Útoky na novináře jsou tu stále častější, říká novinářka z Polska. To dál padá v žebříčku svobody tisku

O Polsku bylo v českých médiích za posledních pár let hodně vidět a slyšet. Většinou v negativních souvislostech. Země za poslední tři roky klesla v žebříčku svobody tisku organizace Reportéři bez hranic o celých 40 příček.

„Když jsou v Polsku protivládní protesty a přepínáte mezi oběma typy médií, je to jako by každý informoval o úplně jiné události. Veřejnoprávní tvrdí, že to je pokus o převrat, komerční říkají, že lidé demonstrují na ochranu ústavy,“ popisuje své divácké postřehy Beata Bielová, sama také novinářka, která se věnuje i vzdělávání novinářů a mediální výchově na polských školách.

V rozhovoru pro HlídacíPes.org připouští, že Polsko nemá žádnou strategii, jak zvýšit mediální gramotnost obyvatel a schopnost rozpoznat dezinformace. Zároveň ale vysvětluje, proč je prokremelská propaganda v Polsku méně úspěšná než třeba v Česku:

„Máme třeba polskou verzi serveru Sputnik (Kremlem financovaný web s mutacemi v řadě zemí včetně Česka, pozn. red.), ale vůbec nikdo ho nebere vážně, má nulový efekt na veřejnou debatu,“ říká.

Rozhovor probíhal shodou okolností v době, kdy Český rozhlas zrušil post stálého zpravodaje ve Varšavě. Beata Bielová připouští, že ani zájem Poláků o Česko není nijak velký.

„Média o Česku informují jen, když se děje něco velkého, třeba volby. Je to chyba, protože řada polských událostí není izolovaná od dění jinde. Politici mluví o Visegrádské čtyřce. Nemyslím, že ještě existuje politicky, ale určitě existuje v rovině sociálních fenoménů, šíření dezinformací a podobně,“ dodává.

Dobrá veřejnoprávní investigativa? Nevzpomínám si

Jak jsou na tom polská média – hlavně ta veřejnoprávní – po třech letech od chvíle, co nastoupila vláda strany Právo a spravedlnost? Co to udělalo s jejich zpravodajstvím, s investigativou?
Vidím to samozřejmě jen jako divák, protože jsem ve veřejnoprávních médiích nikdy nepracovala, ale obecně měla veřejnoprávní média v Polsku vždy problém s politikou a s rozkrýváním kauz. Skutečně mě nenapadá žádný kvalitní investigativní program vytvořený veřejnoprávní televizí.

Ani před rokem 2015?
Ani tehdy. Televize dělala nějaké dokumenty, těch se ale objevuje stále méně. A když už něco opravdu mělo vysokou kvalitu, vždy to vyrobila komerční média. Management polských veřejnoprávních médií vybírají politici a je to hra, kterou hrají všichni – vyměnit šéfa zpravodajství, aby bylo „přátelštější“ a podobně. Ještě nikdy ale veřejnoprávní média nebyla tak zpolitizovaná, tak zaujatá.

Říkáte, že se vám o situaci v polské veřejnoprávní televizi a rozhlase těžko mluví, protože nejste insider. Jaký je ale váš čistě divácký dojem?
Dívám se ně stále méně. Už si ani nepamatuji, kdy jsem si naposledy pustila veřejnoprávní stanici, abych se dozvěděla, co se děje. Je tam tolik zabarvených výroků a adjektiv, která používají ve zpravodajství, předstírají, že mluví s odborníky, i když jsou to ve skutečnosti politici.

Kdy konkrétně třeba veřejnoprávní média pokryla nějakou událost zásadně jinak než ta komerční?
Když jsou v Polsku protivládní protesty. Když přepínáte mezi oběma typy médií, je to jako by každý informoval o úplně jiné události. Veřejnoprávní tvrdí, že to je pokus o převrat, komerční říkají, že lidé demonstrují na ochranu ústavy. Třeba loni při velkém protestu mladých zdravotníků: komerční média to podávala jako příběh o mladých lidech, kteří se hlásí o svou příležitost a chtějí něco dokázat.

