Najel do něj v Liberci tank. Myslel jsem, že umírám, vzpomíná Jan Šoltys, svědek srpnových událostí 1968

Kde jste trávil srpnové dny v roce 1968?
I když jsem z Popravu, v Liberci jsem tehdy ve svých dvaceti letech studoval vysokou školu a přes prázdniny jsem zde zůstal a pracoval v Harcově.

Jak jste se o vstupu armád na naše území dozvěděl?
Bydlel jsem na ubytovně v ulici Lazebnický vrch a v ráno mě probudil kamarád slovy - Vstávej, jsou tu Rusáci. Já po něm hodil papuči a odsekl, ať mě nechá spát. Usnout jsem ale už nemohl, jelikož jsem slyšel hukot letadel. A okamžitě jsem vyrazil na náměstí.

Uvědomoval jste si tehdy, co se děje?
Určitě ne. Na náměstí bylo již mnoho lidí a já se tam setkal se svou přítelkyní. Šla si odnést věci do kanceláře a já na ni čekal pod podloubím. Sedl jsem si na zábradlí a pozoroval kolonu tanků.

Cítil jste strach, nebo nenávist?
To ani ne. Na náměstí jsem viděl vojáka. Byl to mladý hoch a byl celý uplakaný. Bylo mi ho v tu chvíli opravdu líto. Oni za to osobně nemohli, ani nevěděli, kde jsou. Pouze plnili rozkaz.

Všechno ve mně praskalo, tank mě táhl za sebou

Kdy došlo ke střetu s tankem?
Právě kolem nás projížděly tanky. Tehdy byly na náměstí ještě koleje a při jízdě jeden tank vybočil a jel směrem na mě. Stačil jsem akorát seskočit ze zábradlí a už jsem cítil, jak ve mně vše praská. Upadl jsem vedle tanku, ale kabát se mi zamotal do pásu a tank mě ještě několik metrů táhl. Měl jsem tehdy velké štěstí, že mi pomohl nějaký manželský pár. Chytili mě za ruku a zatáhli do podloubí. Zachránili mi život, jinak by mě další tanky přejely. Muselo se to stát přibližně v šest hodin a pět minut, jelikož v té době se mi zastavily hodinky, asi jsem s nimi praštil o zem.

Celou dobu jste byl při vědomí?
Ano, ležel jsem na zemi, za levým uchem jsem měl svou nohu, všude byla krev. Nemohl jsem se nadechnout, zatmělo se mi před očima a říkal jsem si, že umírám. Zvláštní bylo, že jsem v tu chvíli byl v klidu, byl jsem s tím smířený. Racionálně jsem tehdy přemýšlel, že mám asi propíchnutou plíci. Jenže pak se mi povedl malinký nádech, pak druhý a pak už jsem začal opět věřit, že přežiju.

Jak jste se dostal do nemocnice?
Odvezl mě kamarád Láďa Rychtů, který byl závodní jezdec. Naložil mě tehdy do auta ještě s dalšími lidmi a kličkováním mezi tanky nás dostal do nemocnice.

Zlomená pánev, otevřená zlomenina a mnoho pohmožděnin

Jaká jste utrpěl zranění?
Měl jsem otevřenou zlomeninu stehenní kosti, dokonce byl malý kousek kosti úplně mimo. Dále jsem měl zlomenou pánev, pohmožděné břicho a hrudník. Rány jsem utrpěl i na hlavě a má vlastní kost mi probodla i, jak by to nazval, vercajk.

Jak dlouho jste byl v nemocnici?
Přibližně tři měsíce. Ten den jsem strávil mnoho hodin na operačním sále, před uspáním mě doktor upozornil, že se prospím a já začal pořádně vnímat až po deseti dnech. Když jsem zkoušel po mnoha týdnech opět chodit, pomáhal jsem si trhavými pohyby v ramenou. Přišel mě tehdy navštívit bratr a ptal se, co to děláš pipuš a já odpověděl, že se učím létat. Mimochodem oslovení pipuš mi pak mezi kluky v nemocnici zůstalo.

Myslíte, že tank do vás najel úmyslně?
Na tuto otázku se mě ptali i vojenští vyšetřovatelé. Tak to ale nebylo. Myslím, že na vině byly koleje, na které plnou vahou tank najel. Ten chlapec v tanku to neudělal naschvál. Chybou podle mě bylo, že nezastavil, ale pokračoval v cestě.

Změnil jste po této události názor na Sovětský svaz?
Později jsem začal pracovat jako družstevník a jednou za mnou přišla i komise, která se mě ptala, jaký mám názor na vstup spojeneckých vojsk. Předsedovi do očí jsem tehdy řekl, zda je normální. Dovolil jsem si i říci, že je nenávidím, a že on by je taky nemiloval, kdyby se mu stalo to, co mě. Věděl jsem, že mi za to mohl hrozit i kriminál, ale nechali mě být. Obecně si ale myslím, že je velký rozdíl vinit za tehdejší činy Sovětský svaz nebo jen Rusko.