Politici nemyslí na budoucnost, až přijdou horší časy, škrtat bude těžké, varuje šéfka Národní rozpočtové rady

Patří mezi ně i předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová (mezi lety 2008 až 2014 členka bankovní rady České národní banky a donedávna hlavní ekonomka České bankovní asociace.)

Národní rozpočtová rada vznikla jako nový úřad letos počátkem roku – má dohlížet na to, aby se Česko nepředlužilo a schvalované rozpočty byly dlouhodobě udržitelné.

„Nejsem poradkyně pana premiéra, nicméně mám přístup na vládu a tohoto práva dosti často využívám. Rozumím tomu, že politici jsou de facto zajatci čtyřletého volebního cyklu. My ale nejsme, a proto se vyjadřujeme s ohledem na budoucí generace,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org a ekonomický pořad Českého rozhlasu Plus Řečí peněz Zamrazilová, která se proto netají kritikou nedávno schváleného růstu důchodů.

Předsedkyní Národní rozpočtové rady jste od ledna, nedávno jste i jménem svých kolegů v radě varovala, že se ekonomika v tomto hospodářském cyklu už dostala za svůj vrchol a že vláda, obce i kraje tudíž musí počítat s tím, že nárůst příjmů jejich rozpočtů už nebude takový, na jaký byly na vrcholu konjunktury zvyklé. Politici ale místo toho plánují růst platů státních zaměstnanců i důchodů. Rozumíte tomu – z ekonomického hlediska?

Bývá to tak, že vždy uplyne nějaká doba od návrhu k realizaci a ekonomika je v době, kdy se zdá přijatelné tato opatření zavést, obvykle někde jinde než v době, kdy dojde ke skutečné realizaci. V dobrých dobách je zvyšování platů a důchodů k diskuzi, ale z dlouhodobého hlediska by vláda měla spíše vytvářet rezervy na horší časy.

Eva Zamrazilová, předsedkyně Národní rozpočtové rady

A dobré časy tedy končí?
Tak varovně bych to neřekla. Ale končí ty mimořádně dobré časy. Každý hospodářský cyklus má svou vzestupnou a sestupnou fázi. Nikdy nevíme, jak silné zpomalení hospodářského růstu nás čeká. Zatím vidíme jen úplně první varování z čísel druhého čtvrtletí 2018, kdy byl růst o něco málo slabší než ekonomové a hlavní instituce jako Ministerstvo financí a ČNB čekaly. Ale není to ohrožení predikce, kdy se čeká růst kolem tří procent.

Přilepšení raději jednorázově
Přijde vám v časech prosperity schodek státního rozpočtu ve výši 50 miliard pro rok 2019 jako ekonomicky ospravedlnitelný? (nyní ministryně financí Alena Schillerová hovoří o tom, že by navržený schodek mohl být nižší – na úrovni 40 miliard Kč, pozn. red.)

Zvýšení důchodů nad běžnou valorizaci je samozřejmě s otazníkem pro dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Budou se na ně muset najít peníze i v horších časech. Osobně bych byla v těchto přilepšeních nad rámec zákonné valorizace spíše pro to, aby stát, pokud se mu finančně daří, vyplatil něco jako 13. důchod, to ze sociálního hlediska naprosto chápu. Ale ta mandatorní zátěž do budoucna je riziková.

Očekávala byste od našich politiků, že v možných budoucích časech ekonomické krize dokážou škrtat právě třeba i ve výdajích na důchody, jako jsme to viděli v době finanční krize třeba v Estonsku?
To si u nás vůbec nedovedu představit. A to je to, před čím my varujeme. Volič vždy vnímá hůře to, když mu vezmete něco, co jste mu před tím dali a slíbili, než když mu to vůbec neposkytnete. To je jasná psychologická poučka, která funguje. Proto bych byla pro cestu jednorázových přilepšení v době, kdy na to máme.

Národní rozpočtová rada vznikla jako nový úřad letos počátkem roku – právě kvůli tomu, aby se Česko nepředlužilo a schvalované rozpočty byly dlouhodobě udržitelné… To zní jako hezký a rozumný plán. Máte ale nějaké páky, jak k tomu politiky přimět?
V současné době vypracováváme naši první zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. Máme už řadu výpočtů a scénářů, o nichž budeme dále diskutovat. Zveřejnit to chceme někdy v průběhu října. Upozorňuji, že až po volbách, protože bychom neradi vyvolávali nějaké emoce kolem toho, že publikujeme taková závažná data a analýzy…

… že zasahujete do voleb.