Veřejnoprávní média se naopak snažila dokázat, že doktoři nevydělávají tak málo, jak sami tvrdí, a jako argument použila to, že někteří zdravotníci jeli na dovolenou do Afriky. Co už ale divákům neřekli, bylo, že ti lékaři v Africe pracovali a pomáhali tam.

Válka nervů s úřady

Neměly ty poslední tři roky žádný pozitivní efekt ani v tom, že by se komerční média sjednotila? Že by zkrátka ve snaze dělat kvalitní novinařinu a fact-checking vládních kroků postupovala společně?
Polská média nikdy nebyla jednotná. Ta komerční jsou velmi mladá, panuje mezi nimi tuhá konkurence, a možná proto v Polsku moc dobře nefungují nějaké novinářské asociace a podobné mediální instituce. A to se jen tak nezmění. Já jsem ale optimistka a vidím v současné době šanci pro kvalitní novináře. O Polsku se v současnosti rozšířila u spousty lidí představa, že u nás panuje cenzura a že nemůžete psát, co chcete. To vůbec není pravda.

Zkuste si otevřít nějaký týdeník, pustit komerční televizi, píše a mluví se úplně o všem. Takže budoucnost samotných novinářů, profesionálů, tak černě nevidím. Problém je u publika – to neví, čemu a komu má věřit. Navíc, když politici útočí na novináře, lidé pak mají pocit, že to můžou nebo mají dělat taky. Není to rozhodně pohodlná práce.

Dá se v tomhle srovnávat Polsko se Spojenými státy v éře Donalda Trumpa, který velkou část médií považuje za veřejného nepřítele?Ne. K útokům na novináře v Polsku dochází stále častěji, naštěstí zatím jen k těm verbálním. Ale nemyslím, že jsou média považovaná za veřejného nepřítele, jen lidé tradičním médiím věří stále méně a obracejí se k alternativním zdrojům, nebo média úplně přestanou sledovat a vytvářejí si názor na základě emocí.

Takže neexistuje nic jako státní bojkot některých médií? Na Slovensku to zkoušel třeba expremiér Fico, útoky na vybraná média nesympatická vládě známe i z Česka…
Ano, stává se, že pošlete dotaz na nějaký úřad a na odpověď čekáte týdny nebo vás nepustí na tiskovku. Je to takové nepřímé šikanování novinářů, neútočí na vás, ale tvrdí vám, že potřebují čas na vypracování odpovědi. Vy přitom víte, že to zdaleka tak dlouho trvat nemusí.

Působíte v organizaci Fundacja Reporterów. Jak pomáháte novinářům v Polsku?
Nadace existuje osm let a nejdřív se snažila pomáhat novinářům ve východní Evropě, na Ukrajině, v Gruzii a podobně. Teď se ale naše činnost obrátila hlavně dovnitř Polska, vzděláváme studenty žurnalistiky, založili jsme investigativní platformu pro všechny země Visegrádské čtyřky. Činnost nadace platí různé granty, třeba z Německa nebo Spojených států.

Soros musí být na mizině

Není tohle zahraniční financování problém, munice pro vaše odpůrce, fanoušky Práva a spravedlnosti? Vidíme už dlouho, jak ostře vůči neziskovkám (a zvlášť těm s penězi z ciziny) postupuje třeba v Maďarsku Viktor Orbán…
My jsme zatím z ultra-konzervativních kruhů neslyšeli ani slovo kritiky. Tým nadace je složený ze zkušených novinářů a každý je z jiného typu média, takže není tak snadné na nás útočit.

Nejen Orbán, ale i politici na Slovensku či Česku našli pomyslné „ztělesnění zla“ v osobě finančníka a filantropa George Sorose. Jaké renomé má v Polsku?
I v Polsku se objevují příběhy o tom, jak pouliční protivládní protesty platí Soros nebo že když byl protest se svíčkami, tak že on ty svíčky lidem koupil. Soros teď musí být úplně na mizině, protože „zaplatil“ tolik protestů v Polsku, Rumunsku a jinde… (smích).

