Česko si připomnělo 50. výročí počátku dlouhé sovětské okupace. Následné dvacetileté období tzv. normalizace zasáhlo do řady jednotlivých lidských životů. Součástí Příběhů 20. století jsou i vzpomínky lékaře Josefa P. Skály. Ten o jaru 1968 říká: „Jako by celému našemu národu někdo dal lék a my se probudili.“
„Jaro 1968, to byl úžasný zážitek. My jsme tenkrát založili organizaci, která se jmenovala Svaz mladých vědeckých pracovníků, a snažili jsme se předělat dosavadní vědeckou přípravu. Protože například co se týká kandidátů věd, ti tenkrát museli dělat ruštinu, museli dělat vědecký komunismus, museli dělat marxismus-leninismus, ale skoro nic odborného,“ popisuje Skála.
„My jsme se snažili, aby se dělala angličtina, odborné vzdělání, prostě to, co je potřeba a co se dělá v lékařském výzkumu. Bylo nás dohromady asi dvacet, scházeli jsme se, napsali jsme program a snažili jsme se změnit tu vědeckou aspiranturu.“
Dnes už profesor Skála měl tehdy pocit, že společnost se probrala z letargie:
„Víte, mně to připadalo, že v 50. a 60. letech, až do pražského jara, trpěla skoro celá naše země chorobou, která by se dala diagnostikovat jako „Encephalitis lethargica“. To znamená, že žijete, ale vlastně nežijete. Ta choroba byla popsána asi ve 20. letech v Americe. Prostě lidé žili desetiletí, jako by nevnímali, jako by byli v jakémsi suspendovaném stavu částečného bezvědomí. Potom neurologové objevili látku, které se říká L-dopa – a použili ji u pacientů, kteří trpěli tou letargií. A pacienti se najednou probrali a začali žít. A mně se zdálo, jako by celému našemu národu na jaře 1968 někdo dal ten lék. Takže jsme se probudili.“
Když v noci z 20. na 21. srpna 1968 začala okupace, byli lidé otřeseni a zaskočeni, i když třeba s nějakým zásahem Sovětského svazu proti náhle příliš svobodnému „satelitu“ počítali.
Československá společnost se v prvním týdnu počínaje 21. srpnem semkla proti okupantům, sjednotila se v obraně svobody a vlastní důstojnosti. Ozbrojený boj byl nemožný, přesto se však dala dělat spousta dobrých věcí, které demonstrovaly jasný postoj, znesnadňovaly kolaboraci a vedly například k dezorientaci okupačních sil.
Již citovaný Josef P. Skála tehdy pomáhal známému-kameramanovi natáčet dění v pražských ulicích – a také vzpomíná, jak s kamarádem rozvážel po Praze letáky, na nich byly vytištěny poznávací značky civilních automobilů, které zabavila sovětská armáda a používala je k různým tajným účelům včetně zatýkání.
Dostali jsme čísla těch aut, takže jsme udělali letáky, rozmnožili je na cyklostylu snad v tisícovém nákladu a rozváželi je autem,“ vzpomíná Josef P. Skála.
„Byla to stará aerovka, jen dvousedadlová, a mezi námi ležely stovky těch letáků. Zastavili nás Rusové, tedy spíš Asiati, a mám dokonce pocit, že ani nemluvili rusky, protože jsme se s nimi snažili komunikovat, ale nešlo to. Z toho auta nás vytáhli a postavili ke zdi. Stalo se to u sídla Ústředního výboru KSČ. Před námi stál voják, mířil na nás samopalem, prst na spoušti, a nebylo s ním možné mluvit. Takhle jsme stáli asi sedm hodin. Nemohli jsme si samozřejmě odskočit na záchod, netušili jsme, co se s námi stane, vojáci se samopalem se střídali. A najednou po těch mnoha hodinách přišel důstojník a řekl nám rusky, ať rychle vypadneme a auto že je zkonfiskováno. Byl to neuvěřitelný zážitek naprosté bezmoci.“
Českoslovenští občané, ať už členové nebo nečlenové KSČ, se v neposlední řadě sjednotili v podpoře svých politických reprezentantů, odvlečených tehdy do Sovětského svazu. Nejvyšší představitelé státu a reformního křídla KSČ dostali v těch dnech důvěru, kterou bohužel zklamali: Za pár dní, 27. srpna 1968, podepsali (s jedinou čestnou výjimkou Františka Kriegla) tzv. Moskevské protokoly, a tím i bezpodmínečnou kapitulaci. Od té chvíle se jednota a odhodlání zrazené společnosti drolily, po krátkém vzepětí nastupovala rezignace.
Josef P. Skála dodává: „Krátce po našem zatčení se zrovna vrátili Dubček a Smrkovský z Moskvy. A v tom okamžiku, kdy začali říkat: ‚Rozejděte se, poslouchejte, byly by jinak nesmírné a nedozírné následky‘, začali se lidé v proluce u Dětského domu, kde se předtím svobodně diskutovalo, divně hádat. Jedni říkali ‚rozejděme se‘, jiní říkali ne, vždyť to udělali pod tlakem, nemůžeme je poslechnout‘.“
Za těchto okolností se Josef P. Skála rozhodl k emigraci. Odešel nejprve ilegálně do Vídně, poté do Švédska a nakonec do Kanady.
„Já jsem si najednou s hrůzou uvědomil, že ta jednota, kterou jsme měli prvních pět dnů, už tam není. Měl jsem ten již zmíněný čerstvý pocit absolutní bezmoci a neschopnosti komunikovat s člověkem, který drží samopal, a záhy jsem také pochopil, že kupříkladu svobodná činnost ve Svazu mladých vědeckých pracovníků bude brzy považována za činnost protistátní. Takže v tom okamžiku jsem si uvědomil, že musím ze země odejít,“ uzavírá.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
