rovině…
Koncepce, kterou znám z Francie, je životaschopná a spočívá v ohraničení možného. To znamená: jsem podnikatel, chci mít nějaký vliv na společnost, tak si kupuji média. Na druhé straně musím počítat s tím, že si kupuji novinářské vyjádření, které musím respektovat, musím respektovat jeho nezávislost. Jestli si toto dovedu srovnat v hlavě, jestli s tímto přistupuji k médiím, tak na tom můžu dokonce a i značně vydělat. Jak po stránce finanční, tak po stránce své popularity.
Protože boj s novináři je ten nejhorší způsob boje, co se mi může stát. To musí majitel média ale i třeba politik vědět. A přístup „novináři jsou lůza“ vede jenom k tomu, že bude dále podněcována nějaká válka, která nemá vítěze.
Jeden z lidí, kteří s novináři bojují a označují je za lůzu, má na Frekvenci 1 pravidelný pořad. Myslím Miloše Zemana…
Ano, je pro nás velkou ctí, že má Prezidentský Press klub u nás na Frekvenci 1, protože si jako mainstreamové rádio nemůžeme dovolit ho tam z pragmatických důvodů nemít. Já doufám, že bude pokračovat, protože je to prostě pan prezident republiky.
To ano, ale povídá často nesmysly, třeba o výrobě novičoku v ČR…
Já osobně s vámi souhlasím v tom, že by neměl útočit na novináře, a častokrát jsme spolu o tom už i mluvili. Ale je to jeho přesvědčení a názor a já mu ho nemohu brát.
Debata není jen o novinářích. Úmyslně a systematicky štve proti sobě části obyvatelstva.
Když se tedy bavíme o novinářské vyváženosti a objektivitě, tak to máme mít jiného „protiprezidenta“, kterého posadíme k Miloši Zemanovi do studia? (Smích…)
Ono stačí, když s ním ve studiu bude sedět novinář, který je důstojným a rovnocenným partnerem zpovídaného a je schopen přímo reagovat. Viz rozdíl v prezidentských debatách na ČT a na soukromých televizích. Médium – ať už veřejnoprávní či soukromé – by mělo být schopné důstojně reagovat a na úrovni protiargumentovat i hlavě státu. A ukázat i na to, když politik lže.
Jistě. My ctíme zásadu, že otázky na pana prezidenta mu dopředu neposíláme. Jsou to naše otázky…
Mnozí už se setkali s nevolí Hradu. Co vy?
Pan prezident na všechny otázky – někdy i „svým stylem“ – odpověděl, ale odpověděl. (Smích)
Velkou pozornost vzbudil odchod dua „Těžkej Pokondr“, moderátorů Miloše Pokorného a Romana Ondráčka. Kvůli zákazu vyzpovídat v jejich pořadu novináře Jaroslava Kmentu, který v té době vydal knihu o Andreji Babišovi…
Já jsem dlouhodobě s oběma pány na Evropě 2 fungoval, oni pak chtěli vyzkoušet něco svého. I přesto jsme se poté dohodli na tomto rozhovorovém pořadu pro Frekvenci 1, do kterého šéf rádia na základě jejich návrhů vybírá hosty. Protože v konečném důsledku on je ten, kdo má odpovědnost za dané vysílání. Frekvence 1 hlavně není a ani nikdy nebyla o duu Těžkej Pokondr. Kluci měli hodinu vysílání denně.
Že se tam dostali několikrát do konfliktu s vedením při výběru hosta, je prostě přirozené, ale to jim nedává oprávnění, aby při našem vysílání 365 dní v roce 24 hodin denně řekli, že je všechno špatně a ředitel je debil. Moje úloha tehdy byla jasná. Ve chvíli, kdy celá záležitost začala mít dopad na poslechovost, jsem šéfovi Frekvence 1 řekl, ať hledá náhradu. Když budeš mít náhradu, s adekvátní nebo s ještě lepší perspektivou, tak ti dám za pravdu a nech je jít…, říkal jsem mu tehdy.
S náhradou jste spokojený?
Jsem spokojený s náhradou, protože ta čísla se moc nezměnila. Nešlo to dolů. Takže po stránce celku rádia Frekvence 1 jsem spokojen.
