Invaze vojsk varšavské smlouvy ze srpna 1968 měla více obětí, než se dosud tušilo. Historici spočítali oběti sovětských vojsk až do června 1991.
Už před několika lety přišli historici z Ústavu pro studioum totalitních režimů s novou informací o počtu lidí, kteří od 21. srpna 1968 do konce roku 1968 zemřeli v přímém důsledku okupace.
V tomto období zemřelo 108 lidí. Při započtení dalších obětí až do června 1991 je číslo ale výrazně vyšší.
Největší ztráty byly po střetu sovětských vojáků s neozbrojeným davem v okolí budovy Československého rozhlasu v Praze.
Oběti byly hlášeny nejen i z jiných míst Prahy a dalších měst a obcí (z Liberce, Brna, Bratislavy, Košic, Popradu a dalších).
Jen první den okupace byly zraněny desítky osob, mnoho z nich těžce. Celkem si okupace Československa podle historiků do konce roku 1968 vyžádala 108 mrtvých, zhruba 500 těžce a stovky lehce zraněných.
Původní průzkumy uváděly o čtrnáct obětí méně.
Za období od 1. ledna 1969 do 21. června 1991 zahynulo v Československu důsledku autonehod způsobených přesuny sovětské vojenské techniky 248 lidí.
Plyne to z výsledků bádání historiků Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha z Vojenského historické ústavu.
„To znamená každý měsíc jedna oběť. Samozřejmě na tyto počty připadá neznámý a mnohem vyšší počet zraněných, někdy s doživotními následky,“ řekl serveru HlídacíPes.org Prokop Tomek. Četnost autonehod je podle něj možné odhadnout na jednu nehodu na každé dva dny.
Sovětská vojska se na žádná povolení pro průjezd svých konvojů neptala.
„Československá strana nebyla zpravidla informována o sovětských přesunech. Ty se děly za běžného provozu, s výjimkou například přesunů tanků na podvalnících a podobných rozměrných nákladů,“ připomíná historik Prokop Tomek asi jediné výjimky, kdy byla tehdejší Veřejná bezpečnost přizvaná k tomu, aby pomohla zajistit bezpečnost přepravy.
„Československá strana původně požadovala právo na informaci či možnost schválení přesunů, což ale při jednáních o smlouvě v září 1968 Sověti tvrdě odmítli. Zjednodušeně pro nepřípustnou zvědavost kontrarevolucionářů,“ říká Prokop Tomek.
Občany podle historiků ohrožovala řada dalších rizik: mnohdy špatný technický stav vozidel, nevhodnost těžkých vozidel pro běžný provoz na civilních komunikacích, špatná vycvičenost sovětských řidičů pro podmínky civilního hustého provozu, neznalost nebo ignorování předpisů, alkohol, únava, špatná organizace přesunů.
„Ne všechny autonehody zavinila sovětská strana a při autonehodách zahynulo i velké množství sovětských vojáků. Jejich identita je známa jen zčásti,“ dodává Prokop Tomek.
Sovětská armáda měla na na území Československa od roku 1968 do počátku 90. let celkem 33 posádek, například v Děčíně, Mimoni, Turnově, Mladé Boleslavi, Milovicích, Trutnově, Bohdanči, Vysoké Mýtě, České Třebové, Rokytnici v Orlických horách, Šumperku, Jeseníku, Bruntále, Krnově, Libavé, Nových Zámcích, Rožňavě, Frenštátě pod Radhoštěm, Olomouci, Týništi nad Orlicí.
Kromě toho byly po republice rozmístěny i sklady a letiště. Sovětská armáda si zřídila nemocnice a využívala pět výcvikových prostorů: Mimoň, Libavá, Lešť, Mladá a Malacky.
Celkem Československo k 30. červnu 1991 v 925 transportech opustilo 73 500 vojáků a 39 000 rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice. Poslední železniční transport přejel československou hranici 21. června 1991.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
