Za protirežimní odboj svých dětí musí zaplatit i jejich rodiče. Tak komunisté rozhodli. „Je ti, matko, osmdesát let? Nejsi odpovědná za syna? Ale kdež! Jsi! Stáří neomlouvá! Špatně jsi, matko, potomka vychovala.“ Mnoho z rodičů vězňů zažilo vystěhování, výpověď z práce, výslechy na StB, šikanu, omezení sociální a zdravotní péče.
Jitčin táta byl v komunistickém lágru a tátovi rodiče, tj. Jitčina babička s dědou, pocítili plnou vahou mstu za odboj jejich syna. Měli dřív v Praze u Vltavy nádherně vybavenou domácnost. Babička mohla servírovat na stříbrném nádobí. Nosila zlaté náušnice a prsteny s brilianty a další šperky. Děda byl před válkou šéfem jednoho odboru v Živnobance a vydělával hodně.
Po odsouzení syna je komunisté vykázali do menšího bytu ve Vršovicích. Jejich první stěhování; zima 1951. A také první stěhovací nápor na Jitčinu mámu, která hodně pomáhala; vlastně na ní ležela většina práce, babička měla zlomenou ruku. Spoustu nábytku a věcí z původního bytu si prarodiče nemohli nechat. Prostě se nevešly.
Leccos museli rozprodat. Stejně tak zlato a stříbro, které ovšem zpeněžovali nikoli kvůli prostoru; z výtěžku uhradili pokutu za syna. Těžko ji mohla zaplatit máma Jitky, neměla vůbec žádné jmění. Všeho se zbavovali narychlo a pod cenou. Babička se s Vršovicemi a ztrátou majetku těžce vyrovnávala.
Osud jménem „Táhněte pryč!“ však nekončil. Hlavní zkáza měla teprve přijít. Ve Vršovicích pobyli pár měsíců, když jim přišel příkaz odejít do severního pohraničí na pomezí Lužických hor a Českého Švýcarska.
Druhé stěhování prarodičů: léto 1951. Máma se s nimi na sever nejprve jela podívat. Vlakem. Do Děčína, pak dalším vlakem přes Benešov nad Ploučnicí dál do hor. A ještě jeden vlak. A autobus na závěr. Čtyři hodiny cesty. Do neznáma. Do kdovíjakého prostředí.
Dorazili na místo, viděli vesnici, prohlédli bydlení a byli zdrceni. Doufali, že se do Prahy někdy vrátí? Nebo si připadali, jako by se dívali na cizí příběh? A tudíž jim ne zcela docházelo, jaká změna se odehrála?
Odchod do Lužických hor? Pro Jitčinu mámu mnohem více práce než při prvním stěhování. Skutečně ji to vyčerpalo. Přesun nikoli o pár, ale o sto padesát kilometrů. Babička musela oželet další krásné kusy nábytku, šli opět do menšího. Prarodiče se ocitli ve vilce u lidí, kterým národní výbor přikázal vzít je do podnájmu. Za vetřelce z Prahy vůbec nebyli rádi.
Ve vilce zůstali prarodiče dva tři roky. Pak se rodina majitelů rozrostla a babička s dědou museli pryč. Třetí vynucený zvrat; 1953/54. Pro mámu pak třetí nutnost pomoci jim. Úřady je umístily do vily po německém továrníkovi, kde bydleli manželé – oba soudruzi. Pracovali na národním výboru. K prarodičům se chovali nadřazeně, pohrdlivě a dávali jim najevo, jak moc jsou jim na obtíž.
Pro Jitčinu mámu znamenalo trojí stěhování nejen časové vypětí. Nejen vždy být obětavě k ruce tchyni. Nejen vytřídit nábytek a další věci, které se nevešly, nejen uložit nádobí, prádlo a jiné do krabic a pak vybalit. Také si platila cesty na sever a penězi pomáhala i jinak. Snad nejhorší pro ni byla nutnost stále znovu prociťovat se starými jejich bol, utěšovat je a burcovat v nich víru v lepší budoucnost.
Oni totiž byli naprosto paralyzováni. To na mámu působilo, trápila se spolu s nimi. Přitom jí samé se pochroumal život a sama potřebovala pomoc. Místo dočerpání vlastních sil ale síly vydávala, a ty chyběly. Máma jim ale své úsilí za svého manžela, jejich syna, věnovala ráda.
Na severu čekalo babičku s dědou úplně jiné bytí než v Praze. Neplatilo nic, co bývávalo. A nešlo jen o nouzi. Především se ocitli zeměpisně daleko od domova a uvízli tam. Nemohli se vymanit. Do Prahy hodiny a hodiny cesty, jízdenky drahé. Telefony nebyly. Jediné spojení – dopisy. Cítili se odříznutí.
