Monitor hned proti vchodu do Galerie NTK v pražské Národní technické knihovně vypadá docela obyčejně. Ve skutečnosti jde o multimediální instalaci, která legálně proskenuje mobilní telefon každého nově příchozího a identifikační údaje v podobě metadat okamžitě zobrazuje právě na obrazovce.
„Jde o takzvanou MAC adresu, kterou má každý přístroj a lze jej podle něj jednoznačně identifikovat. Zobrazila se mi tu kvůli připojení na wifi třeba adresa hotelu v Koreji, kde jsem byl před třemi lety,“ říká o dílu švýcarského umělce Alexe Wengera iniciátor výstavy, německý kurátor expozice Global Control and Censorship Bernhard Serexhe.
Podle něj se tato data shromažďující i v reálném životě a třeba v kombinaci s informacemi z platební karty při placení v obchodě dokonalou zásobárnou informací, které technologické firmy dokáží velmi dobře zpeněžit.
Serexhe dal dohromady výstavu zhruba 40 děl různých umělců, kteří se zaměřili na téma cenzury, omezování svobod, sledování, kontroly a ztráty soukromí. Výstavu v pražské Galerii NTK je možné navštívit ještě několik posledních dní; potrvá do 26. července, pak putuje do dalších evropských měst.
„Je to výstava, která se týká techniky a vědy, ale zároveň je to i výstava angažovaná – o tom, jak se mění podoby svobody, jak se mění dozor nad společností,“ říká Milan Mikuláštík, kurátor Galerie NTK, která spolu s Goethe Institutem výstavu v Praze pořádá.
„S projektem jsme začali v roce 2013, kdy Edward Snowden odhalil to, jak jsme všichni každou vteřinu až totalitně sledování přes počítače a mobilní telefony,“ vysvětluje Serexhe, který se netají tím, že jsou mu nejrůznější sledovací metody proti mysli a mluví o „takzvané demokracii“ a „smart-totalitní společnosti“.
I když s jeho pohledem na svět, a pravděpodobně ani s jeho politickým přesvědčením nebude každý souhlasit, říká, že na výstavě neprezentuje sebe, ale vybrané umělce.
„Oni zde vyjadřují svůj názor na současnou formu demokracie. Nejde ale o politický názor, jde o díla samotná, v nichž se ukazuje, že je mnoho umělců znepokojeno otázkami sledování, ztráty soukromí, a prezentují to tak ve svých dílech,“ říká Serexhe.
Poukazuje například na dílo jiného švýcarského umělce Marca Lee – interaktivní instalaci, v níž se v reálném čase na plátně zjevují fotografie, kteří nahrávají uživatelé na sociální síť Instagram a každá čerstvě přidaná fotografie se na plátně okamžitě lokalizuje na konkrétní místo na zeměkouli, odkud byla pořízena.
„Každá taková fotka obsahuje geografická data, s přesností na několik metrů je tak možné zjistit aktuální místo pobytu uživatelů a uživatelek v okamžiku pořízení snímku,“ popisuje Bernhard Serexhe dílo s názvem Me.
„Snadno lze z fotografií vyčíst i způsob chování, styl života, i tato data se dále prodávají komerčním firmám,“ dodává německý kurátor.
Jeho kolegyně, kurátorka Lívia Nolasco-Rózsás, připouští, že ne každé sbírání dat musí být vždy špatné: „Chceme ale upozornit na nebezpečí a na to, že zacházení s daty by mělo být transparentní.“
Návštěvníkům představuje jiné dílo – černý monolit, který má připomínat známý výjev z filmu Vesmírná odysea 2001 Stanleyho Kubricka. „Uvnitř je tiskárna, která chrlí dlouhý seznam serverů, které jsou v Číně zablokovány či zakázány. Čínský autor je přesvědčen, že cenzura je koncem civilizace,“ popisuje objekt uprostřed místnosti.
I další exponáty si všímají nesvobodného přístupu k informacím v Číně, stranou ale nezůstávají různé metody sledování prostřednictvím kamer, ochota, s jakou o sobě informace sdělujeme, cenzura nebo získávání informací za pomoci mučení jako je waterboarding, výslechová metoda, k jejímuž používání se přiznala americká CIA.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