To bychom opravdu neradi. Takže to vidíme zhruba na 20. října. S tou zprávou jdeme i do parlamentu, takže doufám, že politici tomu budou věnovat příslušnou pozornost. A už nyní mohu upozornit, že nám dlouhodobé odhady vycházejí o něco hůře, než dlouhodobé projekce, které byly doposud uveřejněny.

Můžete být konkrétnější?
Jde o velkou zátěž pro celý důchodový systém počínaje rokem 2030 až do konce roku 2060. Větší zátěž než udávají třeba analýzy OECD nebo Evropská komise.

Podle predikcí, které jsem viděl, půjde na důchody a na zdravotnictví za 40 let až 75 % rozpočtu… Chcete říct, že to může být ještě více?
Nejde o to, kolik tam půjde z rozpočtu, ale jaká bude zátěž v poměru k hrubému domácímu produktu.

A to bude?
Opravdu ta konkrétní čísla teď ode mne nečekejte. Ta čísla ještě dotahujeme, máme ještě dva měsíce času. Starobní důchody se sice se znalostí demografické projekce počítají nepříliš složitě, ale máme tu celou řadu dalších sociálních dávek a a dalších typů důchodů.

Dobře není navždy

Bavíte se z titulu své funkce s premiérem Babišem o tom, jak finančně řídit stát?
Nejsem poradkyně pana premiéra, nicméně mám přístup na vládu a tohoto práva dosti často využívám. Obvykle se tam vyjadřuji k věcem, o nichž se domnívám, že budou mít dopad na veřejné finance v delším horizontu. Velmi často apeluji na všechny ministry z našeho hlavního úhlu pohledu – tím je dlouhodobá udržitelnost veřejných financí. Rozumím tomu, že politici jsou de facto zajatci čtyřletého volebního cyklu, tak to je. My ale nejsme, a proto se vyjadřujeme s ohledem na budoucí generace.

Horizont nějakých 40 let se zdá být daleko, ale pokud ne my, tak to rozhodně zažijí naše děti a nakonec to tak daleko není. Jsou podle vás schopni politici dojít k dohodě na důležitých reformách, nebo žijí v tom zmíněném zajetí volebního cyklu?
Bohužel je vidět, že k žádnému konsensu nedošlo, to bylo zjevné na té nejprve přijaté a poté zase odmítnuté reformě důchodového systému. Pevně věřím, že se mezi politiky najde nějaký státník, který dohlédne za volební cyklus. Tohle je skutečně státnická otázka, jde o hospodářskou budoucnost země. Ještě máme čas – do roku 2030, kdy zátěž začne být výraznější. Je čas upozorňovat občany, že budou muset vytvářet vyšší rezervy z vyšších zdrojů a bylo by samozřejmě ideální, aby stát dokázal vytvořit na těch špatných 30 let nějaké rezervy.

Zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, na základě něhož vznikla i Národní rozpočtová rada, byl přijat vloni. Šlo v něm o takzvanou dluhovou brzdu – tedy poměr státního dluhu k HDP, kdy už se vláda nemůže dál zadlužovat. Určený je na 55 % HDP, Česko mělo v roce 2017 poměr dluhu k HDP na 32 %…
Je to o něco více, zhruba 34 %.

Každopádně to vypadá pořád na slušný polštář, ne?
Je velmi ošidné situaci hodnotit tímto způsobem. Může to tak na první pohled vypadat. Ale v případě nepříznivé hospodářské situace se zadlužení může velmi rychle zvyšovat. Uvedu příklad. Od roku 2008 do roku 2012 stouplo zadlužení veřejných financí z 28 % na 45 %. Jen za čtyři roky ne příliš příznivého hospodářského růstu.

V posledních letech ale dluh k HDP zase klesá.
Jistě, ale bylo velmi bolestné ty veřejné finance zkonsolidovat. A podívejte se na to, jak rychle se na dluhovou brzdu dostali Slováci. V roce 2008 začínali na 28 % veřejného dluhu k HDP, do roku 2012 se dostali na 52 % a brzdu mají na 50 % k HDP. Oni recesi neměli tak protáhlou, vláda tam ekonomice více pomáhala, ale za cenu toho, že jsou teď na dluhové brzdě.

A co dál? Co když se Česká republika také dostane na hranici dluhové brzy, co bude následovat?
Zákon pak ukládá vládě opatření, jak situaci rychle stabilizovat. A to je ta situace, která nechci, aby někdy nastala. My jsme tady od toho, abychom nemuseli nikdy dluhovou brzdu aktivovat.

