Nerozumím tomu, že jste se nebránili, říká sovětský voják z roku 1968

V noci na 21. srpna 1968 vtrhla do naší země vojska Varšavské smlouvy. Československo bylo přepadeno půl milionem vojáků ze SSSR, Maďarska, NDR, Polska a Bulharska.

Historici spočítali, že v přímém důsledku okupace vojsk Varšavské smlouvy zemřelo do konce roku 1968 přesně 137 Čechoslováků, přičemž zhruba osm desítek zahynulo v prvních dnech po 21. srpnu.

Byli zastřeleni nebo přejeti vojenskou technikou. Jednou z obětí mohla být i Petra Erbanová. Chtěla položit květinu, policisté na ní křičeli, ať vypadne.

Střelba v podloubí Liberce

Jedním z měst, kde sovětská okupace zanechala největší spoušť, byl severočeský Liberec. V centru města okupační vojáci vraždili bezbranné obyvatele. Zůstalo zde ležet devět zastřelených a desítky raněných a rozbořené domy.

Dvacetiletou zubní laborantku Petru Erbanovou nejdřív napadlo, že se jedná o nějaké běžné vojenské cvičení. Říkala si, jací jsou ti vojáci chudáci, že musejí tak brzy vstát. Hluk ale neustával. Co se děje se dozvěděla později z rozhlasu.

Petra Erbanová v roce 1968. ZDROJ: Paměť národa

Do města pod Ještědem dorazili sovětští okupanti. Petra nedbala varování babičky a jako každý den časně ráno vyrazila do práce do centra Liberce: „U radnice postávala velká spousta lidí. Křičeli, nadávali, hrozili pěstmi. Několik lidí házelo z lešení na projíždějící tanky rajčata,“ vypráví Petra Erbanová.

Od radnice se s kamarádkou dostaly na Šaldovo náměstí. Dnešní Sokolskou ulicí se valily tanky a obrněné vozy. Dva vojáci z jednoho tanku zahájili střelbu.

„Prchali jsme do podloubí. Někdo tam začal hrozně křičet a válet se na zemi. Chtěla jsem odtud utéci, ale najednou jsem spadla. Vstala jsem a zase jsem spadla. Koukla jsem se na nohu a z ní čišela krev. Měla jsem roztržené lýtko, nemohla jsem se postavit. Noha byla jako kus hadru.“

Petru odvlekli do průchodu nejbližšího domu, a když střelba ustala, odnesli jí dva muži do liberecké nemocnice. V koleni jí uvízla kulka. Nohu v nemocnici operovali až po delší době, přednost dostaly těžší případy zranění.

Pamětnice dodnes s vděkem vzpomíná na lékaře a sestřičky, kteří s obrovským nasazením během pár hodin ošetřili desítky těžce raněných. Následky vážného úrazu pociťuje dodnes: „Chodit mohu, ale při delší námaze mám pocit, že šlapu do prázdna. Je to nepříjemné.“

Možná ještě bolestivější je ale její vzpomínka na první výročí srpnové okupace. Když chtěla v srpnu 1969 položit květinu k pomníčku jedné z obětí, dva neznámí muži jí kytku vyrvali a křičeli na ni, ať kouká zmizet, pokud nechce mít potíže. Pamětnici šokovalo, jak moc se za rok změnila atmosféra.

Další rok už žádné pomníčky neexistovaly.

Invaze vypadala jako sci-fi

Sergej Magid se narodil v roce 1947 v židovské rodině v Leningradě (dnes Petrohrad). Studoval angličtinu, miloval západní hudbu, obdivoval Beatles.

Na vojnu ho povolali ve dvaceti letech: „Bez přehánění, sloužili tam vojáci, kteří elektřinu viděli poprvé až v kasárnách,“ vypráví pro Paměť národa.

Před nástupem do letadla prošel politickým školením, kde mu velitelé oznámili, že Sovětský svaz musí zachránit bratrskou zemi před invazí imperialistů z Německa, kteří se v tancích valí od Plzně do Prahy.

Způsob, jak si tyto informace potvrdit neexistoval. „Věděl jsem, že lžou. Ale dokonce i já, který jsem nenáviděl komunisty, jsem si myslel: ,Panebože, německý tanky v Československu?! Kdo ví?‘ Dokážete si představit, co si mysleli ti méně vzdělaní kluci? A navíc, když nám říkali: ,Chceme zachraňovat. Nechceme dobývat. Nechceme okupovat. Jsme ušlechtilí rytíři.‘ V tom byla tragédie sovětských vojáků,“ vysvětluje Magid, který se s jednotkou přemístil do západního Běloruska, kde nastoupili do transportních letadel.

