Na kole z Jihlavy až do slavného Santiaga. Jan Mráz urazil více než 3 tisíce kilometrů (1/2)

Jak a kdy se ve Vaší hlavě zrodil nápad uskutečnit Svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela?
Delší trasu na kole jsem měl v hlavě už delší dobu. V roce 2016 to „začalo“ přejezdem ČR z nejjižnějšího bodu do toho nejsevernějšího, trasa měřila 450 km a zabrala mi čtyři dny. Další rok jsem chtěl vyjet k moři, ale při zkušebním víkendovém výletu na kole z Brna do Vídně jsem si dost spálil záda a panovalo vedro, takže jsem si řekl, že to přeci nemohu k tomu moři vůbec zvládnout.

Až v letošním roce padla myšlenka opravdové velké cesty a zvolil jsem trasu na západ – až k oceánu. A při rozmýšlení kam přesně mě oslovila právě cesta do Santiaga, kterou jsem znal z vyprávění od známých i z přednášek. Ale konečné rozhodnutí, že opravdu pojedu sem a na kole, to jsem rozsekl až týden před samotným odjezdem. Navíc mi hodně pomohla motivace jedné „bláznivé“ Martiny Zelinkové, která se na tuto pouť vypravila letos také, a to na koloběžce z Jizerských hor. S Marťou jsem se i spojil a ochotně mi dodala sílu a několik cenných rad.

Jste duchovně nebo nábožensky založený nebo to prostě byla „jenom“ výzva? Co jste vlastně od cesty očekával?
Byla to opravdu pouze výzva. Věřící nejsem a nejspíš ani nebudu. Zpočátku jsem pociťoval trochu zklamání, že mě tolik láká nějaká pouť na kole, místo abych využil volného času k cestování autem, ve kterém jsem absolvoval nějaké cesty a výlety poslední dva roky. Ale prostě jsem věděl, že když do toho letos nepůjdu, bude mě to mrzet.

Od cesty jsem očekával dřinu, nervy, zážitky a možná také velké zklamání. To by se dostavilo ve chvíli, kdybych měl zdravotní potíže nebo technické problémy s kolem. Naštěstí ani jedno nebylo natolik závažné, abych se musel vrátit zpět domů a zklamat sebe i okolí.

Jaké máte závazky a povinnosti? Musel jste si vzít dovolenou v práci nebo jste měl prázdniny?
Pracuji jako asistent pedagoga ve speciální MŠ a dovolenou jsem si samozřejmě musel vzít. Během léta funguje prázdninový režim, takže naštěstí nebyl takový problém se domluvit, abych si vzal volno na delší dobu v kuse. Za toto mnohokrát děkuji vedení školky, že jsem díky jejich vstřícnosti mohl dále plánovat.

Jak Váš nápad a samotnou cestu vnímalo Vaše okolí? Rodiče, partnerka, přátelé…
Rodiče si za těch pár let, co se vypravuji sám na vlastní pěst, už trochu zvykli, ale přesto mají pokaždé strach a je to pochopitelné. V dnešní době naštěstí dobře funguje moderní technika, takže prozvonění nebo občasná sms je pro mě povinností a vím, že oni poté mají klidnější spaní. Při prvním sdělení, že se na tuto cestu chystám, se maminka zatvářila svým výrazem, který znají vždy jen jejich děti, a povídá: ,,No to přece tohle kolo nemůže zvládnout!?“ Až poté dodala, že já také ne. Na druhou stranu mě potěšilo, že napřed myslí na kolo a poté až na mě (smích). Všechny tátovy rady zase směřovaly k tomu, jak chci všechny ty věci naložit. 

Okolí mě někdy považuje za blázna, ale možná je to dobře, protože i to je pak pro mě hnací motor. Přesto vím, že mí přátelé a známí mě plně podporují a jejich povzbudivé zprávy jsou vždy skvělé, jsem jim za to hrozně vděčný. Ani bez nich by to nešlo.

Od kdy do kdy přesně cesta trvala?
Vyjížděl jsem v pondělí 2. července a po 27 dnech jsem dorazil před katedrálu v Santiagu de Compostela. Tam jsem zůstal další dva dny a setkal se dokonce s kamarádkou Martinou z Pelhřimova. Sraz jsme měli předběžně domluvený, i přesto toto setkání bylo celkově neuvěřitelné. Poté mé stopy vedly na „Konec světa“ – do města Fisterra, které je na pobřeží Atlantského oceánu. Zde prý za dávných dob končil Evropanům svět.

Pokračoval jste ještě dál? Kolik jste celkem urazil kilometrů?
A nakonec mi zbyly ještě síly a hlavně jsem měl chuť pokračovat dál. Přispělo k tomu i setkání se s trojící skvělých lidí z Čech, se kterými jsem strávil jeden večer a noc na ubytovně, v tzv. albergue, právě ve Fisteře, a kteří mě nakopli k tomu, abych ještě pokračoval. Oni sami také směřovali dále, pěšky. Dojel jsem tedy nakonec až do města Muxía, které taktéž omílá Atlantik a končí zde jedna z tras svatojakubské cesty. Moc krásné místo a byl jsem strašně rád za to, že jsem se nakonec rozhodl dojet až sem. Poté jsem zamířil stále ještě na kole zpět do Santiaga. Konečný stav tachometru mi ukazoval něco přes 3300 km.

