Černínský palác je zvyklý na mnohé. Na intriky, zákulisní hry, velvyslanecké trafiky, sejfy s neznámými penězi i na generálního sekretáře osnujícího vraždu novinářky. I když je tedy laťka docela vysoko, současná politická reprezentace ji úspěšně překonává.
Zdvojený post ministra zahraničí a vnitra vykonává Jan Hamáček, jehož jméno ovšem v nominaci donesené na Hrad nebylo. Všichni zúčastnění – prezident, premiér i rozpolcený ministr – se tváří, že je vše v pořádku.
Ve skutečnosti se k řízení ministerstva hlásí Miroslav Poche, který si post vyseděl v zákulisí ČSSD a trvá na něm. A ze zákulisí z pozice tajemníka, poradce či šedé eminence hodlá řídit i ministerstvo zahraničí.
Diplomaté v kancelářích Černínu možná diplomaticky ani nehnou brvou, ale nikdo by se asi nedivil, kdyby příkazy takového pána bez mandátu zcela ignorovali. Ostatně sám Poche si nejistou pozici jistí tím, že se prozatím drží sesle europoslance, jíž by se jinak po řádném jmenování musel vzdát.
Otázkou je i to, nakolik legitimní je i (půl)ministr Hamáček, jehož jmenoval prezident, jemuž to oficiálně nikdo nenavrhl. Nebo navrhl, ale jen neformálně. Pikantní je, že se to dosud pořádně neví.
Už to je samo o sobě stav, který české zahraničně-politické pozici dává skutečně velkou dávku neotřelosti a originality. Už ne ale důvěryhodnosti, přesvědčivosti a předvídatelnosti.
Jinou otázkou je, zda současná česká zahraniční politika vůbec má nějaký plán a program, zda vrcholní politici vědí, co, zda, kde a jak prosazovat (s výjimkou proklamovaného boje proti nelegálním imigrantům, kteří o nás stojí zhruba tak, jako my o ně, ale který i tak zaujímá půlku příslušné kapitoly programového prohlášení).
Pokud má někdo jasnou agendu, je to prezident, jehož vliv na českou zahraniční politiku spolu s chaosem v Černínském paláci ještě poroste.
Už teď si může diktovat, kdo pojede na jaký velvyslanecký post a koho nechá doma. Už před lety pootočil kormidlo ku až podlézavé vstřícnosti k Rusku a k Číně. Není důvod, proč by na tom něco měnil.
V západních demokraciích o návštěvy Miloše Zemana nikdo nestojí, prezident si ale občas nějaké cestičky nachází. A tak například bude Česko zastupovat (opět) na blížícím se summitu NATO v Bruselu. Dá se čekat, že bude opakovat své mantry o nutné spolupráci s Ruskem v boji proti islámskému extremismu.
Na další obsah spatra pronášeného projevu si musíme počkat. Jisté je, že nervozita českých diplomatů s datem summitu stoupá.
Řada z nich se mimo záznam nijak netají tím, že část jejich agendy tvoří neformální vysvětlování toho, co že se to v Česku děje. Na summitech NATO se po projevech svého prezidenta soustřeďují přítomní diplomaté obvykle na to, aby partnery přesvědčili, že oficiální pozice České republiky je poněkud jiná, než jak právě slyšeli z úst českého vrchního velitele armády.
Andrej Babiš se jako premiér bez důvěry také podíval zejména na „povinné“ schůzky do Bruselu, bilaterální setkání byla za posledního tři čtvrtě roku spíše výjimečná.
Ani když důvěru získá, nikdo mu neumaže punc trestně stíhaného muže se zápisem ve svazcích StB, který poprvé od roku 1989 v Česku k podílu na moci vytáhl komunisty. Rešeršní oddělení západních demokracií totiž obvykle fungují lépe než ta česká (a tak by se neměla stát stejná chyba „v překladu“ jako u projevu německé kancléřky Angely Merkelové, kde zmínila vyhnání sudetských Němců, a čeští politici Zemanem počínaje se mohli přetrhnout aby ji za to, co ve skutečnosti neřekla, odsoudili).
A do třetice (či spíše do čtveřice) by měli Česko navenek zastupovat bratři v triku Hamáček a Poche, jeden v rozpolcené pozici, druhý v pozici neoficiální (kdy ho do jednacího sálu vrcholných schůzek ani nepustí).
Hamáček se dušuje, že jeho angažmá je sice dočasné (víme, jak to v kraji s tou dočasností bývá), ale že do doby, než resort převezme „normální“ ministr, bude ministerstvo fungovat plnohodnotně.
„Alfou a omegou naší zahraniční politiky zůstává zakotvení v západních strukturách, v EU a v NATO. Na tom se nic nemění. Lepší spolupráce v Evropě je klíčová také při řešení migrace. Máme-li být bezpečnou a úspěšnou zemí, potřebujeme aktivní diplomacii,“ odrecitoval očekávatelnou větu Jan Hamáček.
Čte se to hezky, ale jako by byl v pozadí slyšet posměšky z Pražského hradu, z podhradí i ze vzdálenějších paláců. Tam se jede jiná agenda.
Zájmy Ruska (a Číny) o dostavby českých jaderných bloků, další vyvolávání strachu z uprchlíků, démonizace Bruselu, nahlodávání smyslu transatlantické spolupráce, NATO nebo téma czexitu. Zmatek kolem ministerstva zahraničí (a šířeji v celé české zahraniční politice) tomu všemu jen prospívá.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
