Tomáš Hermann: Japonsko je krásné a místní berou karate jako jejich součást

S jakými cíli jste na mistrovství jel?
Osobně jsem chtěl projít hlavně přes první kolo. A pak se pokusit udělat hmatatelný výsledek. Nešlo mi ani až tak o medaili, ale chtěl jsem mít sám ze sebe dobrý pocit. Ohledně cílů jsem se držel při zemi.

Do turnaje se vám opravdu vstup povedl. První dva soupeře jste doslova deklasoval výsledky 8:0.
První eliminační zápasy se mi povedly. Měl jsem dobře nastavené tréninky a načasování. V obou zápasech jsem se navíc cítil velmi dobře a v celkovém souhrnu si vše dobře sedlo.

Prohrál jste až v semifinále turnaje. Co k zápasu říct?
Bojoval jsem s domácím Japoncem, který byl navíc přímo z Kóbe, takže šlo opravdu o domácího kluka. Zápas to byl hodně těžký, ale zároveň vyrovnaný. Šestnáct sekund před koncem jsem proti soupeři dokázal dobře zaútočit a podle mě to mělo být obodované. Bohužel rozhodčí byli jiného názoru. Bylo to hodně o štěstí.

A zápas o 3. místo?
Ten se odehrál až za dva dny po semifinále a naopak v tomhle zápase jsem neměl den. Možná jsem až moc chtěl vyhrát a doplatil na to. Šel jsem do všeho po hlavě. Soupeři jsem sice nic nedaroval a on to pocítil, ale šel jsem do toho až moc po hlavě bez taktiky.

V součtu jste tedy byl sám se sebou spokojený?
Ano. Ve výsledku jsem sice bez medaile, ale hodně ran jsem rozdal a málo inkasoval. Z tohoto pohledu jsem maximálně spokojený. (úsměv)

Turnaj měl vysokou úroveň? Co zájem diváků, když šlo o domácí sport?
Z Japonců jsem byl hodně nadšený. Je vidět, že si karate váží. A nejen karate. Japonci jsou obecně strašně pozitivní lidé. Turnaj se konal v hale, která je velikostí podobná budějcké sportovce. Během eliminací byla více jak z půlky zaplněná, na finálové dny byla plná, takže přišlo přes 1 000 fanoušků. Bylo pak hrozně těžké si někam sednout.

Bylo tedy v souhrnu znát, že turnaj v karate je tam brán jinak než v jiných zemích?
Přesně tak. Rozdíl byl velký. Japonci si toho sportu prostě váží. Jinde se jdou lidé třeba jen podívat ze zvědavosti, ale tady ví, o co jde a cítí to jako jejich součást.

V Japonsku jste byl poprvé?
Ano.

Jak na vás zapůsobilo v osobním životě?
Bylo to něco neuvěřitelného. Jsou to strašně slušní a uctiví lidé. Na ulici se zdraví a klaní se. Jsou také hrozně pozitivní a vlastně celý pobyt jsem si hrozně užíval, protože tam panovala pohoda. Smál jsem se a čerpal sílu z toho prostředí. Není to jako u nás, kde je všude stres a spěch. Moc se mi tam líbilo.

Cestovali jste? Stihli jste se někam podívat?
Bohužel moc času nebylo, takže jsme většinu strávili v Kóbe. Pár výletů po okolí nebo do Ósaky jsme ale zvládli. Ósaka je větší město, které je hned u Kóbe. Prostředí tam je pěkné, čisté a upravené. Byl jsem překvapený z toho, že tam nenajdete odpadky na zemi. Je to jiná kultura a je to znát.

Co gastronomie?
Ve většině restaurací mají anglické menu, takže jsme si dokázali objednat (úsměv). Překvapilo mě ale, že Japonci moc nemluví anglicky. Ptali jsme se na to a údajně to je kvůli tomu, že většinu života stráví jen v Japonsku a jiný jazyk nepotřebují. Jídla tam měli hrozně zdravé. Oproti nám úplně něco jiného. Rýže, ryby, kuřecí… měli jsme i místní luxusní Kóbe steak, který je zakázáno vyvážet. A je to delikatesa. Jídlo jsem si také hodně užíval.

Na co budete nejvíc vzpomínat?
Nadchlo mě to jako celek. Od toho, jak jsou slušní, tak po mentalitu. V Japonsku si člověk nemusí úctu zasloužit, protože Japonci jsou sami o sobě slušní a uctiví. Asi si vzpomenu i na cestu, protože jsme museli několikrát přestupovat a využili jsme letadlo, loď i hromadnou dopravu. Musím poděkovat vedoucím výpravy. Hlavní trenér byl Marek Kubín a o nás se starala Lucka Veithová. Oba se o nás fantasticky starali a my závodníci jsme se mohli soustředit pouze na své výkony. To byla taky paráda.

Které velké turnaje vás dále čekají do konce roku?
V září je to Budapešť Open a pak bych měl letět na turnaj do Portugalska. Hlavní cíl je nominace na mistrovství světa WKF, o které se sice bude teprve rozhodovat, ale pevně věřím, že v ní nebudu chybět. (úsměv)