Samotná trasa vedla kudy?
Trasa směřovala přes sousední Rakousko, přes Salzburg jižním Německem k Bodamskému jezeru a do Švýcarska. Odtud pak kolem jezer Neuchatel, podél Ženevského jezera až do Ženevy, kde vás z dálky vítá 140 metrů vysoký vodotrysk na jezeře. Zde jsem přejel do Francie a zamířil k břehům Středozemního moře na jihovýchodě země a pak podél Pyrenejí na západ, kde jsem ve městě Bidart pohlédl poprvé na Atlantik. Na tento okamžik nezapomenu. Poté jsem přes město Irun vstoupil do Španělska a začal více kopcovitý terén. Projížděl jsem kolem měst Vitoria-Gasteiz, okolo Burgosu, Leónu až do Santiaga de Compostela. Poté do měst Fisterra a Muxía.

Jak jste měl vymyšlenou cestu zpět?
Cesta zpět se zdála být dlouhou dobu jako nevyřešitelný rébus. Letenku jsem si zařídil až deset dní před odletem, tím pádem jsem získal neplánovaně další čas navíc. Nenapadlo by mě, že na cestě budu trávit více času, než bude nutné, ale potřeboval jsem zakoupit nejlevnější možný let. Všechny dřívější lety vycházely minimálně o tisícovku dráž. A stále jsem nevyřešil problém, co s kolem. Napadaly mě i myšlenky, jak ho tam hodím ze skály nebo prodám třeba za pár euro (smích). 

Nakonec se to vyřešilo vznesením prosby do jedné kamioňácké a dopravní facebookové skupiny a díky ochotným dispečerům se mi dostalo kontaktu na řidiče, který pojede nedaleko Santiaga s dodávkou. Vím, že kolo lze poslat i letecky jako zavazadlo, ale netuším, jak bych Favorita složil do nějaké krabice a jak ho pak dopravit do Madridu, odkud jsem se vracel domů. Možnost řidiče a dodávky byla naprostá bomba! A vše vyšlo. Se skvělým řidičem Michalem, který řídil dodávku, jsem nakonec strávil ještě další dva dny po cestě Portugalskem, kam mířil pracovně, spal jsem na korbě auta, a poté mě vysadil nedaleko Madridu. Za jeho ochotu mi taktéž nezbývá nic jiného, než upřímně děkovat. Z Madridu jsem se pak vrátil domů letecky 8. srpna po celkově třiceti osmi dnech.

Jel jste na starším kole značky Favorit. Jak celou cestu zvládl? Bylo třeba řešit technické defekty?
Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že tohoto Favorita zakoupil v roce 1988 v obchodě v Pelhřimově jeden náš soused. Tehdejší hodnota dva tisíce korun byla dost velká částka. Stále mám za to, a nejen já, že Favorit předběhl svou dobu. Je to skvělé kolo, ať si říká kdo chce, co chce. Jeho jízda po rovině je bezkonkurenční a umí za to vzít. Denně jsem na něm celkem bez potíží urazil průměrně asi 120 kilometrů. Samozřejmě má i své nedostatky, na zadním kole najdete pouze pět převodů a je jasné, že do větších kopců to člověk dost pocítí. Nespočetněkrát jsem do stoupání musel slézt a kolo tlačit vedle sebe. A nemusely to být jen prudké kopce, často jsem zápasil i s těmi mírnějšími.

Po nějakých 1500 km se začaly více sjíždět pneumatiky, hlavně ta zadní, a řešil jsem první píchnutí právě zadního kola. Při opravě jsem nakonec pláště vyměnil přední za zadní. Vezl jsem si i jeden náhradní plášť, ale bohužel jsem při přezouvání zjistil, že o malinký kousek mi nesedí na ráfek. Favorit má bohužel své specifické rozměry pneumatik, které se v dnešní době špatně shánějí, a já tento náhradní koupil přes e-shop. Na něm psali že na Favorita pasuje. Bohužel ale ne pro mé potřeby a já hlupák jsem ho před cestou netestoval. Ten večer jsem neskutečně nadával a zažil jsem asi nejhorší chvíle za celou dobu. Shodou okolností se to vše odehrálo třináctý den cesty.

Jak jste řešil zavazadla? Co vše bylo nutné vzít s sebou a kolik to všechno vážilo?
Snažil jsem se rozhodně minimalizovat. Pár kousků oblečení a něco na chladnější večery nebo dny. S hygienou je to vždy horší, takže odjetí celé cesty v jednom až dvou tričkách je základ (smích). Po cestě je samozřejmě snaha o nějaké to vyprání v řece či jezeru, ale co si budeme povídat, po fialkách to poté ani tak moc nevoní. Osobně řeším ještě problém s bezlepkovou dietou, kterou mi zjistili ve dvou letech. Ale naštěstí mi nedělá problém občas „zhřešit“ a ochutnat i něco, co bych neměl. Takže se nějaké to bezlepkové jídlo snažím brát vždy sebou, ale i tak na takovou delší trasu bylo třeba nakupovat po cestě. Ale v dnešní době už není problém v supermarketech něco bez lepku sehnat, navíc když zamíříte na západ. A nejdůležitějšími věcmi se stala nafukovací karimatka a spacák. Stan se kvůli své váze a rozměrům nedoporučuje tahat.

Samotné kolo váží 14 kilo a výbava s jídlem mohla dělat něco kolem 10 kilo. Bohužel nevím, nevážil jsem kolo před cestou, ale do 30 kg celkem jsem se určitě musel vejít. Tak jako tak jsem vyjížděl s velkým strachem, aby mi nepraskaly špice, jako se tak stalo při přejezdu ČR. Naštěstí se obavy nevyplnily.