Data a statistiky potvrzují, že zejména v západní Evropě je antisemitismus na vzestupu. Významně se na tom podílejí sociální sítě, přibývá ale i fyzických útoků. Imunní vůči antisemitismu není ani Česko.
„Většinou je to tak, že pokud se změní politické a společenské poměry natolik, že nízkost, násilí a nenávist mohou vyjít na povrch, tak se tak stane. Podle mě žádná společnost proti tomu není imunní,” říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org ředitel pražského Židovského muzea Leo Pavlát.
Je to skutečně tak, že je i nyní antisemitismus v Evropě na vzestupu?
Podle dostupných informací jednoznačně ano. Ve Francii, v Belgii, v Holandsku, Velké Británii, Švédsku, nově v Německu… V první polovině roku 2018 bylo v Německu zaznamenáno o deset procent více antisemitských incidentů ve srovnání s rokem 2017, kdy šlo o 1453 případů, v průměru tedy čtyři denně. Nárůst je nyní daleko větší. Je to dáváno i do souvislosti s imigrační vlnou.
Je to podle vás pravda? Že antisemitismus v Evropě roste kvůli imigraci z muslimského světa?
Z údajů uvedené německé analýzy to nelze vyvodit, ale k dispozici jsou třeba data z Velké Británie. Tam si židovské organizace zřídily CST – Community Security Trust – službu k ostraze židovských komunit a monitorování antisemitských incidentů. A tento zdroj uvádí, že protižidovských útoků se účastní disproporční množství muslimů.
V roce 2017 ze 420 pachatelů bylo dle etnického určení 238 označeno za bílé Evropany, 77 za černé pleti, 75 za Asiaty a 30 za Araby či Severoafričany. Muslimové však podle odhadů představují jen čtyři procenta britské populace. Nedá se tedy sice říct, že by pachatelé byli primárně muslimové, ale v poměru k zastoupení v populaci je to nadprůměr. Obecně pak platí, že imigrace přichází především ze zemí s virulentně antisemitským postojem.
Když člověk přichází do Židovského muzea, nadstandardní bezpečnostní opatření jsou zjevná. Museli jste i tady v Praze posílit ostrahu židovských objektů?
Ano. Ostatně spolu s Federací židovských obcí v ČR, Židovskou obcí v Praze a Chabadem (ortodoxní chasidské společenství, pozn.red.) jsme signatářem memoranda uzavřeného s Ministerstvem vnitra, které se týká ochrany židovských objektů coby měkkých cílů. Spolupráce byla ale navázána už dříve. A naše muzejní ostraha samozřejmě nedává jen pozor na to, aby návštěvníci třeba nepoškozovali muzejní exponáty.
Psalo se třeba o případu, kdy letos v dubnu v Berlíně devatenáctiletý syrský uprchlík napadl Izraelce, který měl na hlavě jarmulku…Zvyšuje i v Praze jarmulka na hlavě nebezpečí napadení?
Do Prahy jezdí velké množství Izraelců i Američanů, kteří tu běžně chodí s kipou na hlavě, a nevím o tom, že by byly zaznamenány nějaké útoky.
Nakolik se vám jeví pravdě odpovídající průzkum společnosti Pew Research z března 2018, podle nějž by si 19 % Čechů, tedy zhruba každý pátý člověk, nepřálo, aby v Česku žili Židé?
Nevím, jak reprezentativní vzorek ten průzkum zachytil a nakolik je tedy vypovídající. Faktem ale je, že i první republika se zdála být místem, kde Židé mohou žít bez problémů, a i oni sami to tak cítili třeba ve srovnání s Polskem, Maďarskem nebo Rumunskem. Ostatně mnozí se až od nacistů dozvěděli, že jsou Židé, protože sami se považovali za plně integrované do společnosti.
Stačila mnichovská dohoda a za druhé republiky se najednou vyvalila špína, kterou by předtím nikdo nečekal. V té době, ještě před příchodem nacistů, byli Židé vyloučeni z komory advokátů a z lékařské komory. Od války se hovoří o šoa, o tom, že něco tak hrůzného už nelze dopustit. A aniž bych srovnával – koho by napadlo, že v 90. letech dojde v Jugoslávii k strašnému etnickému vraždění.
Tím chci říct, že vyloučit se nedá nic. Lidem do hlavy nikdo nevidí; většinou je to tak, že pokud se změní politické a společenské poměry natolik, že nízkost, násilí a nenávist mohou vyjít na povrch, tak se tak stane. Podle mě žádná společnost proti tomu není imunní.
Vidíte v současné české politice nějaké zjevné antisemity?
Byl tady případ někdejšího tajemníka SPD Jaroslava Staníka („Židi, homosexuálové i Cikáni by měli jít do plynu,“ hlásal vloni ve sněmovně a letos v srpnu jej soud potrestal za nenávistné a rasistické výroky dvouletou podmínkou a pokutou ve výši 70 tisíc korun, pozn.red.), proběhly soudy vinící z antisemitismu Adama B. Bartoše.
Na nejvyšší politické úrovni to u nás ale není. Jinde však ano. Aktuálně mám na mysli Velkou Británii a diskusi o směřování Labouristické strany – v tamní společnosti rezonuje, že významná politická strana má antisemitského vůdce (předseda labouristů Jeremy Corbyn, pozn.red.), který by se dokonce mohl stát ministerským předsedou.