Je tu i paralela s dobou krátce před poslední finanční krizí, kdy také byla nízká nezaměstnanost, psalo se, jak rostou platy, jak i absolventi chtějí horentní sumy a netrvalo dlouho a situace byla právě opačná. Nehrozí něco podobného?
Situace skutečně vypadá podobně. Tehdy ale přišel obrovský negativní impuls zvenčí – americká hypoteční krize, která se přelila do Evropy a následně evropská finanční krize.

Teď máme vnější impulsy jako je celní válka, brexit…
Jistě, a nikdy nevíme, jak se budou kumulovat. Podívejme se na tureckou finanční krizi, která je evidentně jedním z důvodů, proč neposiluje česká koruna tak, jak se čekalo. I ostatní měny v regionu jsou zasaženy. Upozornila bych tu i na to, že ČNB provádí i zátěžové testy pro veřejné finance, simulují tam opravdu ošklivý hospodářský vývoj, ale vyplývá z toho, že při třech letech zhoršeného hospodářského vývoje by veřejné zadlužení stouplo o těch deset procentních bodů. Opakoval by se tedy scénář, který jsme už jednou viděli. Veřejné finance se konsolidují velmi těžko, ale velmi snadno se mohou rozpadnout. Dnes státnímu rozpočtu pomáhá vyrovnané hospodaření měst a obcí, ale to také nemusí být navždy.

Když nám stát bobtná

Mluví se o tom, že výkon české ekonomiky už není takový, že bude nižší, že klesá. Ale není to znakem jisté nenasytnosti? Vždyť co by leckde i za růst pod třemi procenty dali?
Souhlasím s vámi. Myslím, že dlouhodobý potenciál české ekonomiky je kolem dvou tří procent růstu a co bychom za tento růst v problémových letech 2008 – 2013 dali. Také se domnívám, že růst kolem tří procent je hezký výkon.

Koneckonců pociťují to i zaměstnanci, statisticky vzato platy lidem rostou, i když jsou tu i ti, kteří z ekonomického růstu nic nemají, třeba ti v exekuci, kterých je skoro milion… To je téma na jiný rozhovor, ale když se podíváme na ten růst platů. Firmy si stěžují, že je to příliš, že to neutáhnou. Není to ale jen stesk nad tím, že zkrátka větší část zisků než dříve musejí rozdat lidem na platech?
V té otázce je hodně vrstev. Na trhu práce je neuvěřitelná situace, kdy máme více volných pracovních míst než je nezaměstnaných. To je absolutní anomálie, která naznačuje, že ekonomika je přehřátá. Druhá věc je, že tu jsou velké tlaky na mzdy. Podnikatelé si logicky stěžují, že jednak nemohou zaměstnance nalézt a když je najdou, musí je draze zaplatit. Pak je tu dražší benzín a nafta, tyto náklady hrají také roli a ziskovost se začíná oslabovat.

Pokud jde o nedostatek pracovní síly – nechybějí v soukromém sektoru lidé, kteří jsou ve státních službách? Přeci jen za poslední čtyři roky stát nabobtnal o bezmála 40 tisíc lidí. I když nyní ministryně financí Alena Schillerová mluví o tom, že by se mohlo škrtnout asi dva tisíce míst.
Kdyby státní sektor bobtnal a přitom se zlepšovala výkonnost státní správy, podnikatelé a občané by byli spokojenější, pak snad by ta situace byla oprávněná. Ale ta byrokracie bují, úředníci nejsou našimi dobrými sluhy, ale velmi často zlými pány. Proto pevně věřím, že pokud by skutečně došlo, jak říká paní ministryně, k řezání do živého, tak snad by i ta jejich nedotknutelnost mohla z jejich hlav zmizet a mohli by si uvědomit, že mají být produktivní. Jejich produktivita se nedá měřit korunově, měla by se ale měřit tím, kolik obslouží klientů, vyřeší spisů… Jejich výkon je obrovská rezerva pro celou ekonomiku.

Kdybyste měla kouzelné sluchátko a mohla z titulu své funkce zařídit jednu trvalou ekonomickou změnu, co by to bylo?
Bylo by to bylo přání funkční byrokracie, administrativy, předvídatelnosti a vymahatelnosti všech předpisů. My jsme totiž jako občané i podnikatelé na kratším konci, povinnosti prostě plnit musíme, jinak jsme nějak penalizováni, dostáváme pokuty a podobně. Ovšem úředník vám klidně řekne, mám toho hodně, nestihl jsem to. To bych chtěla, aby skončilo.

Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.