Československá tisková kancelář byla v roce 1968 zdrojem otevřených informací pro česká i zahraniční média. „Pražské jaro“ probíhalo za zdmi redakcí už několik let, i když skryté před zraky široké veřejnosti. HlídacíPes.org zveřejňuje vzpomínky někdejšího šéfredaktora ekonomické redakce ČTK a člena Šikovy reformní ekonomické komise Vladimíra Brabce na 50 let staré události.
„ČTK byla obsazená zvláštním oddílem Rudé armády. Ten měli zřejmě připravený dříve, ale asi bez dokonalého průzkumu, protože obsadili pouze hlavní budovu a až v noci z 21. na 22.srpna,“ vzpomíná 94letý Vladimír Brabec na den, který pro něj ukončil nadějně nastartovanou reformu socialistické ekonomiky, které se v ČTK věnoval s kolegy více než pět let.
„ČTK nikoliv beze zbytku, ale celkem jasně fandila Dubčekovi a tzv. socialismu s lidskou tváří. Ten byl u nás v ekonomické redakci interpretován jako idea profesora Šika, tedy totální změny socialistického systému směrem k efektivitě, otevřenému trhu a demokratizaci společnosti, jejímž cílem bylo postupné dosažení demokracie,“ popisuje atmosféru v České tiskové kanceláři v roce 1968.
„Četka“ tou dobou už fungovala jako organizace ekonomicky nezávislá na státu, která prodávala informace československým podnikům. Pražské jaro se pak v ČTK projevilo odvoláním dosavadního ředitele Miroslava Sulka a jeho nahrazením Jindřichem Sukem, kterého do vedení kanceláře zvolili sami zaměstnanci.
O invazi okupačních vojsk se Vladimír Brabec dozvěděl na dovolené, kterou s rodinou trávil na Nové Živohošti. „Ještě před úsvitem se ke mně doneslo, že rádio vysílá zprávy o invazi sovětských vojsk. Auto jsme neměli, ale naštěstí jsem chytil přívoz a pak stopoval až do Prahy. Do budovy ČTK jsem se dostal krátce před polednem,“ popisuje překotné srpnové události.
„První den ČTK ještě nebyla obsazená. Takže jsme normálně vydávali zpravodajství, které jasně podporovalo Dubčeka a také jsme vydali vládní prohlášení o tom, že sovětská intervence odporuje mezinárodnímu právu. Druhý den, ale přišel zlom. Ráno jsme přišli do práce a ČTK byla obsazená zvláštní jednotkou Rudé armády. Náčelník měl důstojnickou funkci, seděl dokonce v mé kanceláři, jak jsem posléze zjistil, ale nás do budovy nevpustili,“ vzpomíná šéfredaktor Brabec na moment, který spustil události jak vystřižené z dobrodružného filmu.
Několik členů vedení ČTK se sešlo a snažilo se vymyslet plán, jak zachovat spojení mezi redakcemi, ale hlavně se světem.
„Zjistili jsme, že Rusové nemají dobrý průzkum, protože obsadili jen ústřední budovu ČTK u Václavského náměstí, takže běžné zpravodajství jsme začali dělat ze Slavíčkovy ulice v Bubenči, kde sídlila redakce monitoringu a bylo tam vybavení potřebné k vnitřnímu spojení. Nikoliv však k mezinárodnímu.“
„Co ted? Dumal jsem a pak mě napadlo, že oslovím svého souseda Františka Navrátila, který za války sloužil u RAF a dělal v zahraničním obchodě. Ptal jsem se ho, jestli by nevěděl o nějakém prostoru, kam by se daly umístit naše vysílačky pro zahraničí. Doporučil, že v Žitné ulici má jeden sportovní obchod v prvním patře velký sklad a ten nám jeho vedoucí dal k dispozici.“
Sklad částečně vyklidili a ČTK si v něm nainstalovala vysílačky pro vysílání v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině, ale bohužel i ruštině.