Lidé ve vsi se k nim nechovali vždy přátelsky. Sousedé v prvním i druhém bydlení byli vyloženě nepříjemní. Komunisté prarodičům připomínali politické pozadí uvěznění jejich syna. Další jim, Pražákům, škodolibě a se záští přáli nucené opuštění hlavního města.
Ani s lidmi zcela neutrálními si babička s dědou zprvu příliš nerozuměli. Místní totiž měli úplně jinou mentalitu, než ti, na koho byli zvyklí v Praze ve své vrstvě. Oni, Pražští, dlouho nenašli cestu k vesnickým. A obráceně – vesnice je nepřijala a měla pro ně podezíravé pohledy. Babička s dědou prostě nezapadli a zůstali cizorodí.
Jitčina babička se od dětství měla dobře. Její matka byla krejčovou a vlastnila prosperující módní salon. Pak se dobře vdala a žila v bohatství. S Jitčiným dědou často cestovali. Měla služku, v bytě vše naklizené. Často chodila do kavárny povídat si s jinými obdobně postavenými ženami. O to víc ji příchod nouze a vykázání na sever zkrušily. S novým bydlištěm se smiřovala o to hůře, že byla psychicky na dně z uvěznění syna. Se severem se nesžila nikdy. Pro ni navždy nepřátelské prostředí, v němž se cítila nešťastná a ochromená.
Děda poznal v životě nouzi. Byl totiž sirotkem, vychovaly ho dvě tety. Sám se musel živit při studiích. Proto, ačkoli v dospělosti dlouhá léta žil blahobytně, snášel nový stav lépe než babička. Navíc uměl německy a často hovořil s neodsunutými Němci. Také chodil malovat turistické značky na stromy. Byl vitálnější. Našel si, na rozdíl od babičky, záchytné body. Zvykl si těžko, ale zvykl.
Sever bral jako životní realitu. Ale i na dědovi se prostředí podepisovalo. Fyzicky chátral. Vliv mělo i kouření. V neposlední řadě vrůstání do nových poměrů znesnadňoval i jejich věk. Žádní třicátníci plní života.
Jednoho dne, dávno po jejich smrti, Jitce nedalo srdce a rozjela se na sever. Ponořila se do prostředí, kde prarodiče rozhodnutím KSČ uvízli. Představila si babičku a v ten okamžik přímo hmatatelně pocítila její hrůzu poté, co se dozvěděla o zatčení syna a pak o příkazu vystěhovat se. Vnímala neštěstí jejího života v dalekém kraji. Naprosto jasně zakusila drtivý úder, jaký babička na stáří utrpěla. V mládí to Jitka nemohla pochopit.
Těžko by babičce někdo mohl vysvětlovat moudrosti: Vše tíživé, co v životě přichází, přijímej ve světle a řeš to aktivně; nic si neber osobně; nenech se vysát nespravedlností; lidé překonali horší věci. Jsou totiž okamžiky, které jsou pro určitého jedince nad jeho síly. Kdo neměl dar vstřebat drtivý životní převrat, ten se mohl usoužit…
Štvát, a pokud možno uštvat rodiče a manželky svých odpůrců, to byla metoda komunistů. Z Jitčina rodu nejkrutěji odskákali persekuci režimu právě tátovi rodiče. Strádali v nitru a následně pak scházeli fyzicky. Babička bývala často nemocná a ocitala se opětovně v nemocnici. Děda v tu dobu hospodařil sám a vždy o něco víc zestárl, vždy ztratil další síly. Když se takhle jednou babička ze špitálu vrátila, byl už tak vetchý, že ji hned v nemocnici vystřídal. A domů už to nestihl. Když umíral, v babičce hlodala rakovina.
Hon trval rok za rokem, až do konce jejich života. Soudruzi neměli slitování. Uštvali je. Uštvali jednoho starého chlapa a jednu starou ženskou, kteří je ničím neohrozili.
Msta na dědovi dokonána. Tak. Aspoň se dožil návratu syna. Jiným rodičům jediného syna popravili anebo se nevrátil z propadliště lágrů. Anebo zemřeli dřív, než se dostal na svobodu.
Stále to ale bylo soudruhům málo. „Už nemáš dědu? Tvůj problém. Máš moc velké bydlení! Zmiz jinam!“ Pro babičku čtvrté vynucené stěhování. Šedesátá léta. Čtvrtá pracovní a finanční zátěž pro Jitčinu mámu. Zajistit stěhováky, zabalit, rozhodnout, kterých věcí se zbavit, protože se nevejdou do nového, mnohem menšího bytu, vybalit.