Soros je jedním z klasických témat takzvaných dezinformačních či konspiračních webů, které také často šíří kremelské vidění světa. Jak velkým a jak celospolečenským tématem jsou v současném Polsku dezinformace, falešné zprávy?
Občas se to téma objeví, ale Polsko je v trochu specifické situaci. Polsko není anti-ruské, není proti obyčejným Rusům. Zato je proti současnému Kremlu a Putinovi. Takže šířit prokremelskou propagandu je o dost těžší. Máme třeba polskou verzi serveru Sputnik (jeden z prokremelských webů s mutacemi v řadě zemí včetně Česka, pozn. red.), ale vůbec nikdo ho nebere vážně, má nulový efekt na veřejnou debatu.

Dezinformace v Polsku taky často nejsou spojené s politikou, ale třeba se zdravím. Vezměte si třeba konspirační teorii proti prezidentské kandidátce Hillary Clintonové z roku 2016, takzvanou „Pizzagate“. V Polsku o ní informoval jediný bezvýznamný server, v Česku to byly desítky webů. Třeba na Slovensku můžou fungovat dezinformace očerňující NATO. V Polsku by to ale tak dobře nefungovalo, protože většina společnosti je pro NATO a pro EU.

Existuje v Polsku nějaká celostátní strategie mediální výchovy pro základní a střední školy?
Ne. Já se tím dost zabývám, přednáším jak pro učitele, tak pro děti. Mediální výchova je většinou záležitostí neziskovek a nezávislých organizací. Obávám se, že stát prostě mediálně gramotné lidi nepotřebuje, a to je problém.

Poláci ustrnuli někde u Havla

Zmiňovala jste, že budoucnost novinařiny nevidíte skepticky, zároveň ale mluvíte o klesající důvěře v klasická média. Jak z toho ven? Jsou řešením nové přístupy k novinařině, třeba takzvaný „solutions journalism“ (žurnalistika orientovaná na řešení, pozn. red.)?
Nemám tyhle pojmy moc ráda. Novinář tu není od toho, aby přinášel řešení, ale aby mluvil s lidmi. Žurnalistika nepatří jen do hlavních měst. Dřív jsem působila v investigativním programu, který sídlil v Krakově. Je to velké město, ale daleko od Varšavy. Novináři se musejí zvednout od stolu a cestovat. Dnes jsme v situaci, kdy televize mají své „mluvící hlavy“, které se stále k něčemu vyjadřují. Ale kde jsou reportáže a zprávy z malých měst? Tam jsou přece taky voliči. Proto taky v USA vyhrál Donald Trump – protože média neinformovala o normálních lidech.

Jaká témata můžou podle Vás fungovat?
Když třeba polské noviny píšou o sexu, o metrosexualitě a podobně, vím, že to lidi na venkově nezajímá. Naopak když přišla k moci vláda Práva a spravedlnosti, dala finanční podporu rodinám, byla to ta nejlepší věc, co mohla udělat, protože lidé si řekli, konečně, poprvé se o nás někdo zajímá.

Máte pocit, že to polská média začínají chápat, že se poučila?
Ne. Média jsou stále hodně mimo realitu. I moji studenti mi říkají, že nečtou noviny a nesledují zprávy v televizi, protože to „není o nich“, nevidí tam svoje vrstevníky.

Český rozhlas letos v létě zrušil post stálého zpravodaje ve Varšavě, dost se o tom mezi odbornou veřejností mluvilo, jestli je to moudré rozhodnutí, snížit úroveň zpravodajství o jedné ze sousedních zemí. Zajímají se ale vůbec polská média – a díky nim i běžní Poláci o Česko a o zdejší dění?
Myslím, že minimálně. Média o Česku informují jen, když se děje něco velkého, třeba volby. Ale to platí i o polskén zpravodajství o dalších zemích, třeba o Slovensku. Je to chyba, protože řada polských událostí není izolovaná od dění jinde. Politici mluví o Visegrádské čtyřce. Nemyslím, že ještě existuje politicky, ale určitě existuje v rovině sociálních fenoménů, šíření dezinformací a podobně. Pokud jde o zájem o Česko, myslím, že většina Poláků ustrnula někde v éře Václava Havla.

Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.