„Blbci jsme tam dali i ruské vysílání, to byla velká chyba, nějak mi to v tom shonu nedošlo. Zkrátka jsme přesunuli celý export komplet do Žitné ulice. A okamžitě začali vysílat na plné pecky. Na západ na východ, na všechny strany,“ popisuje Brabec, který s kolegou Dušanem Provazníkem převzal operativní vedení ČTK a pokračuje: “Rusové si nedokázali po celou dobu tohoto provizorního vysílání na Západ, které jsme nazvali Svobodná četka zjistit, odkud ho provozujeme.“
Do hlavní budovy ČTK se redaktoři vrátili až po několika týdnech. Ve stole své kanceláře pak Vladimír Brabec našel papír a na něm rusky napsanou báseň, která začínala slovy – Izvini Prago.
„Ještě nějaký čas jsme dál pracovali pod vedením Jindřicha Suka. V dubnu 1969 nahradil Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ Gustáv Husák. Ten nelenil a do tisku okamžitě zasahoval,“ popisuje Brabec, jak si jeho a šéfredaktora Suka pozval Husák na jednání do jednoho ze salónků Autoklubu ČSR v Opletalově ulici a snažil se je získat pro spolupráci:
„Řekl: ‚Když veřejně deklarujete, že nadále budete podporovat mou politiku, tak zůstanete ve svých funkcích.‘ Měli jsme tuto ‚nabídku odpustku‘ sdělit ostatním v Četce, ale ještě v Autoklubu jsme se se Sukem shodli, že jdeme s Dubčekem. V ČTK jsme nic neřekli a jelo se pro Dubčeka, což pak mělo své následky.“
Gustáv Husák zanedlouho odvolal Jindřicha Suka a šéfredaktorem ČTK jmenoval Otakara Svěrčinu, bývalého zpravodaje ČTK v Bonnu a oddaného komunistu. Podle Brabce existoval pro jmenování Svěrčiny ještě zvláštní bonus.
Jak se jeho kolegové dozvěděli, Svěrčina údajně dostal začátkem roku 1968 ještě jako německý zpravodaj ČTK soukromý dopis od někdejšího starosty Západního Berlína a pozdějšího západoněmeckého kancléře Willyho Brandta. Dopis byl adresován Alexanderu Dubčekovi.
„Brandt v tom dopise měl sdělovat důvěrné informace od západoněmeckých tajných služeb, které varovaly před tím, že v Moskvě chystají zásah dproti Československu. Jenže Otakar Svěrčina místo, aby dopis osobně doručil Dubčekovi, tak ho předal Vasilu Bilakovi (jeden ze signatářů tzv. Zvacího dopisu pro vstup okupačních vojsk – pozn. red.),“ tvrdí Brabec.
On sám byl po nástupu O. Svěrčiny odvolán z funkce šéfredaktora ekonomické redakce i z vedení ČTK. Byl mu zakázán vstup do hlavní budovy ČTK, nicméně mohl v agentuře ještě dva roky zůstat jako redaktor měsíčníku Vítáme vás v Československu, kam psal po různými pseudonymy. Po dvou letech komise ÚV KSČ zjistila, že je stále zaměstnancem ČTK a byl jako tzv. osmašedesátník okamžitě vyhozen.
Do sametové revoluce pracoval v Komunálních službách. V roce 1990 pak s bývalými kolegy z ekonomické redakce ČTK založili Hospodářské noviny.
Jako zástupce šéfredaktora pak Brabec doprovázel Alexandera Dubčeka, coby porevolučního předsedu parlamentu na zahraniční cestu do Moskvy.
„Měli jsme tehdy několik společných hodin, abychom se k událostem roku 68 vrátili. Samozřejmě jsem se ho ptal, proč tehdy v Moskvě podepsal tzv. Moskevský protokol. Vyprávěl mi, čím ho strašili,“ popisuje Vladimír Brabec:
„Dubček mi řekl, že se nenechal přesvědčit až do chvíle, kdy pozvali Ludvíka Svobodu. Ten mu prý řekl: „Sašo, snad si nechceš vzít na svědomí občanskou válku. Když nepodepíšeš, tak bude občanská válka.“
To byl podle Vladimíra Brabce argument, který Dubčeka nakonec přesvědčil k podpisu Moskevského protokolu, který otevřel cestu k normalizaci a diktátu Moskvy na dalších 21 let.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