V Česku je ale zase možné prodávat hrnky a trička s portrétem Hitlera a Heydricha a policie to odloží s tím, že to není protiprávní. Zákon je ale obecný, nemluví o tom, zda propagace nacismu je slovem, obrazem, nebo na hrnku. Je to jen způsob, jak se vylhat z problému. Plus existují česky psané weby s otevřeně antisemitským obsahem, s nabídkou antisemitské literatury, která se ostatně coby pramen historie i prodává. Patrný je i nárůst antisemitských vyjádření na sociálních sítích. Připomněl bych slova známého historika antisemitismu Simona Dubnowa: Potoky inkoustu předcházely potokům krve.
Rozhovor děláme u vás v muzeu, v místě, kde se to jen hemží dokumenty, filmy, fotografiemi, fakty a důkazy o holokaustu. Má smysl vůbec diskutovat s popírači holokaustu?
Nemá. Občas se s někým takovým setkám třeba v diskusích pro školy, kde je ale motivací spíše provokovat, otestovat, co to udělá. Diskutovat o tom ale není proč, vždyť argumenty popíračů byly jednoznačně vyvráceny a nic na tom nemění, že historický výzkum má svůj vývoj. Dějinami holokaustu, dějinami šoa, se vážně zabývají seriózní historici, na základě výzkumu revidují a nově doplňují některé skutečnosti.
Těsně po válce se třeba odhadovalo, že v Osvětimi zahynulo dva a půl milionu lidí, dnes se ví, že více než milion. To ale nic nemění na rámcovém počtu 6 miliónů zavražděných Židů během šoa, protože byly doloženy další skutečnosti z jiných míst okupované Evropy, které tento celkový počet dosvědčují. V Osvětimi se nevydávaly úmrtní listy, nacisté své zločiny kryli.
Diskutovat však třeba jen o tom, a tak vlastně popírače šoa legitimizovat, podle mě nejde. Vždyť ti lidé se nezajímají o historii, jejich záměr je politický. Tvrdí, že na „lži holokaustu“, na neoprávněném soucítění lidí se Židy, vyrostl, jak říkají, „zločinný stát Izrael“. A ten prý ovládá svět, diktuje Spojeným státům a všem ostatním. Nejde tak o nic jiného než o oprášenou, dávnou antisemitskou ideu židovského spiknutí.
To je přeci ona doba postfaktická, kdy se má za to, že každý názor je stejně hodnotný...
To jsou, žel, všechno známky úpadku a rozkladu liberální společnosti, která rezignuje na základní prvky své existence. Doba postfaktická je spojená s nástupem elektronických médií a sociálních sítí. To je rozhodující prvek rozpadu kritického myšlení demokratické společnosti. Nastala doba deformace historické paměti, opouštění pravidel výchovy, morálky i práva.
Publikovali jsme u nás na webu nedávno texty o udavačských dopisech, které psali v protektorátu Češi na Židy. Bylo to chmurné čtení. Ale dá se nějak historicky, fakticky doložit, zda tu byla podobná udání ve srovnání s Evropou třeba častější, nadprůměrná?
Neexistuje a ani nemohla existovat žádná metodika sledování udavačských dopisů v jednotlivých zemích. Možná by se něco dalo vyvozovat z množství dopisů v poměru k počtu obyvatel, ale ani to by nemělo průkaznou hodnotu, protože je otázka, kolik se takových dopisů dochovalo. Obecně to spíše svědčí o tom, že v každé společnosti jsou lidé, kteří využijí příležitosti k tomu, aby si osobně pomohli, aby vyjádřili svou nenávist vůči někomu jinému, pomstili se, nebo dali najevo podlézavost.
Jiná věc je – a tím nechci udání, která mohla vést i k smrti zlehčovat – aktivní účast na násilí a vraždění. Třeba v Pobaltí, v Rumunsku, Chorvatsku, na Ukrajině či Maďarsku se našli místní občané, kteří se pod nacistickou kuratelou přímo podíleli na týrání a vraždění svých židovských spoluobčanů.
To tady nebylo?
To tady nebylo. I když třeba terezínské ghetto bylo hlídáno českými četníky a je zdokumentováno, že tam byli lidé různého druhu. Ti, kteří byli přátelští a kteří i pomáhali, ti neutrální i ti, kteří byli vyloženě protižidovští. Ale pogromistické projevy, týrání, vraždění Židů českými obyvateli, k tomu na území protektorátu nedocházelo.
Dá se tedy naopak říct, kde to bylo horší, či nejhorší? To zmíněné Pobaltí nebo Polsko?
V Polsku antisemitismus ve společnosti byl, částečně pořád i je. Docházelo tam prokazatelně k násilí domácího obyvatelstva vůči Židům. Současně je třeba říct, že Polsko má nejvíce Spravedlivých mezi národy (čestné označení Izraele pro lidi nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů před holokaustem, pozn. red.).
Zato se příliš nemluví o Litvě, kde došlo ke strašným pogromům. Nacisty a jejich domácími pomahači bylo vyvražděno přes 90 % litevských Židů. Existují snímky stovek ubitých lidí ležících na náměstí. Dodnes jsou přitom v Litvě oceňováni příslušníci někdejších jednotek, kteří bojovali na straně nacistů. Je to země Evropské unie, občas se na to upozorňuje, ale silná kritika chybí.
Tento text byl půbodně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