„Československé hranice jsme překročili ve vzduchu, ve tmě. Spousta z nás věřila, že letíme do severního Kazachstánu na manévry. Sjeli jsme na nějaké letiště. Pak jsme se dozvěděli, že je to Ruzyně. Byla tma. Viděli jsme jen světla tanků a světla náklaďáků, které vyjížděly. A baterky. Takže všechno bylo jako v nějaké americké sci-fi,“ vypráví.

První, co spatřil, když otevřel poklop tanku, byla cedule s nápisem Pozor vlak. Ráno se kolem tanků srocovali lidé, což prý vojáky děsilo. Měli strach, že je lidé vytáhnou ze strojů a rozsápou na kusy, přitom oni je přeci přijeli „zachraňovat“.

Vzpomíná si i na diskuze se studenty, a musel se už tenkrát smát: „Bylo to opravdu komický. Ti chudáci Češi a chudáci Rusi nevěděli, s kým mají tu čest. Nesli transparent s nápisem ,Ivan, idi domoj!‘ Jméno Ivan bylo tehdy u nás populární asi jako v Čechách Blažej. Nikdo to jméno neměl. Ivan byl hrdina nějaký ruský byliny. Všichni jsme se tomu smáli. Pak ti demonstranti šli k jedné skupině našich. Ta skupina pocházela někde od Uralu. Tak padesát procent z nich si myslelo, že jsou v Polsku. Studenti na ně začali mluvit. O čem? O existencialismu! Tam stál student a mluvil o Sartrovi, Heideggerovi, o odcizení. On byl pro ty ruský vojáky jako divoch. Mluvil rusky, ale nějakými nelidskými slovy,“ vypráví pro Paměť národa Magid.

Popisuje i další příklad v jeho očích nepochopitelného odboje proti okupantům: „Před kasárny byla ocelová brána. Každé ráno byla namalovaná pěticípá hvězda a uvnitř hákový kříž. Byl to odboj, ale hloupý odboj, protože sovětský vojáci tomu rozuměli, že to dělají fašisti.“

Sergej Magid i po letech tvrdě Čechoslováky kritizuje za to, že se nebránili. Podle něj Rusové se svou mentalitou to nedokáží pochopit: „Češi mi říkají, že jsou národ malý a slabý a tak dále. Jste neustále oběť někoho. Obec Hitlera, Stalina a pak Brežněva. Podívejte se na Finy, ty se ruské zrůdě ubránili. Jich byly tři miliony, vás patnáct milionů,“ říká publicista Magid, který se oženil s dívkou bývalého československého politického vězně a po roce 1990 se rodina přestěhovala do Prahy.

Krvavá vlajka od rozhlasu

Petr „Kim“ Maišaidr, narozený 1940, jako dítě do žádného oddílu nechodil. Skauty znal jen ze starých časopisů Junák. Do oddílu vstoupil až v dospělém věku, s přáteli založil na jaře roku 1968 ve Vysočanech 43. oddíl.

V červnu 1968 složil skautský slib a v srpnu vedl první oddílový tábor. To ráno, kdy do Prahy dorazily tanky okupantů, vyrazil Petr Maišaidr z Vysočan do centra Prahy: „Sbalil jsem nůž – rybičku, obvazy a kolem těla jsem si omotal vlajku, kterou jsme měli na skautském táboře,“ vypráví.

Dorazil k budově rozhlasu a pomáhal stavět barikádu z tramvaje. Tanky okupantů nakonec přehradu „rozšmelcovaly“, z náklaďáku vytekla nafta, někdo prosekal krumpáčem sud na tanku, a obrněný stroj začal hořet.

Petr Maišaidr se skauty v roce 1979 

Petr Maišaidr pomáhal s odnášením raněných lidí k sanitkám. Dodnes má před očima dívku s ustřeleným kolenem. Z blízkého agitačního střediska sebral československou vlajku, tu přinesenou z domova ve vřavě u rozhlasu ztratil, a namočil jí do krve zabitých lidí ležících v průjezdu.

Už v tu chvíli věděl, že vlajka s krví obětí poslouží při skautských slibech: „Ve skautském slibu zní, že skaut je připraven bránit svoji vlast. Tato vlajka potřísněná krví by měla být trvalým symbolem. Skautský slib se skládá nad státní vlajkou, na základy skautingu a na Písmo svaté jakožto symbol duchovních hodnot. Takže právě proto jsem tu vlajku namočil a od té doby na ni skauti mého oddílu slibují,“ vypráví „Kim“ Maišaidr.

Po roce 1970, kdy byl Junák komunisty opět rozpuštěn, svolal rodiče třiceti dětí z oddílu a nabídl jim, že pokud chtějí, bude pokračovat ilegálně. Přihlásily se asi dvě třetiny.

Dál jezdili na tábory, udržovali skautské zvyklosti. Vlajku potřísněnou krví mohl znovu veřejně vytáhnout až po roce 1989. Ukázal jí 14. ledna 1990 při vzpomínkovém shromáždění k 21. výročí sebeupálení Jana Palacha na Václavském náměstí.

Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.