Připomnělo mi to, jak jsme se bavili o filmu Hračka. Vy řeknete: 365 dní v roce a jedno či dvě témata NE…
To rádio je děláno profesionálně. Vynakládáme velké finance, abychom znali své posluchače. Je určena nějaká cílová skupina – co poslouchá, s čím bude spokojena. A když najednou přijde moderátor, že chce pozvat byť i velkou hvězdu, která ovšem nemluví česky a že to bude potřebovat překladatele, tak se – pardon – míjíme s naší cílovou skupinou. A to bylo vše, co jim bylo řečeno, a byla z toho aféra.
Další aféra okolo novináře Kmenty. Napsal knížku, chtěl ji propagovat, domluvil se s Těžkými Pokondry, že ho pozvou a že bude mluvit o knížce. V momentě, kdy běžela volební kampaň. Existuje Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, existuje volební zákon, zákon o reklamě. A toto bylo v protikladu k těmto zákonům.
Takže panu Kmentovi bylo řečeno: my vás rádi pozveme, ale až skončí volební kampaň. V ten moment už nám to nebude dělat problém. Protože zodpovědní jsme my, ne moderátor, ne pan Kmenta. A my ctíme zákony České republiky. Kluci z toho udělali, že jim zakazujeme, že je cenzurujeme. Vůbec nic takového tam nebylo!
Kolik lidí jste odmítli vyzpovídat během kampaně?
Přesná čísla neznám, ale dá se to spočítat na prstech jedné ruky…
Přemýšlím, proč oni to cítili jako cenzuru…
Oni mají svůj svět, který respektuji. Který je jejich. Mají prostě svoji cílovou skupinu jako duo Těžkej Pokondr a mají své kamarády. Toto všechno respektuji, ale znovu opakuji, za rádio jsme odpovědní my a tady respekt k jejich zájmům končí. Když dělají turné Pokondrů po ČR, nebudu jim říkat, koho by měli pozvat na scénu. Ale v rádiu jim to říkat budu. Když jsem jim to řekl, oni to odmítli, tak jsem se s nimi pohádal. To je ale prostě denní operativa šéfů a musí s tím takto počítat.
Mluvil jste o licenci do roku 2025 a digitalizaci. Jak vidíte budoucnost? Už jste se bavil s novým majitelem Lagardère Active ČR Danielem Křetínským o možnostech spolupráce?
Vůbec. Jsem stále zaměstnancem, dělám svoji práci a uvidíme, jak se to vyvine. Vnímám to tak, že firma Lagardère Active ČR je asi kvalitně a dobře postavená, když se o ni zajímají investoři. To je vždy dobrá vizitka.
A k budoucnosti rádií: Když se díváte na výsledky poslechovosti, tak je zajímavá jedna věc: poslechovost všech rádií dohromady je stabilní, ne-li mírně rostoucí. Délka poslechu zůstává neskutečná – více než 4 hodiny. To je hodně. I když je tady čím dál více televizí, čím dál více možností, jak se dostat k informacím a hudbě a zábavě, tak stabilita poslechovosti je pořád velice silná. A to z jednoho hlavního důvodu: rozhlasové vysílání je ta nejjednodušší věc, která vás může doprovázet celý den, aniž by vám to ubíralo čas. Můžete u toho dělat všechno možné…
Co jde nahoru, je poslech přes mobilní telefony. A celá naše práce, co se tzv. digitalizace týče, je naučit nové generace, aby poslouchaly naše rádia přes nové technologie.
Daří se vám u mladých?
Daří se nám to. Vynaložili jsme hodně úsilí a investic do toho, abychom je naučili poslouchat třeba Evropu 2 přes mobilní telefony nebo konzumovat nerádiový obsah na sociálních sítích našich značek. A ono se nám to vede. Třeba u Evropy 2 máme přes milion fanoušků na facebookových profilech.
Poslouchají kontinuální vysílání, nebo si to mixují? Vybírají si konkrétní písničky? Sestavují si programy?
Je to rostoucí tendence, že si lidé dělají svoje rádio. I my máme v portfoliu Lagardère Active ČR hudební streamovací službu Youradio, u které věříme, že je to budoucnost. Ale zatím je to stále minoritní věc.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
