Okupace Československa v srpnu 1968 znamenala pro desítky tisíc lidí i rozhodnutí o okamžité emigraci. Jedním z prvních přirozených cílů bylo sousední Rakousko. I když v té době ještě silně dozníval odsun sudetských Němců, Rakušané se k prchajícím sousedům zachovali více než velkoryse. Rakouský vyslanec v Praze se kvůli tomu osobně vzepřel i ministrovi zahraničí a uděloval jedno vízum za druhým.
Část ulice Viktora Huga na pražském Smíchově byla před padesáti lety plná lidí. K budově rakouského vyslanectví se tehdy táhla dlouhá fronta. I několik tisíc lidí denně pak ze dveří vycházelo se vstupenkou na Západ – s rakouským vízem.
„Vyslanec Rudolf Kirchschläger (Rakousko tehdy kvůli sporům o odškodnění odsunutých sudetských Němců nemělo ještě v Praze plné velvyslanectví, jen zastoupení na úrovni vyslance, pozn. red.) se postavil proti přímému nařízení tehdejšího ministra zahraničí Kurta Waldheima a udělil tisíce výjezdních víz. Teprve když mu Waldheim pohrozil odvoláním, byl donucen s tím přestat,“ popisuje pro HlídacíPes.org rakouský historik David Schriffl.
Po Praze navíc podle něj také v těch dnech jezdilo auto rakouské ambasády a cíleně vyzvedávalo osoby, které mohly být po sovětské okupaci ohrožené zatčením. Schriffl celé téma zpracoval i do nové Česko-rakouské knihy o dějinách, která má vyjít na podzim.
Když v noci na 21. srpna 1968 překročily jednotky armád Varšavské smlouvy československé hranice, okupační letadla při tom mnohokrát narušila i rakouský vzdušný prostor.
Rakousko bylo sice neutrální zemí, panovaly ale obavy, aby napříště místo pražské Ruzyně sovětské letouny nepřistály na vídeňském letišti Schwechat. Rakušané měli ještě v živé paměti sovětskou invazi do Maďarska z roku 1956, po které se Rakousko stalo také cílem desítek tisíc uprchlíků.
„Lidovecká vláda kancléře Klause byla oproti roku 1956 vojensky výrazně opatrnější. Rakouská armáda dostala příkaz držet se 30 kilometrů daleko od československých hranic, aby nedošlo k ozbrojeným střetům. Lidé v pohraničí se tak ale cítili bezbranní a důvěra ve vládu klesla,“ říká historik Schrill.
Mezitím se směrem do Rakouska vydávali Češi a Slováci s uděleným vízem a jejich počet rychle rostl. Podle rakouského ministerstva vnitra mezi 21. srpnem a říjnem roku 1968 přijalo Rakousko 96 tisíc československých občanů, do konce roku pak až dvojnásobek.
Necelých dvě stě tisíc lidí znamenalo humanitární i logistickou výzvu.
„Ve Vídni vznikaly stanové tábory pro uprchlíky a k jejich ubytování sloužila třeba i městská hala. Zatímco do té doby převládal u Rakušanů o československých sousedech spíš negativní obraz, byli najednou teď přijímáni jako hrdinští bojovníci, kteří se bránili přesile,“ dodává David Schrill.
Připomíná také ale, že – stejně jako to bylo s Maďary o 12 let dříve – většina Čechoslováků zůstala v Rakousku jen na přechodnou dobu. V říjnu 1968 už zůstávalo v Rakousku jen zhruba sedm tisíc uprchlíků z Československa.
Rakousko sehrálo roli také v šíření zpráv o okupaci Československa dál do světa. Právě rakouská televize ORF tehdy odvysílala záběry z první fáze invaze, které do Rakouska propašoval režisér Jan Němec.
Ředitelem televize ORF byl tehdy Helmut Zilk, který později čelil aféře kvůli své údajné spolupráci s československou Státní bezpečností.
Jak Rudolf Kirchschläger, který byl v době okupace vyslancem v Praze, tak jeho tehdejší nadřízený Kurt Waldheim, se později stali rakouskými prezidenty.
Waldheimovu prezidentskou éru zastínila debata o jeho někdejším působení ve Wehrmachtu a možné účasti na válečných zločinech nacistů. V širším smyslu pak „Waldheimova aféra“ znamenala opožděné vyrovnání Rakouska s nacistickou minulostí.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