Několik cest na sever. Opět babičku utěšovat. Tentokrát už hodně, hodně chlácholit. Vždyť byla o pár let starší. Vždyť jí nedávno umřel manžel! Vždyť prodělala těžkou nemoc! Rakovinu! Zničená, ubitá. Kde najít síly? Nic na jejím chatrném stavu nezměnila skutečnost, že nový byt byl slunný.
Stará paní – vynikající lovná zvěř! Ten slunný byt se totiž zalíbil nějakému soudruhovi. Tedy – pryč s ní! Pátá změna bydliště. A pátá povinnost pro Jitčinu mámu. Byt opět menší, dvě místnůstky. V koupelně si mohla zatopit v kotli na vodu, ale nepoužívala jej, ani vanu. Neuměla si do ní totiž sama vlézt a nedokázala si donést uhlí. Strádání stále pokračuje. Chodila jí pomáhat sociální pracovnice, Němka. Babička na její výpomoc přispívala.
Babičku bydlení v osamocení a bez pomoci zmáhalo. Jitčina máma a táta ani Jitka za ní nezvládali jezdit často. Velká vzdálenost, spousta jiných starostí. Do Prahy jít babička nemohla. Byt by jí komunisté nedali, vždyť ji vyhnali. Máma Jitky s mužem a svými rodiči ji přijmout nemohli; sami žili ve stísněných poměrech. Přijet? Ano. Pobýt? Ano. Ale ne zůstat napořád. Zůstala v podstatě sama. Rozhodla se proto odejít do domova důchodců. Domov spravovaly jeptišky a ona jim důvěřovala. Máma Jitky pošesté asistovala.
Pro Jitčinu mámu bylo psychicky nesmírně vyčerpávající vidět babičku, jak se na konci života harcuje do místnosti s dvanácti železnými postelemi. Každá ze starých žen měla jednu plechovou skříňku. Babiččin majetek se smrskl na jeden hrníček, pár drobností, trochu prádla a župan. Právě tak do té malé skříňky. Víc z rodinného majetku nezůstalo. Jak si mohla žít na stáří, kdyby komunisté nenastolili totalitní režim a kdyby šel děda do důchodu jako úspěšný člověk!
Tak domov důchodců. Dvanáct starých žen, pokašlávání, chrčení, převalování, cesty na WC, vrzání postelí.
Vnímala své postavení s pocitem prohry, zmaru? Žehrala na osud a proklínala komunisty? Bylo by to vše pochopitelné. Vždyť oni ji srazili z blahobytu na železnou postel, na jednu z dvanácti postelí na jednom pokoji. Anebo už byla stářím a sérií zničujících událostí otupělá a lhostejná a jen čekala na smrt?
Jeptiškám dávala měsíčně padesát korun na mši. Jitčin táta se na to díval nesouhlasně. Přitom jeptišky obecně velmi uznával – velmi dobře se o něj staraly ve vězeňské nemocnici. Ale možná to tak bylo dobře. Kdyby jeptišky od babičky tu padesátikorunu nevzaly, byla by možná smutná. (Ta suma – tehdy velké peníze, vyšší bankovka byla už jen stokoruna.)
Je hezké žít na konci existence v poklidu a důstojně. Ne vždy to vyjde. Zašmodrchá se osud, zazlobí zdraví, něco se přihodí v rodině a lidé se odcizí. Ale babička – to byl jiný případ. Ji zničily nikoli její chyby, nikoli smůla, nikoli zdraví. Ji zničili komunisté. Jednoznačně, nepochybně, neoddiskutovatelně.
V tu samou chvíli, kdy ona nastupovala do domova důchodců, si funkcionáři KSČ žili velmi dobře. Mnohem lépe než průměrný občan a dalekosáhle lépe než babička. A stále ničili mnohé obyvatele této země. Dál pěli svou píseň o spravedlnosti, rovnosti, hojnosti, zářných zítřcích. Dál nás pod cenou prodávali Sovětům.
Babička se zabydlovala, běžný člověk v Československu nevěděl nebo nechtěl vědět o lidech, které komunisté likvidovali. Jí a dědovi bylo za éry KSČ hůře než za války pod vládou nacistů. Toto konstatování není zmenšováním nacistického zla. Toto konstatování je jen popis důsledků vlády KSČ pro jedny staré lidi, kteří straně vůbec nic neudělali.
Soudruzi jejich příběhem zaplnili jednu stranu temné tlusté knihy, jež po jejich čtyřicetiletém panování zůstala v knihovně národa. Msta režimu, teď už definitivně, skončila v roce 1970, kdy babička v domově důchodců zemřela.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
